Tímto textem chci zahájit další cyklus článků, který je inspirovaný knihami Stanislav Grofa, C.G.Junga, Josepha Campbella a dalších autorů a bude také výrazně ovlivněný knihou “The Great Cosmic Mother”, kterou listuji a zamýšlím se nad ní v jiném cyklu článků.

Tento nový cyklus se bude týkat kosmické hry archetypů. Samozřejmě že to, co tu budu prezentovat, jsou jen moje názory a představy, proto si každý prosím udělejte své vlastní závěry. Nikomu nic nevnucuji, pouze se zamýšlím a spekuluji a tak nemusíte ani ztrácet čas snahou přesvědčovat mě, že nemám pravdu… 🙂

Tak tedy začněmež… Když jsem byl malý a vyrůstal jsem v tehdy ještě socialistickém Československu, měli jsme všude sochy soudruha Lenina, na prvomájovém průvodu jsme chodili kolem velikých obrazů Marxe, Engelse, Lenina a právě vládnoucího generálního tajemníka, prezidenta apod.

Později jsem pak “objevil” kostely (pocházím z ateistické rodiny). A uvnitř byl často vymalovaný Bůh-muž-stařec pěkně na všechny shlížející a jeho jediný syn – tedy také muž – Ježíš… Možná se někde v koutku schovávala socha panny Marie a možná někde i sv. Anežka, ale to bylo vše. V kostele jsem také později mohl slyšet povídání o tom, jak Bůh-muž stvořil nejdříve muže-Adama a pak až někdy potom tak nějak mimochodem z nějakého kousku jeho těla ještě stvořil ženu…

Prostě všude vládli samí mužové i stvoření byl podle církve akt ryze mužský, stejně tak v politice byli téměř výhradně muži. Fajn, řekl jsem si, asi to tak prostě je, všichni se tak tváří, jako že je to v pořádku, tak asi to je v pořádku…

Kromě toho nás ale socialismus v rámci výchovy k “marxismu-leninismu” neustále napájel nějakými válečnými filmy, v nichž jsme mohli názorně vidět jak velice krutí k sobě muži navzájem mohou být. Přesně v duchu výstižné scény, kterou jsem později našel v Čapkově “Válce s mloky” – pan Povondra tam říká – “Bude muset být světová válka, aby si státy rozdělily moře… Ale tomu vy ženské nerozumíte.” Ne, ženy tomu opravdu nechtěly rozumět, proč by jejich děti měly umírat kvůli jakési politice – ale vládnoucí mužové to zcela ignorovali, protože vzájemné soupeření mužů je přece vždycky “vážná věc”….

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si uvědomil, jak hodně moc deformovaný tento náš “boho-mužský” a “mužsko-politický” svět doopravdy je. Ale pořád mi to tak nějak připadalo, jako že to asi prostě tak je “odjakživa” a nedá se s tím nic dělat. Ale pochybnosti ve mě přesto narůstaly a všechno to tušení do sebe pěkně zapadlo, když jsem si přečetl knihu “The Great Cosmic Mother”.

Autorky tvrdí, že prvotní lidská náboženství uctívala velkou Bohyni-Matku a že Bůh-otec byl zaveden patriarchální společností historicky velmi nedávno. Všechny předchozí lidské kultury podle nich byly od nepaměti matriarchální.

Mě osobně to všechno dávalo rázem smysl, ale ze zkušenosti nejsem zvyklý ihned něčemu okamžitě věřit a tak jsem se pustil do vlastního hledání. Dnes v době internetu a digitalizovaných knihoven je to naštěstí poměrně snadné a ukázalo se, že autorky mají pravdu.

Prakticky každá stará kultura uctívala nějakou hlavní Bohyni – matku všech bohů a antropologové dnes již cudně a sice ne moc hlasitě, ale přesto přiznávají, že pradávné kultury byly opravdu matriarchální…

Vousatý šedovlasý Bůh-otec jako jediný vládce všeho a všech je historicky vzato vlastně jen takový mladíček – dávno před ním se lidé mnoho tisíc let modlili k Velké Bohyni Matce a tyto kulty přetrvávaly přinejmenším ještě i v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Ale některé indicie naznačují, že existovaly ještě mnohem déle. Akorát že dějiny píší vítězové – v tomto případě katolická církev a tak si to ti pánové napsali tak, jako že Bůh-otec slavně zvítězil na plné čáře už kdysi hodně hodně dávno….

Pojďme si nyní projít různé podoby kultu Velké Bohyně, tak jak nám je historie přeci jen tu a tam zachovala…

Například ve starém Římě se tato Bohyně jmenovala Cybele a titulovali ji “Magna Mater”, tedy “Velká Matka”. Cybele bývá zobrazována s velkým klíčem v levé ruce, zvláštní korunou na hlavě, jakousi zvláštní hladkou hůlkou v pravé ruce a také se lvy jako svými “erbovními” zvířaty.

Vše si to můžete prohlédnout na fotografii nahoře, na níž je socha Cybele, která dnes stojí v Madridu – jede na voze taženém lvy, v rukou má velký klíč a hůlku. Zachovalo se také velmi mnoho různých mincí s různými římskými císaři na jedné straně s bohyní Cybele s příslušnými atributy na druhé straně. Tedy nejspíš byl její kult velmi silný.

