V psychologii existují zajímavé termíny “stín, vytěsnění a projekce” – nejčastěji je najdeme v díle C.G.Junga. Myslím, že si rozhodně zaslouží více pozornosti, protože jsou to koneckonců vnitřní mechanismy, které velkou měrou způsobily všechny velké války a další pořádné dějinné průšvihy…

Jung definuje 4 základní složky osobnosti každého z nás a nazývá je “základními archetypy”. Jak můžete snadno najít na internetu, jsou to “já (self)”, “stín (shadow)”, “anima” a “animus”. Ale v tomto textu se budu zaobírat pouze prvními dvěma z nich – jsou to vlastně 2 polarity téhož – a sice “já” a můj “stín”…

Co je naše “já”, to obvykle dobře víme – pro většinu lidí je to “střed celého vesmíru” 🙂 Ale každého z nás doprovází také náš “stín”. Tento “stín” ale není žádné někým seslané “zlo” – “stín” si totiž vytváříme sami. Zjednodušeně řečeno, náš “stín” je jakýmsi opakem našeho “já”. Toto přirovnání funguje velmi dobře, protože téměř všichni máme tendenci vybrat si z našich vlastností jen jednu polaritu a tu druhou se snažíme popírat.

Proto naše “já” a náš “stín” obsahují obvykle opačné polarity stejných vlastností. Záměrně zde nepoužívám žádná hodnocení ve smyslu “pozitivní” – “negativní”. Protože takové hodnocení je velice silně tendenční – záleží na kultuře, době, prostředí, v němž jste vyrostli, ekonomické situaci, našem věku atd…

“Projekce” je úzce spjata s “vytěsněním” – obojí je nejčastěji chápáno jako druh “psychologické sebeobrany”, na kterém se shodují jak Freud tak Jung. Nejčastěji děláme to, že vytěsníme ty naše vlastností, které nám jsou nepohodlné ze svého vědomí i podvědomí do svého “stínu” a tento “stín” pak promítneme na vhodný objekt v okolí. Jednotlivec obvykle promítá své vlastnosti do jiného jednotlivce nebo do několika málo lidí okolo sebe, skupina obvykle volí projekci na jinou skupinu.

V dnešní době ji nejčastěji vídáme právě v této její spíše “negativně” zabarvené podobě, ale existuje i “pozitivně” se tvářící projekce. Ta vzniká, pokud si někoho nebo něco pořádným způsobem zidealizujeme a promítáme pak na tuto osobu (nebo i věc nebo i činnost a nebo i skupinu lidí) všechna svá ideální pozitivní očekávání.

Zářným příkladem je spirituální vůdce nebo učitel, který může samozřejmě být živoucím ztělesněním všeho dobra na Zemi, ale také nemusí. Ale jeho žákům to stejně nijak nevadí, protože oni si na tuto osobu zcela samozřejmě projektují veškeré své utopistické představy o dobru v lidské podobě a tak automaticky omlouvají a přehlíží veškeré jeho opačně zabarvené projevy a dovolí mu prakticky cokoliv.

Ale může to být i příklad rodičů či prarodičů, kteří si přesně takto zidealizují své dítě nebo vnouče a vůbec pak nedokáží být vůči němu jakkoliv objektivní. Takže v konečném důsledku tato “pozitivně” se tvářící projekce zase tak moc pozitivní nemusí být.

Jung zdůrazňuje, že projekci a vytěsnění volíme jako způsob jak se vypořádat s polaritou (“dvojností”) našeho světa. Protože ještě neumíme spojovat polaritu (dvojnost) do jednoty a pochopit ji, volíme vytěsnění našich “nežádoucích” vlastností, abychom byli “těmi správnými” a nebo projekci našich “žádoucích” vlastností, abychom si vytvořili něco jako “Boha či anděla v lidské podobě”.

V tomto textu se ale chci zaobírat spíše tou “negativně” se tvářící projekcí, při níž ze sebe, ze svého “já” vytěsňujeme ty vlastnosti, které se nám nelíbí nebo které odsuzuje naše okolí. Je to vlastně extrémní způsob “ukáznění se”, před nímž varují různé duchovní tradice. Volíme “ukáznění se” formou doslova rozpolcení své osobnosti. Tak zoufale chceme být těmi “už správnými”, že přesvědčíme sami seme, že naše “nežádoucí” niterné vlastnosti nejsou naše, ale že nám je “způsobuje” někdo jiný v našem okolí.

