“Tao je kořenem, matkou celého světa, ze které se zrodilo vše. Navždy zůstáváme jejími dětmi a naše společná matka nás nepřestává podporovat.” Tento citát pochází z čínské knihy “Tao-te-ťing”, převzal jsem ho z webu http://www.bonalingua.cz/tao/

Ověřoval jsem to i v dalších jazycích, všude je uvedeno “tao – matka celého světa” případně “tao – matka celého vesmíru”. Celý čínský taoismus tedy má za základní božský princip “Tao – Velkou Matku všeho” – doporučuji např.tento web – http://www.tao-mother.org/. Věděli jste to? Já jsem sice Tao-te-ťing četl už dávno, ale ono mi to v té tehdejší všeobecné “boho-mužské” náladě vůbec nedošlo…

Je to tedy další příklad staré kultury, která za prvotní a nejvyšší božský princip uznávala Velkou Bohyni Matku. Stvoření veškeré existence bylo od nepaměti připodobňováno ke zrození dítěte z Velké Matky. Tedy ne “Bůh-muž”, který tak nějak tvoří z ničeho a nás pak stvořil z jakési hlíny. Ale naopak Velká Matka, z níž se vše zrodilo a my jsme její děti a vždy budeme…

Mimochodem, když už jsme u toho “Boha-muže”, který podle knihy Genesis vše stvořil… Možná jste to už taky někde četli – text Starého zákona je v tomto místě přeložen značně podivně. V originále je pro “Boha-muže” použito hebrejské slovo “elohim” – což je množné číslo a podle některých lingvistických výkladů to neznamená ani výlučně “bohové” (muži), ale rozkouskováno se to prý dá také vyložit jako “bohové a bohyně”. Navíc je prý stejné slovo “elohim” později použito i pro “modly ze zlata a stříbra” a pro “anděly” (https://www.blueletterbible.org/…/don_…/don_stewart_1303.cfm) . Zdá se tedy, že slovo nejspíš ani neoznačuje nejvyšší božstvo jako takové, ale spíše nějaké vyšší archetypální bytosti, které jsou konkrétními vykonavateli vůle nejvyššího božství v tomto světě…

Příznivci jediného nejvyššího “Boha-muže” samozřejmě tento zvláštní překlad vysvětlují všemožně, nicméně fakt, že překlad je to dosti pochybný se při troše zdravého skepticismu nedá zapřít. Přání patriarchální církve je tu zřejmě otcem myšlenky… To je jeden z příkladů toho, o čem jsem psal minule – tu a tam se něco lehce zamlží či překroutí a najednou máme v ruce text s úplně jiným významem. A nové generace lidí si na to zvyknou a už nechtějí slyšet, že by to mohlo být původně jinak…

Mimochodem, i to samotné rčení “přání je otcem myšlenky” mi nyní ve světle těchto úvah přijde pěkně deformované patriarchálním způsobem myšlení – opět žádná matka, pouze otec jako ten “nejdůležitější ve vesmíru”, že…?

Protože jsem tak říkajíc “vyrostl” na knihách českého filozofa a léčitele Josefa Zezulky, tak si nemohu odpustit poznámku, že i on použil pro označení “nejvyššího božského principu” podstatné jméno ženského rodu – a sice “Podstata”.

Najdete to v kterémkoliv jeho textu. Např. v knize Bytí je to hned na začátku. A když už si to budete číst, všimněte si také, jak on popisuje stvoření. Píše, že od Podstaty se oddělila malá část, která se rozčlenila do mnohosti – tu on nazývá “Tvůrčí dílo”. A dále ve svých textech popisuje, že někdy za nepředstavitelně dlouhou dobu se tato mnohost opět spojí do jednoty a splyne zpět s Podstatou. Samozřejmě, že to parafrázuji velmi stručně a zjednodušeně, ale to hlavní jsem uvedl.

Staré matriarchální kulty Velké Bohyně v podstatě jinými slovy říkaly něco velmi podobného jako pan Zezulka – kdysi dávno jsme se oddělili od Velké Matky – jsme její děti. Podle těchto kultů měly tedy ženy automaticky mnohem blíže k Velké Bohyni, protože ztělesňovaly její primární plodivou energii. Spiritualita byla proto v těchto kulturách automaticky spojena se sexualitou, protože i samotné stvoření bylo chápáno jako sexuální prožitek.

