Ačkoliv tvůrce systému holotropního dýchání, doktor Stanislav Grof, pochází z bývalého Československa, a tato jeho “metoda hlubinného sebezkoumání” se těší ve světě velké pozornosti a je předmětem vědeckých lékařských studií, tak mezi “obecným českým duchovním lidem” jsem narážel a stále narážím spíše na negativní postoje vůči ní.

Když jsem se vyptával na důvody tohoto odmítání, shledal jsem, že jsou obecně postavené spíše na starých a dnes již překonaných informacích a předpokladech, či přímo na předsudcích a že tito lidé obvykle neví o výzkumech v této oblasti.

Protože si doktora Grofa velice považuji coby jednoho z lidí jejichž názory a objevy mě velmi ovlivnily v mém duchovním hledání, rozhodl jsem se tomuto tématu také trochu pověnovat. Rozhodně si ale nekladu za cíl snažit se kohokoliv jakkoliv přesvědčovat – chci vám jen nabídnout nové a myslím že zajímavé informace a každý nechť si závěr udělá svým vlastním rozumem (a citem)…

Nejdřív trocha historického ohlédnutí – holotropní dýchání vzniklo v 70.letech 20.století v USA, v době kdy Stanislav Grof a jeho žena Christina žili a pracovali v Esalen institutu v Kalifornii. Vzniklo z potřeby nabídnout lidem nějakou metodu hlubinného sebezkoumání, která by byla bezpečná a pro člověka zcela přirozená. Má to svoje historické pozadí, které si ale nechám pro jiný článek, abych toto téma zbytečně nenafukoval.

Doktor Grof vysvětloval, že během své praxe psychologa a psychiatra opakovaně zažil, že lidé v různých stresových situacích a nebo během epizod tzv. psychospirituální krize samovolně upadali do stavu podobného “hyperventilaci” – tj. začali velice rychle a obvykle hluboce dýchat – a tento stav u nich opakovaně vedl ke zlepšení jejich psychických problémů formou “znovuprožití”. Navíc Christina Grofová měla velké zkušenosti s jogou (byla učitelkou hatha jogy) a proto dobře věděla o pozitivních účincích různých dechových cvičení.

Na základě těchto podnětů se proto Grofovi rozhodli vyzkoušet metodu řízeného zrychleného intenzivního dýchání, kterou později nazvali holotropní dýchání (holotropic breathwork). Pamětnící vzpomínali, že v prvních letech se dýchalo zrychleně v jogínském posedu, teprve později se ustálila dnešní forma v leže.

Lidé se také často ptali doktora Grofa jestli se prožitek při holotropním dýchání nějak podobá psychedelickým prožitkům např. s LSD – protože jak jistě víte, doktor Grof je jedním z největších světových odborníků na terapeutické použití psychedelik.

Pokud jste se v tomto okamžiku naprosto zděsili, protože přece “každý ví”, že psychedelika jsou “vysoce nebezpečná”, pak vězte, že v USA v současnosti probíhá několik oficiálních lékařských výzkumů patřičně schválených FDA a dalšími oficiálními americkými institucemi, jejichž cílem je osvětlit účinky řízeného terapeutického použití látek jako psilocybin (magické houbičky) nebo MDMA (extáze) pro léčbu posttraumatického stresového syndromu a podobných stavů. Tedy nikoliv jestli to funguje – to už se ví dávno, že to funguje – cílem je ověřit jak účinné to je a nakolik je to plošně použitelné pro různe typy těchto problémů. Přičemž zvláště výzkumy MDMA jsou již v poslední fázi ověřování pro klinické použití především u amerických válečných veteránů…

Takže zpět k původní otázce – nakolik se podle doktora Grofa zážitky z holotropního dýchání podobají zážitkům s psychedeliky. Stanislav Grof se k tomu několikrát vyjádřil v proslovech na konferencích – podle něj se holotropní dýchání nejvíce podobá prožitkům po podání MDMA. Čili jen malé nebo téměř žádné vizuální prožitky, ale velmi signifikantní léčebný účinek na psychické problémy, které mohou být někdy uloženy velmi hluboko.

