Znovu otevírám knihu “The Great Cosmic Mother: Rediscovering the Religion of the Earth” autorek Monica Sjöö a Barbara Mor. Minule jsem psal o africké matriarchální historii lidstva. V textu kapitoly autorky také krátce zmínily roli otce v matriarchální společnosti. Nechal jsem si ale toto téma na samostatný text, protože si myslím, že si zaslouží delší povídání.

Podle antropologických výzkumů matriarchální společnost obvykle funguje na principu mnohomužství a nebo skupinového manželství. V literatuře se obvykle tvrdívá, že skutečný biologický otec je v matriarchální společnosti nejčastěji neznámý nebo alespoň nejistý, jistá je pouze matka.

Tohle tvrzení ale podprahově vyvolává představu jakýchsi nezřízených nekonečných orgií, při nichž souloží “každý s každou” takže pak nikdo nemůže vědět, kdo vlastně které dítě zplodil. U někoho tahle představa vyvolá znechucení, u někoho naopak nadšení. Problém ale je, že toto tvrzení nejspíš není pravdivé. A to hned z několika důvodů.

Za prvé – matriarchát znamená, že ve všech zásadních věcech mají ženy konečné slovo. A muži jsou povinni je poslechnout. Čili pokud žena chtěla zplodit dítě, byla to ona, která se rozhodovala s kým ho chce zplodit.

Za druhé – matriarchální komunity nebyly “posedlé plodností”. Plodnost totiž přímo nesouvisí s uctíváním sexualní extáze coby mystického nástroje pro přiblížení se Velké Bohyni. Sexuální prožitek oslavoval základní tvořivý princip Velké Bohyně, kdežto plodnost měla oddělenou posvátnou funkci.

Ve starých matriarchálních kulturách panoval názor, že dítě přichází skrze ženu z duchovního světa od Velké Matky. Proto se dítě neplodilo “jen tak” náhodou či omylem, ale žena dostala “znamení” z duchovního světa nebo jí bylo zděleno “proroctví” a podle nich si také volila biologického a sociálního otce dítěte. Čili dítě se ani neplodilo “jen tak náhodou s někým”, protože se věřilo, že dítě má specifické úkoly na Zemi a proto potřebuje mít příslušné biologické a sociální rodiče podle těchto úkolů.

Neustálé plození co nejvíce dětí čistě náhodou a nebo podle (z)vůle otce je “vynález” patriarchální společnosti, v níž byla žena ponížena do role “chovné samice” a děti byly prohlášeny za “majetek otce”. Navíc byla to právě patriarchální společnost, která začala vyžadovat stále více a více pracovních sil a vojáků pro hromadění a dobývání dalšího a dalšího bohatství. Vždyť např. mnohoženství bylo povolováno ba přímo oslavováno právě v těch patriarchálních kulturách, které vedly nejvíce válek. Proto narůstající přelidnění Země je rovněž jeden z důsledků patriarchální společnosti.

Za třetí – degradace původně posvátné a mystické klitoriální sexuality na pouhý plodivý vaginální penetrační sex je rovněž “vynálezem” patriarchální společnosti. Jakkoliv to bude leckomu znít extrémně, dnešní výhradně penetrační sex je možno chápat jako vulgarizaci původního spirituálního přístupu jak k sexualitě tak i k plození.

A za čtvrté – ženy v minulosti velmi dobře věděly, kdy mají plodné období a kdy ne, takže otěhotnění nebylo věcí náhody či omylu. Ženy totiž byly schopny rozpoznat své plodné období podle svých pocitů, podle vlastností děložního hlenu, polohy a napjatosti děložního čípku ale v mnoha případech prostě i jen podle fáze Měsíce. Protože v minulosti, když neexistovalo umělé elektrické noční osvětlení a jiné “vymoženosti” se rytmus ženského cyklu přirozeně synchronizoval s cyklem měsíčních fází. Stará matriarchální náboženství totiž uctívala právě spojitost Luny coby ženského archetypálního božstva a jejích fází s fázemi ženského menstruačního cyklu.

Teprve až v moderní době ztratily ženy tyto své přirozené instinkty a jejich menstruační cyklus se stal více či méně nepravidelným, protože celý náš moderní životní styl je naprosto nepřirozený a odtrhuje nás od rytmů přírody. Čímž právě ženy a jejich cyklus trpí nejvíce.

Ale vraťme se k roli otci. Všechna důležitá rozhodnutí byla v matriarchální společnosti plně v rukou žen. Čili žena si mohla kohokoliv z mužů vybrat za biologického otce a naopak jiného pověřit rolí “sociálního otce” podle již zmíněných znamení, vlastních pocitů či podle intuitivního naladění na dítě a jeho osud.

Ve zdravě fungujícím matriarchátu tedy byl biologický otec obvykle známý. Staré kultury zastávaly názor, že biologický otec je ten kdo “otevírá dělohu”, aby do ní z duchovního světa mohla přijít duše dítěte. Biologický otec měl tedy vlastně spirituální funkci a početí dítěte bylo chápáno jako duchovní obřad. Jistě se tedy dá jen sotva věřit tomu, že by matka přenechala tento vysoce důležitý krok jakési slepé náhodě jak tomu velmi často bývá dnes…

Mimochodem, muži měli ještě jednu důležitou funkci související s příchodem dítěte na svět. Je příznačné, že právě tento úkol je moderními antropology-muži nejvíce zesměšňován. Když přišel čas porodu, muži začali vykonávat obřad, který dnes antropologové výsměšně nazývají “odhánění zlých duchů od matky a dítěte” a považují ho často za největší doklad primitivismu dané kultury.