Poznámka pro mužské čtenáře, kteří třeba nyní nechápou, proč by stvoření mělo být chápáno jako sexuální prožitek. Dnes v době podivně deformovaných nemocničních porodů už se to tak často nestává, ale v dřívějších dobách, kdy ženy rodily přirozeně, byl porod dítěte tím nejsilnějším sexuálním orgasmem, jaký žena mohla za svého života zažít. A mimochodem, dříve existovaly způsoby, díky nimž mohli muži ve změněném stavu vědomí “doprovázet” matku a dítě při porodu a prožít tak jak extázi matky, tak prožitky dítěte rodícího se na svět. Ale o tom více někdy jindy…

Teprve partriarchální církve se snažily zcela popřít ženskou spiritualitu a postavit na piedestal pouze a jen “mužskou duchovnost”. Není tedy překvapivé, že “mužská duchovnost” oslavuje naprostou asexualitu – ideálem mužské spirituality se rázem stává totální abstinence od sexuality a ženy jsou prohlášeny za “nečisté” právě kvůli své sexualitě.

Svět se nám tím převrátil zcela naruby. Ve starých kulturách oslavujících Velkou Bohyni byly ženy a jejich sexualita posvátné a stály blíže k duchovnu než muži, patriarchální církev naopak je prohlásila za nečisté a nízké a vzdálené onomu jedinému “Bohu-muži”, který byl chápán jako zcela asexuální…

Teď to nejspíš vypadá, jako že jsem zarytý odpůrce “Boha” a zanícený stoupenec “Bohyně”. Kdepak, nejde mi o “zavržení” Boha-muže – to ani není možné, protože je to jeden ze základní dvojice archetypů, jak vysvětlím později. Chci jen názorně ukázat, jak je současné chápání spirituality jednostranně mužské a pokusit se dojít k nějaké rovnováze. Ale rovnováha se těžko hledá, pokud nechápeme jak moc nerovnovážný současný stav doopravdy je…

Nejvyšší Bohyně Matka – čili Podstata jako zdroj všeho jak píše pan Zezulka – je základní nejvyšší božský princip, zdroj veškeré existence. Z ní se vše zrodilo a jednou se do ní vše také vrátí. Pokud ale této Podstatě-Velké Matce všeho přisoudíme jako dominující spíše ženské energie, pak nám podle logiky protikladů a archetypů vychází, že ta projevená stvořená část, kterou Bohyně-Podstata “porodila”, bude zákonitě mít dominující spíše mužské energie. Aby byla rovnováha zachována.

Znamená to pak tedy, že tato stvořená-projevená část – kterou pan Zezulka nazval Tvůrčí dílo – tedy bude a vlastně i musí být více akčnější a aktivnější a bude takto aktivně směřovat k návratu zpět do Velké Matky-Podstaty. Vzniká nám tu tak první základní dvojice archetypů – Velká Bohyně Matka-Podstata a Nejvyšší božský mužský princip patřící té malé odloučené projevené části. Tento nejvyšší mužský princip projevené části je pak ale zároveň tím archetypem, který je “nejvíce vzdálen” od Velké Matky-Podstaty. Nejvíce vzdálen ve smyslu, že je opačnou krajní mezí v těchto dvou spolu souvisejících základních archetypech.

Toto základní archetypální rozdělení – Bohyně Matka dárkyně života, tj. rodící vše hmotné projevené, a na druhé straně převažující mužské vlastnosti onoho “porozeného-projeveného” – tedy základní dva protipóly Bohyně a Bůh, se podobně “projektují” do všech úrovní naší projevené existence.

Tedy základní Bohyně a Bůh celého Stvoření (alias Tvůrčího díla, jak ho nazývá pan Zezulka), základní Bohyně a Bůh každého jednotlivého vesmíru a tak dále až se dostaneme k základní dvojici Bohyně a Bůh na úrovni planety obývané bytostmi. U nás na Zemi této základní Bohyni obvykle říkáme v moderní době nejčastěji Gaia, jména dávaná základnímu Bohu této planety záleží na kultuře – Hospodin, Allah atd. Toto jsou ty nám nejbližší dva základní archetypy, které jsou jakoby naší zmenšenou lokální projekcí oné předtím zmíněné nejvyšší a nejzákladnější archetypální dvojice…