Opět se nořím do stránek knihy “The Great Cosmic Mother: Rediscovering the Religion of the Earth” autorek Monica Sjöö a Barbara Mor. Čtvrtá kapitola je věnována Africe a její matriarchální historii.

Tato kapitola je doslova napěchovaná informacemi – přesvědčíte se, pokud zkusíte “vygooglit” knihy a autory, kteří jsou v textu zmíněni. Mnoho lidí zasvětilo své životy snaze dobrat se pravdy o starých kulturách, které dnes západní civilizace ve své zahleděnosti do sebe sama šmahem odsuzuje jako primitivní a zaostalé.

Obecně se dnes již přiznává, že my lidé pocházíme z Afriky. Avšak ustálil se jakýsi všeobecný dojem, že tam v Africe jsme byli “ještě opicemi”, kdežto teprve s odchodem do Evropy a Asie jsme se stali “doopravdy lidmi”. Avšak africká minulost lidstva nebyla ani zdaleka tak “primitivní” jak to bývá obvykle chápáno. Nezaujaté výzkumy ukazují, že Afrika byla nejen kolébkou lidstva, ale také kolébkou veškeré lidské kultury. Antické Řecko podle těchto výzkumů už není “zázračným vzedmutím” civilizace z barbarství, ale spíše periferií toho, co bylo dříve kvetoucím centrem africké matriarchálně orientované kultury.

Výzkumy ukazují, že mezi lety 7000 až 6000 před naším letopočtem byla Sahara úrodnou oblastí, v níž existovala velice vyspělá kultura. Autorky knihy zmiňují např. práci “Man, God and Civilization” – autorem je John G. Jackson. V kontextu knihy “The Great Cosmic Mother” je obzvláště důležité, že výzkumy došel k jednoznačnému závěru, že africké kultury byly založené na matriarchátu a skupinových manželstvích a jejich náboženství bylo založeno na uctívání lunárního menstruačního cyklu. Navíc cituje i další výzkumníky, kteří nashromáždili podobné poznatky i v jiných částech světa – nejednalo se tedy ani zdaleka o výjimku.

Existují dokonce i dochované zprávy přímo z pera námi tolik opěvovaných antických historiků, které dokládají, že ještě okolo začátku našeho letopočtu byla egyptská civilizace a kultura matriarchální. Autorky citují řeckého historika jménem Diodorus Siculus, který prý okolo roku 100 před naším letopočtem napsal, že královské rody v Egyptě byly matriarchální a v matriarchátu žili i obyčejní egyptští občané. Doslova píše: “manžel, podle pravidel svatební dohody náleží manželce a je mezi nimi smluvně ustanoveno, že muž má poslouchat ženu ve všech záležitostech”. Dodává, že tyto zvyky byly Řekům cizí, ale byly zcela normální i v dalších afrických společnostech.

Ruku na srdce – slyšeli jste někdy něco takového ve školním dějepise? Nejspíš ne, že? Naopak jste se učili o všemocných mužích-faraonech, kterým se musí všichni podřizovat a kteří neustále vedou nějaké výbojné dobyvačné války. Kleopatra byla obvykle vykresována spíše jako jakási nepochopitelná výjimka mezi muži faraony a hlavně jako milenka velkých římských císařů…

John G. Jackson také věnoval svou celoživotní práci úsilí dokázat, že africké matriarchální kultury nebyly ani “primitivní”, ani “nerozvinuté” ale naopak byly kolébkou celosvětové kultury. Na mnoha místech Afriky se dodnes nachází zbytky megalitických staveb, dlážděných prastarých dlážděných cest apod., kterým ale není věnována v kontextu celosvětové historie pozornost jakou by si zasloužily.

Že jste o tom nikdy neslyšeli? Uvedu jeden příklad za všechny – a nebudou to žádné zprofanované pyramidy – i když ani ty bychom neměli přehlédnout… Řeč bude o letišti Yundum v Gambii na západním pobřeží Afriky. Letiště nese oficiální název “Banjul international airport”.

A cože je na něm tak zvláštního? Jeho stavitelé se vůbec nemuseli namáhat se základy přistávací dráhy. Na tomto místě se totiž už “od pradávna” nacházela přímá, rovná a široká kamenná cesta z velkých tlustých plochých kamenných desek. A byla v tak dobrém stavu, a měla tak velkou nosnost, že stavitelé letiště na ni prostě jen položili asfalt a bylo hotovo.

