Při sbírání materiálů pro další pokračování tohoto cyklu mi synchronicity přinesly velice zajímavé podněty. Především jsem narazil na informaci týkající se tzv. “Ducha svatého”, tj.spirituální inspirace a moudrost “ze shora”. Např.existuje článek v angické verzi Wikipedie řešící doslova “pohlaví Ducha svatého” (https://en.wikipedia.org/wiki/Gender_of_the_Holy_Spirit).

Píše se tu – v překladu do češtiny::
„V křesťanské teologii je gramatický rod Ducha svatého předmětem debat od nejstarších dob. Gramatický rod slova pro “ducha” je ženský v hebrejštině (רוּחַ, rūaḥ), střední v řečtině (πνεῦμα, pneûma) a mužský v latině (spiritus). Duch svatý byl dále dáván na roveň s “moudrostí Boží” (gramaticky ženského rodu) a to hned dvěma představiteli rané křesťanské církve – Theofilem z Antiochie (d. 180) a Irenaeusem (d. 202/3).

A další zajímavá pasáž:
“V hebrejštině slovo pro Spirit (רוה) (ruach) je ženského rodu, a takto je i používáno v hebrejské Bibli, podobně jako další slovo ženského rodu “shekhinah” je používáno v židovské rabínské literatuře a označuje “přítomnost Boží” – stejně jako arabské slovo: سكينة sakina – rovněž ženského rodu, které je takto šestkrát zmíněno v Koránu.”

Jakkoliv to tedy asi bude znít neuvěřitelně – protože v dnešní době vnímáme judaismus a islám jako ryze maskulinní náboženství – tak tato náboženství svých nejsvatějších textech označují “ducha svatého” a “přítomnost Boží” slovy ženského rodu. Tato náboženství tedy vlastně neuctívají “mužského Boha”, ale mluví o “přítomnosti Boží” ženského rodu. Což by ukazovalo na pradávné dědictví z dob, kdy lidé ještě uctívali velkou Bohyni, matku všeho. Dokonce i rané křesťanství se původně tímto řídilo, ale později “církevní otcové” zavedli ryze maskulinní výklad…

Další zajímavý podnět, který mi synchronicity ukázaly, se týká právě výše zmíněné “moudrosti Boží” – řecky “Hagia Sophia”. Je o ní zajímavý článek v anglické Wikipedii (https://en.wikipedia.org/wiki/Holy_Wisdom). V minulosti byla součástí pantheonu jako “bohyně moudrosti Sophia” a podle ní se také v 19.století pojmenovala hnutí “Theo-sophia” (založila Helena Blavatská) a “Antropo-sophia” (založil Rudolf Steiner).

A určitě také víte, že v dnešním Istanbulu existuje chrám “Hagia Sophia” – tento chrám tedy nebyl zasvěcený “svaté Sofii”, jak dnes můžeme mylně slyšet, ale byl to chrám “božské moudrosti” – chrám “bohyně moudrosti Sophie”.

A takto – jako ženská bohyně – je pak Sophia i zobrazována ikonograficky na křesťanských obrazech nebo v ilustracích v knihách – viz. pravoslavná ikona “Svaté moudrosti”, která pochází ze 16.století a nebo vyobrazení “Moudrosti” (Sapientia) z 12.století.

A jak dobře víme z historie, ženské kláštery sloužily vždy jako centra moudrosti a vzešly z nich moudré ženy, kterých si považujeme dodnes – jako např.svatá Anežka Česká či svatá Hildegarda. To by ukazovalo na zajímavou možnost, že tyto kláštery sloužily jako místa rozvíjení “Moudrosti”, tedy jako místa “uctívání” bohyně moudrosti Sophie.

Což by byla další zajímavá indicie ukazující, že dějiny křesťanské církve nejspíš nebyly ani zdaleka tak maskulinní, a ani zdaleka tak “ukrutně katolické” jak se snaží tvrdit “církevní otcové” v posledních dvou stoletích…