Kdo jste ale četli knihy nebo poslouchali přednášky českého psychologa a psychiatra Stanislava Grofa, tak asi již tušíte o čem bude řeč. Doktor Grof během 50. a 60. let 20.století zkoumal nejdříve v Československu a potom v USA použití LSD a dalších psychedelik pro léčbu různých psychických problémů a poruch. Celkem prý za svůj život takto asistoval při asi 4500 terapeutických seancích. A od pacientů opakovaně slyšel vyprávět hluboko uložené prožitky z jejich vlastních porodů. A také opakovaně viděl, že takové “znovuprožití” těžkých porodních zážitků a jejich vědomá integrace vedly k neuvěřitelným zlepšením celkého stavu pacienta.

Moderní materialistická věda ale razantně a velmi vytrvale odmítá, že by si dítě mohlo cokoliv pamatovat ze svého vlastního porodu a vysvětluje to argumentem ohledně nedostatečné myelinizace mozku novorozenců. Netřeba jistě říkat, že tento argument byl již opakovaně vyvrácen vědeckými výzkumy, ale mainstreamové porodnictví ho stále odmítá přijmout. Patrně proto aby se muži porodníci nemuseli zabývat otázkou, zda jsou dnešní “průmyslové” porody pro dítě dobré či ne.

Doktor Grof každopádně díky těmto opakovaným výsledkům u mnoha pacientů dochází k názoru, že porod je nesmírně důležitý a často velice těžký prožitek pro dítě, zvláště pokud je veden dnešním “racionálním vědeckým” způsobem – tj. obvykle zcela necitlivě vůči dítěti.

Poznatky Stanislava Grofa tedy ukazují, že staré národy nejspíše měly velkou pravdu, když zavedly speciální obřad, který měl pomoci dítěti na svět. Tento obřad se nejvíce podobal tomu, co dnes chápeme jako “shamanic journey” nebo “psychedelický trip”. Muži se během něj dostávali do změněného stavu vědomí, v němž byli schopni naladit se na matku i dítě, provázeli dítě během jeho cesty porodním kanálem a pomáhali tak matce i dítěti překonat všechny často velmi těžké pocity, které porod v některých jeho fázích oběma přináší.

Dítě tedy tak říkajíc neodcházelo z “nadpozemského ráje” mateřského lůna kamsi do neznáma. Naopak na úrovni svého pochopení vědělo, že vstupuje do světa, který ho vítá a bylo ve svém vědomí provázeno lidmi, kteří ho očekávali a pomáhali mu. Znalo i jejich hlasy, protože dříve bylo normální, že rodiče na dítě “v bříšku” celé těhotenství mluvili a zpívali mu a teď mu tedy pomáhali k sobě ven…

Přirozené prožití porodu dítěte pak dávalo pocit štěstí, sebevědomí a síly matce i dítěti na celý život. Zároveň porod byl pro ženu tím nejsilnějším sexuálním orgasmem, jaký mohla v životě zažít. Jistě si dovede představit, že takový porod měl na matku i dítě úplně jiný vliv než pokud je dítě “rozeno” lidmi, kteří jen “vykonávají svou práci” a jsou přesvědčeni, že dítě nemůže nic vnímat a matka to musí vydržet…

Po narození dítěte pak matka vybrala někoho z mužů do role “sociálního otce”. Žena si mohla vybrat kohokoliv z mužů, např. i svého bratra. Role sociálního otce ale rozhodně vypadala jinak než jak chápeme otcovství dnes. Sociální otec si musel zasloužit náklonnost a úctu ze strany dítěte. Nedostal je automaticky, jak je dnes na dětech ve vztahu k rodičům vyžadováno.

Sociální otec měl za úkol dítě vychovávat k úkolům, které ho čekají zde na Zemi a poskytovat mu ochranu a pomoc. Zdůrazňuji – sociální otec se ve výchově řídil znameními či proroctvími, která ukazovala, jaké úkoly dítě v životě čekají a podle toho zaměřoval výchovu. Čili bylo to něco naprosto jiného než dnes, kdy rodiče – a otcové obvykle nejvíce – umanutě trvají na své představě o tom co by dítě mělo či nemělo v životě dělat.

Sociální otec ale vstupoval do výchovy dítěte postupně, protože až do cca. šestého roku věku bylo dítě silně propojené s matkou a tudíž v tomto období také bylo vychovávané hlavně matkou. Samozřejmostí bylo kojení dítěte obvykle až do šestého roku jeho věku – dodnes to můžeme najít u národů, které žijí více přirozeně.

Každopádně ale ani biologický a ani sociální otec si nemohli činit nárok na dítě ve smyslu vlastnění. Dítě nepatřilo ve smyslu vlastnictví ani matce ani otci, ale celému společenství. Všichni lidé, ať už mladí či staří, byli součástí jedné velké komunity a v této komunitě se navzájem podporovali.

Asi nám tento popis přijde jako zcela nemožná utopie, která by dnes sotva mohla fungovat, protože máme dojem, že lidé jsou dnes “jiní”. Ale pozor, lidé nejsou jiní, jen vyznávají jiné hodnoty. A zde se právě dostáváme k největšímu rozdílu mezi společností v níž “vládnou ženy” oproti společnosti v níž “vládnou muži”. A ten zdaleka netkví v tom kdo má “konečné slovo”. Ale je o převládajícím způsobu uvažování a stavu vědomí používaného při uvažování a rozhodování. Ale to si už nechám na další text…