Na fotografiích letiště můžete vidět, že moderní asfaltový pás nevyužívá celou délku ba ani celou šířku této prastaré kamenné cesty. Kdo a kdy ji postavil? K čemu těm zaostalým, primitivním a podle našich “vyspělých” představ ještě ne úplně vyvinutým lidem, vlastně sloužila? Historikové prý nevědí…

V této souvislosti je také zajímavá zmínka o tom, že v minulosti byla bájná Atlantida situována někde do oblasti západní Afriky. Již dříve zmíněný řecký historik Diodorus Siculus prý nazýval obyvatele západní Etiopie “Atlanťany”. Podle autorek byl prý také významný archeolog Leo Frobenius, který se věnoval zkoumání africké historie, přesvědčen, že Atlantida ležela někde na západním pobřeží Afriky – tedy z řeckého pohledu v Atlantiku “za Herkulovými sloupy”.

Frobenius zkoumal hlavně oblast tzv. Yorubaland – tj. jih dnešní Nigérie a Beninu a nalezl zde pozůstatky velmi vyspělé staré kultury – jako titulní obrázek tohoto textu jsem použil uměleckou představu historické podoby Benin city. Ve své době to zřejmě bylo největší město na světě. Výzkumy ukazují neuvěřitelné rozměry celého města – doporučuji abyste si údaje našli sami na internetu, jinak byste můj text už vůbec nebrali vážně… 🙂 https://www.globalsecurity.org/jhtml/jframe.html

Zde bych si dovolil malou poznámku nad rámec textu knihy “The Great Cosmic Mother”. Myslím si, že tato informace bude zajímavá minimálně z toho důvodu, že ukazuje, že v Africe je stále co objevovat…

V posledních desetiletích se objevila ještě jedna zajímavá hypotéza přicházející s novým pohledem na minulost Afriky a případnou souvislost s legendární Atlantidou. Její autoři – George S. Alexander a Natalis Rosen upozorňují na to, že v poušti v Mauretánii na západě Afriky se nachází tzv. Oko Sahary – nebo též “struktura Richat” – která má řadu pozoruhodných shod s Atlantidou popsanou Platonem (můžete se podívat na https://visitingatlantis.com). Tato hypotéza ještě nebyla známá v době, kdy autorky psaly svou knihu. A mimochodem samotné Oko Sahary bylo objeveno až díky vesmírným letům, protože tato struktura je tak obrovská, že stojíte-li v ní nebo u ní, nemáte vůbec šanci uvidět, co se před vámi vlastně nachází.

Tvar náhorní plošiny, na které se nachází, nápadně připomíná erodované mořské pobřeží. Na youtube je také možno najít videa (v angličtině) o tomto místu, kde mimo jiné můžete vidět, že mauretánská poušť je plná schránek a koster mořských živočichů. Čili toto území se muselo nacházet pod vodou geologicky vzato velmi nedávno…

Připadá vám nemožné, že by se kontinenty mohly tolik proměnit, že by bývalý ostrov dnes ležel daleko od moře v poušti? V poslední době se začíná ukazovat, že naše “vědecké” odhady délky různých geologických pochodů jsou s největší pravděpodobností nesmyslně přemrštěné. Takže se v budoucnu nejspíš dočkáme přehodnocení řady našich hypotéz o tom, že různé změny trvaly tisíce či statisíce let let… Naše představa, že kontinenty vypadaly po miliony let stále stejně nejspíš v budoucnu padne…

Ale vraťme se k dalším zajímavým faktům v knize “The Great Cosmic Mother”. Překvapením totiž ještě není konec. Autorky dále zmiňují knihu “Afrika and the Discovery of America”, harvardského profesora Leo Wienera. Ten zkoumal souvislosti afrických a mayských kultur a nálezy doložil, že afričané nejspíš udržovali námořní spojení s Amerikou dávno dávno předtím, než tam dorazili evropané.

Po uvedení všech těchto informací autorky nastiňují svou úvahu, že historie lidstva se odehrává v cyklech. Nepostupuje lineárně jak se snaží tvrdit moderní věda. Dějiny nejsou neustálým přímočarým závodem vpřed k ještě většímu rozvoji, ale lidské kultury cyklicky vznikají a zase zanikají, prožívají svůj rozvoj, vrchol, úpadek a posléze jsou často úplně zapomenuty.

A nové kultury nastupují na jejich místo s jiným zaměřením a jiným světonázorem, takže je pak pro ně obtížné vidět, že nejsou první a nejvyspělejší, jak si často naivně namlouvají. Naopak čím mladší kultura, tím naivněji vnímá sebe sama jako vrchol všeho a tím urputněji odmítá přijmout nepohodlná historická fakta. A přesně takto se nyní moderní západní průmyslová civilizace chová…