Materialistické výhrady vůči holotropnímu dýchání byly a jsou v zásadě všechny založeny na prohlášení, že je o hyperventilaci. A o hyperventilaci si všude můžete přečíst mnoho varovných informací. Doktor Grof a jeho stoupenci ale namítají, že ačkoliv stav je zdánlivě vnějškově podobný, ve skutečnosti se nejedná o skutečnou hyperventilaci ve smyslu patologického stavu, který nastává obvykle v případě šoku či paniky. Holotropní dýchání proto označují za řízenou “super ventilaci” a jejich studie ukazují, že se opravdu nejedná o nebezpečný patologický stav.

Protože jsem sám na sobě zažil jak hyperventilační syndrom tak holotropní dýchání, tak mohu srovnávat. Hyperventilační syndrom jsem zažil jako starší dítě po silném šoku. Dostal jsem se tehdy do podivného stavu velmi “horečnatého” rychlého dýchání a neuměl jsem to zvládnout. Ale vše se rychle upravilo nitrožilní injekcí “vápníku” – jsem z lékařské rodiny, proto pomoc byla prakticky okamžitá. Holotropní dýchání jsem pak vyzkoušel asi o 40 let později a byl to opravdu úplně jiný prožitek.

Hyperventilaci jsem nemohl ovládat – byl jsem v šoku a nic jsem s tím nezmohl. Pro “holotropení” jsem se naopak rozhodl ze své vlastní svobodné vůle a po delším shromažďování informací o této metodě. V průběhu “seance” jsem pak mohl kdykoliv na základě svého rozhodnutí zpomalit dechovou frekvenci či hloubku dechu a tak regulovat “hloubku” prožitku.

Také během “holotropení” moje tělo několikrát jaksi samovolně přešlo do pomalejšího dechu, takže zjevně mělo i na nevědomé úrovni celou situaci stále pod kontrolou. Navíc zkušenosti účastníků ukazují, že každý si v průběhu seance najde svou vlastní nejlépe vyhovující dechovou frekvenci – přičemž se to může velmi lišit při různých seancích…

Čili ať už má či nemá můj názor jakoukoliv váhu – na základě svých vlastních zkušeností také souhlasím s tím, že holotropní dýchání rozhodně není hyperventilace. A během holotropního dýchání máte svůj stav neustále pod vědomou i podvědomou kontrolou.

Slyšel jsem i “duchovní” výhrady vůči holotropnímu dýchání. Jedna formulace zněla v tom duchu, že “překysličením” organismu dodáváme tělu “oheň” a tím pádem “násilně otevíráme dvířka do podvědomí” případně modifikovaná formulace hlásala, že tím “vyrážíme z podvědomí věci, které tam jsou schované”.

Nejdřív k tomu údajnému nadbytku kyslíku – nové výzkumy naopak ukazují, že při holotropním dýchání nedochází k “překysličení”, ale že alkalická reakce krve naopak spíše poněkud snižuje obsah kyslíku v krvi. Tedy zažíváme něco podobného jako kdybychom byli někde vysoko v horách. A tam, jak jste možná sami zažili, prožijeme leckdy velmi mystické prožitky a ještě si v tom libujeme. A mimochodem – také tam obvykle kvůli fyzické námaze zrychleně dýcháme. Na horách nám to nevadí, ba naopak to vyhledáváme, při “holotropení “nám to vadí? Hmmm…

A ohledně toho “vyrážení něčeho z podvědomí” či “násilného otevírání vrátek” – nedávno byly provedeny velmi zajímavé výzkumy mozkové aktivity metodou magnetické rezonance a zkoumalo se, jakou aktivitu mozek vykazuje při velmi hluboké meditaci, kterou vykonávají např.buddhističtí mnichové, nebo při podání psychedelik nebo při holotropním dýchání.

