Muchomůrka červená – Amanita muscaria – je patrně nejkontroverznější psychoaktivní prostředek, který vůbec existuje. Informace o ní jsou tak neuvěřitelně protichůdné, že je velmi obtížné je nějak zobecnit. Pročetl jsem různé texty a shlédl různá videa a našel jsem opravdu vše od naprostého odmítání až po téměř “oslavné ódy”.

V populárních článcích pro širokou veřejnost je navíc tato houba označovaná někdy i jako “prudce jedovatá” – což je sice pochopitelné z hlediska předběžné opatrnosti, ale v zásadě to jen dále zvyšuje chaos informací. Ale jak podotýká americký mykolog Paul Stamets – případy úmrtí po požití této houby jsou nesmírně vzácné. A některé zdroje tvrdí, že od roku 1909 údajně nebyl oficiálně zaznamenán žádný případ smrtelné otravy touto houbou – i když není jasné, kde přesně tu informaci vzali…

Ale právě proto o to více varuji před jakýmikoliv pokusy s ní – i když je to houba, která ve většině zemí není nijak regulovaná. Její účinek je totiž zřejmě natolik nepředvídatelný, že se neuvážlivé experimentování může snadno zvrhnout v problém. Proto i tento článek se nesnaží nikoho k ničemu nabádat, pouze v něm shrnuji etnobotanické informace, které jsou veřejně k dispozici a snažím se v tom chaosu nějak lépe vyznat…

Základní informace o muchomůrce červené je samozřejmě nejlepší hledat ve Wikipedii – ale ne v té české – ta je velice stručná. Musíte otevřít anglickou verzi – https://en.wikipedia.org/wiki/Amanita_muscaria – teprve tam se více dočtete o kyselině ibotenové a muscimolu.

Někteří autoři hovoří o muchomůrce červené v superlativech. Gordon Wasson – objevitel magických houbiček – ji identifikoval jako hlavní součást indického psychedelického spirituálního nápoje “soma” a John Marco Allegro – překladatel svitků od Mrtvého moře – prohlašoval, že Amanita muscaria byla původním entheogenem prvních křesťanů.

Ale jiní autoři něco takového zcela odmítají, protože podle nich tato houba nemá naprosto žádné zajímavé účinky, které by opravňovaly tato tvrzení. Patřil k nim i Terence McKenna – velmi pochyboval o tom, že by Amanita muscaria mohla být v minulosti jakkoliv významná jako entheogen, protože při svých experimentech s ní nedosáhl žádného významného psychedelického prožitku – bylo mu prý pouze špatně. Ale připouštěl, že účinky této houby se mohou lišit podle místa a nadmořské výšky, kde vyrostla a že mohou existovat její varianty s trochu jiným obsahem aktivních látek.

Podobně se vyjádřil i Rupert Sheldrake – tahle houba mu prý způsobila jen bolení hlavy, nic víc. Další psychonauté hovoří maximálné o “podivných pocitech”, “pocitech zmatenosti”, velké ospalosti, malátnosti apod. Někteří píší o velmi silné žaludeční nevolnosti po Amanitě, která se projevila doslova bleskově, ani nestačili dojít do koupelny, jiní prý měli podobně silný průjem.

Oproti tomu Paul Stamets tvrdí, že trip na muchomůrce byl zajímavý, ale hned dodává, že nebyl nijak úchvatný z psychedelického hlediska. Jako výrazný vedlejší účinek této houby zmiňuje velmi silné slinění. 🙂 O muchomůrce červené hovoří např. ve videu připojeném níže – od minuty 11:53 do 16:00. Vlastní trip popisuje od minuty 14:25.

Trvá to prý skoro 2 hodiny než se účinek začne projevoval – čas se zpomalí, člověk se cítí být velice silný, chce udělat něco opravdu velkého. Podle Stametse může muchomůrka být velmi meditativní, ale v zásadě na něj účinky neudělaly žádný velký dojem.

O pocitu velké síly hovoří i některé zprávy na ruském internetu. Našel jsem ale i pár jiných ruských reportů, v nichž psychonauté referují o plnohodnotných obrazových halucinacích – ale takových zpráv bylo hodně málo.

V zásadě jsem kromě základních informací ve Wikipedii a na Erowidu našel ještě 2 další zdroje, které mě osobně přišly jako velmi zajímavé a relativně seriózní. Jednak to je především youtube kanál “Amanita Dreamer” – https://www.youtube.com/channel/UCVDN2oZZ3mgaIEVuEUm3YPw – který má také stránku na Facebooku – https://www.facebook.com/AmanitaDreamer/

Žena z USA, která obojí vede, o sobě tvrdí, že je bývalá učitelka a má prý vzdělání v oblasti chemie a údajně prý vydala i nějaké školní učební materiály pro hodiny chemie. Každopádně její povídání o chemii muchomůrky odpovídá informacím, které jsou dostupné jinde a navíc se zdá, že sama celou záležitost dost podrobně zkoumá.