Katolická křesťanská církev se zřejmě později velice snažila, aby právě její kult převzala a překryla. Její roli převzala “panna Marie”, která je stále titulovaná “Matka Boží” i když dnes už “každý ví”, že je řeč o tom, že porodila Ježíše. Ale samotné spojení “matka boží” se dá vykládat různě…

Jeden velký chrám bohyně Cybele navíc stával v Římě – jak už jistě tušíte – na místě dnešního Vatikánu. A jen tak mimochodem – v bazilice sv. Petra ve Vatikánu dosud stojí socha ženy s velkým klíčem klíčem v levé ruce, hůlkou v pravé ruce a na stěnách výklenku, v němž stojí, je po každé straně jedna malá hlava lva. Můžete se podívat na foto pod tímto odstavcem a nebo si dobře prohlédněte velmi kvalitní foto ve Wikipedii. Oficiálně je to “Matilda z Canossy”. Ale její atributy – tedy velký klíč, hůlka a 2 lvi (byť velmi cudně schovaní do malých erbů po stranách) odpovídají bohyni Cybele.

(obrázek se na FB zobrazuje dole)

Ve světle toho, že na stejném místě stával dřív chrám Velké Matky všech bohů tu rázem vzniká zajímavá možnost, že si to možná s ní papežové nechtěli rozházet. Ale aby to nebylo tolik okaté, dali soše přijatelné křesťanské jméno. Socha drží papežskou korunu v podpaží, což mohlo ukazovat na přiznanou podřízenost papeže této Bohyni.

Malá poznámka ohledně klíče – jak jistě dobře víte, svatý Petr má hned dva klíče. Obecně se říká, že je dostal od Ježíše, ale jiné zdroje naopak tvrdí, že se takto křesťanská církev snažila navázat na předchozí mytologii a mystéria, aby se v antickém světě zase tolik nelišila. Je-li tomu tak, potom jeden klíč má zřejmě od Cybele a ten druhý od boha Januse. (Janus je bůh dvou nebo 4 tváří, 4 živlů, času a změny…) Petr s oběma klíči byl pak církví oficielně ustanoven za “vykladatele” všech mystérií.

Vraťme se ale k soše s klíčem ve vatikánské bazilice – je pravda, že Matilda z Cannosy (nebo též “Matilda Toskánská”) je rovněž velice zajímavá postava. Byla velice úspěšnou vícekrálovnou zemí severní Itálie a žila a vládla ve 2.polovině 11.a na začátku 12.století a zachovalo se o ní mnoho pozoruhodných zpráv – ale to tu nechci v tomto textu tolik rozvádět, schováme si to na jindy.

Každopádně ale z těch zpráv vykukuje zajímavá možnost, že Matilda z Canossy byla nejvyšší kněžkou kultu Velké Bohyně a proto byla vyobrazena s jejími atributy. Pokud by to tak bylo, pak vzhledem k té papežské koruně v podpaží (tedy v podřízené pozici) by se dalo spekulovat, že papežská stolice v její době skrytě stále ještě uznávala Velkou Bohyni za nejvyšší božský princip.

Ostatně, jak už jsem zmínil výše, možná že to tak dělají stále – akorát že jí teď říkají “panna Marie” – vždyť její kult je celosvětově velice silný a existuje velmi mnoho rize “mariánských” poutních míst, která jsou plná energií “Bohyně”…

Dobře si také prohlédněte korunu, kterou má socha na hlavě – má tvar srpku měsíce a nad čelem má jeden velký kámen a kolem čtyři menší do kříže. Upozorňuji na to, protože stejný symbol a srpek měsíce ještě potkáme na jiných obrázcích, které (možná) budou mít spojitost s kultem Velké Bohyně.

Chápu, že tyto moje úvahy se mohou zdát být nesmyslnými, protože “všichni přece víme”, že katolická církev vládla rukou pevnou…. atd. Ale opakuji – my ve skutečnosti víme jen to, co nám řekli ve škole podle dějin, které napsali vítězové – tedy podle toho, co prohlásila muži ovládaná katolická církev. Dějiny nám už mnohokrát ukázaly, že různé události se dají různě “interpretovat” – tu a tam se něco málo zamlčí, něco jiného zamlží, něco dalšího zveličí a najednou je všechno jinak…

Ale opusťme nyní Řím se všemi jeho církevními problémy a pojďme se podívat do dalších kultur ve světě. V Indii existuje bohyně Tripura Sundari, která je označovaná za “nejvyšší vědomí”, které stojí nad třemi bohy nejvyššími bohy – Brahmou, Višnu i Šivou. Indický panteon je spletitý, takže Tripura Sundari (https://en.wikipedia.org/wiki/Tripura_Sundari) je považována za nejvyšší aspekt bohyně Adi Parashakti (https://en.wikipedia.org/wiki/Adi_Parashakti) jejíž jméno v překladu znamená “první – nejvyšší síla”. Je míněna síla dalece přesahující náš vesmír, schopná tvořit a ničit celé vesmíry…

Ve starém Egyptě měli bohyni Mut (psáno též Maut nebo Mout), jejíž jméno znamená ve staroegyptštině “matka” a ta byla v egyptském pantheonu nejvýše postavenou figurou, byla nadřízená i bohyni Isis. V anglické verzi Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Mut) si můžete přečíst, že byla považována za “prvotní božstvo”, byla prý spojována s vodami, z nichž se život zrodil díky partenogenezi… Jen pozor, nezaměňovat ji s Nut, což je “bohyně nebes” a dcera jiných bohů.

Myslím si, že to jako příklady bohatě stačí. Podle mě to měrou vrchovatou potvrzuje, že prastaré kultury všechny uctívaly jako prvotní božský princip Velkou Bohyni – matku všeho a celé stvoření chápaly jako akt “ženské energie”, jako narození dítěte z Velké Prvotní Matky. Rozvinu to podrobněji v další části…

(obrázky – bohyně Cybele v Madridu – zdroj: http://www.carreraycarrera.com/…/la-cibeles-our-lady-of-mad…, socha Matildy z Canossy ve Vatikánu – zdroj: https://medium.com/…/dux-femina-facti-matilda-di-canossa-ab…)