Ukázalo se, že jak při hluboké meditaci, tak při holotropním dýchání a stejně tak při podání klasických psychedelik dochází v mozku ke snížení průtoku krve tzv. “základní sítí” (anglicky “default mode network” – DMN) a tato část mozku je zodpovědná za náš pocit ega.

Čili jak hlubokou meditací tak holotropním dýcháním docílíme zeslabení našeho ega a můžeme tak lépe vnímat informace uložené v podvědomí. Opět se nad tím musím pozastavit – u meditace nám to nevadí, naopak to považujeme za žádoucí cíl meditace, ale u “holotropení” by to mělo být špatně? Rozdíl je pouze v technice, výsledek je stejný…

Tolik tedy moje informace a můj názor ohledně bezpečnosti či nebezpečnosti holotropního dýchání. Svůj názor nechť si udělá každý sám. A teď konečně něco o R.E.M. spánku – výzkumy se totiž zdají ukazovat, že jistou formu “holotropní dýchání” děláme nejspíš pokaždé, když se nám zdají sny. Což pravda může být děsivá zpráva pro “odmítače” holotropního dýchání. Na druhou stranu to ukazuje, že holotropní dýchání je nejspíš naprosto fyziologický proces, bez něhož bychom naopak strádali, protože jak jistě leckdo ví R.E.M. spánek je velmi důležitý pro naše zdraví…

O co tedy jde? Nedávné výzkumy mozku pomocí “mozkových skenerů” (MRI – magnetic resonance imaging) konečně ukázaly, co se vlastně v mozku děje při R.E.M. fázi spánku (zkratka znamená “Rapid eye movement” sleep – tj. fáze “rychlých pohybů očí”). Jen pro rekapitulaci – v této fázi dochází opravdu k velkým pohybům očí jako kdybychom se rozhlíželi okolo sebe na něco co se odehrává velmi rychle, dost často se také zrychluje a zintenzivňuje dech a tep srdce.

Této fázi se říká také “paradoxical sleep” tedy něco jako spánek-nespánek, protože sice spíme, ale mozková aktivita je podobná jako v bdělém stavu. Také v této fázi dochází k dočasnému “ochrnutí” těla (téměř celé tělo je paralyzováno) – tělo je jako by odpojeno od mysli, takže i když ve spánku prožíváme nějakou fyzickou aktivitu, nedojde (obvykle) k žádným reálným fyzickým pohybům.

Dalším podstatným rysem je, že v této fázi spánku se snižuje náš “pocit ega”, protože se snižuje propojení tzv. “default mode network” (DMN) – tedy tzv. “základní sítě”, zodpovědné za náš pocit ega – s ostatními částmi mozku. Takže díky tomu obvykle prožívané sny nemůžeme nijak ovlivnit svou vůlí a prožíváme je velmi intenzivně do nitra, protože naše ego je silně oslabeno. Také se ukázalo, že REM spánek pomáhá fixovat naučené vědomosti, protože posiluje nově vytvořená mozková propojení a nebo dokonce může vytvářet úplně nová propojení.

Takže co říci na závěr – holotropní dýchání a R.E.M. jsou si fyziologicky velice podobné a vykazují také velikou podobnost s hlubokou medicí prováděnou např.buddhistickými mnichy. Záleží tedy jen na vás pro co se rozhodnete. Všechny cesty se zdají vést ke stejnému výsledku…

Je tu ale samozřejmě ještě jeden aspekt holotropního dýchání, který jsem nezmínil a který u řady lidí vyvolává odmítání či až odpor k této technice. Na internetu můžete najít nejaká videa, která ukazují, že někteří lidé v průběhu holotropního dýchání mohou dosti “vyvádět” – vydávají leckdy i děsivé zvuky, či sebou různě zmítají apod. Tohle je aspekt, který si vyžaduje větši vysvětlení a proto mu chci věnovat samostatný článek někdy příště….