Lidé pak obvykle mají pocit, že kdyby v jejich životě nebyl ten jeden určitý “zlák” a nebo v případě skupiny lidí ta určitá “zlákovská” skupina, všechno by bylo jinak absolutně dokonalé. Ale tamti “zláci” jim to viditelně záměrně kazí… A tak se pak často stává, že tito lidé, kteří si ve svém “já” ponechali jen to podle nich “dobré”, začnou aktivně fyzicky nebo alespoň myšlenkami (tedy “magicky”) působit proti těm druhým – “zlým”…

Jung varuje, že „každého doprovází ‚stín‘, a o co méně je tento stín vtělen do vědomého života jedince, tím je černější a hutnější.“ (C. G. Jung, Člověk a duše). Mechanismus stínu a vytěsnění byl dovedně využíván všemi totalitními režimy všech dob. Diktátorům se tak snadno dařilo přesvědčit masy, že oni jsou ti správní, kdežto “tamti druzí” jsou naprostými viníky všeho.

Krystalicky názorně to shrnul George Orwell ve svém slavném románu 1984. Vládnoucí režim tam pravidelně vysílá tzv. “Dvě minuty nenávisti”, ve kterých jsou lidé názorně učeni, jak své potlačené stíny promítnout na onu vybranou cílovou skupinu, která pak v jejich očích může za všechno a vládnoucí režim je pak automaticky postaven do role jejich zachránce před těmi zlými.

Kromě vytěsnění do skupiny je samozřejmě velmi oblíbené vytěsnění do nějakého obzvláště známého jedince. Jednou takovou dosti oblíbenou postavou je např. Pavel z Tarsu, alias sv. Pavel. Biblický příběh byl vyškrtnutím Marie Magdaleny a jejích příbuzenských a dalších vazeb a postojů ostatních apoštolů vůči ní natolik deformován, že zbylé děje moc nedávají smysl a poskytují tak široký prostor pro především černo-bílé interpretace všeho druhu.

Pavel z Tarsu je tak jedněmi vzýván jako “největší z apoštolů”, naopak v očích jiných lidí se dostal až do pozice “Emanuela Goldsteina” z Orwellova románu 1984. Jak píše Orwell “Goldstein byl prvotní zrádce, ten, kdo nejdříve poskvrnil čistou Stranu. Všechny další zločiny proti Straně, všechny zrady, sabotáže, kacířství a úchylky vznikaly přímo z jeho učení.”

V dějích okolo Emanuela Goldsteina Orwell v kristalické podobě ukazuje, jak všichni diktátoři (a nebo i jiní vůdcové) dovedně využívají stín, vytěsnění a projekci. V závěru románu 1984 se pak samozřejmě ukáže, že tzv. Goldsteinovo učení ve skutečnosti sepsali jiní a připsali mu i různé činy, které v průběhu let učinili oni sami. Avšak vládnoucí režim tuto postavu potřebuje, proto ústy jednoho z čelních představitelů Strany Orwell říká – “Goldstein a jeho kacířství budou žít navždycky. Každý den, v každé chvíli budou poráženi, diskreditováni, vysmíváni, popliváváni…”

Je smutnou pravdou, že něco velice podobného, jen v mnohem menším měřítku, dělá mnoho lidí kolem nás neustále…

Jung ale také samozřejmě popisuje integraci stínu a jeho pochopení pomocí toho, že si začneme více všímat právě těch vlastností, které nám na druhých nejvíce vadí a začneme je analyzovat a prociťovat, abychom pochopili, proč nám vlastně tolik vadí a dokázali se s nimi usmířit a začlenit do své osobnosti.

Problémem ale samozřejmě je, že během let odmítání jsme obvykle na tyto vytěsněné vlastnosti “nalepili” neskutečné množství předsudků a až monstrózních představ, s nimiž se nyní pochopitelně znovu potkáme při své snaze dát věci do pořádku.

Ale jak se říká – “ostatní lidé jsou našimi zrcadly”. Nepomůže nám tedy rozbíjet zrcadla jen proto, že se nám nelíbí, co ukazují. Musíme se naučit chápat protiklady, polarity, dvojnost světa a pochopit, že neexistuje žádná snadná a rychlá cesta k tomu, abychom byli “ihned těmi správnými”.