Všechna její videa o muchomůrce stojí za shlédnutí. Např. toto video vysvětluje konverzi kyseliny ibotenové na muscimol a otázky výskytu a růstu této houby a obsahu aktivních látek v závislosti na vnějších vlivech a roční době:

https://youtu.be/PXRCmug7QIM

V jiném videu zase uvádí, že i když se muchomůrky suší vyšší teplotou, tj. kolem 72 stupňů, podaří se prý obvykle dosáhnout jen asi 30% konverze kyseliny ibotenové na muscimol. Vyšší teploty podle ní nemají smysl, protože pak při takovém prudkém sušení dochází k praskání stěn buněk a vytékání obsahu. Dalších zhruba asi 30% konverze se podle ní dá docílit vyvařením sušených kloboučků hub – viz toto video:

Říká také, že obsah účinných látek v jednotlivých houbách může kolísat až o +/- 600%, takže rozhodně nedoporučuje jíst kloboučky přímo tak jak jsou po usušení, protože i po usušení může být obsah kyseliny ibotenové stále ještě nebezpečně vysoký.

A pokud chce člověk docílit ještě vyšší konverze, musí použít “lemon tek” – tj. smíchat čerstvou šťávu z citronu s tekutinou vyvařenou z kloboučků – viz video níže – celkově se prý kombinací těchto technik dá docílit konverze asi 82% původního množství kyseliny ibotenové na muscimol. Jediná nevýhoda lemon teku je, že tato směs se nedá skladovat, proto je použitelná jen pro rekreační dávku ne pro mikrodávkování.

Také upozorňuje, že podle jejích zkušeností je nejlepší použít muchomůrku červenou k mikrodávkování a nebo jen pro slabé rekreační tripy, ale každopádně začít s velmi malými dávkami a zkoušet účinek. Jak zjistila praktickými pokusy, u muchomůrky neplatí žádná přímá úměra mezi dávkou a efektem, naopak efekt může být nepředvídatelný…

Ale protože muchomůrka červená má zřejmě nejdelší historii užívání v Rusku, tak pokud vládnete ruštinou, vám rozhodně doporučuji knihu “Michail Višněvskij – Veličenstvo muchomůrka” (Михаил Вишневский – Его величество Мухомор). Dá se najít online na webu.

Autor si dal velkou práci se sběrem podkladů pro svou knihu. Např. i zkoumal, co je pravdy na tvrzení, že vikingští bojovníci “berserkové”, kteří prosluli svou zběsilostí a neporazitelností, prý konzumovali tuto houbu předtím než šli do boje.

Zjistil, že ve skutečnosti jde pouze o hypotézu, kterou v roce 1784 zveřejnil v jedné své knize švédský výzkumník Samuel Odman. Ale tuto domněnku později jiní autoři převzali a opakovali a dnes už se to mnohými bere jako potvrzený fakt. Je ale pravda, že prožitky veliké síly, které někteří psychonauté včetně Paula Stametse zažili po požití této houby by odpovídaly představě chování těchto bojovníků.

Višněvskij také uvádí příklady použití muchomůrky červené v ruské lidové medicíně, protože několik látek v ní obsažených prý má antibiotické účinky – tuto informaci se zdají potvrzovat i jiné zdroje. Podle něj byla muchomůrka červená v některých oblastech považována za posvátnou. Zjevně tedy musela být pro tamní lidi velice důležitá.

Otázce halucinogenního působení muchomůrky červené věnuje autor úplně samostatnou kapitolu, právě proto, že i on našel naprosto protichůdné informace prakticky všeho druhu.

Ale na rozdíl od jiných autorů s tím nemá problém, protože všechny ty protichůdné informace má bezpečně doložené z různých zdrojů. Proto vyvozuje, že u této houby nejvíce ze všech entheogenů záleží na “setu a settingu”. Uvádí, že podle dochovaných zpráv prý staří šamané přímo už při sběru jednotlivých dávek vyslovovali přání, k čemu mají být určeny a podle toho se k nim také rozdílně chovali.

Takže podle svého naladění a záměru se člověk může touto houbou vyléčit z vážných nemocí – jak dokládají ruští lidoví léčitelé – aniž by zažil nějaké větší halucinace, a nebo naopak může prožít velmi spirituálně laděný trip plný vizí – pokud tomu odpovídá jeho vyspělost a jeho usilování…

Tolik tedy stručně k této pozoruhodné a zřejmě naprosto nepochopené halucinogenní houbě. Jak se zdá, možnost, že Amanita muscaria byla v minulosti velmi významným entheogenem se nedá jednoduše zavrhnout. Ale zároveň u ní zřejmě nejvíce ze všech entheogenů záleží na vyspělosti a schopnostech tripujícího…

Ale tím příběh muchomůrky červené ještě úplně nekončí. To první výše zmíněné video s povídáním Paula Stametse totiž ještě pokračuje jeho vyprávěním o pokusech s dalšími příbuznými muchomůrkami.

Výsledky prý byly všechny nevalné, až nakonec vyzkoušel také houbu Amanita pantherina – což je Muchomůrka tygrovaná. Muchomůrka tygrovaná obsahuje trochu jiné poměry látek než muchomůrka červená –

https://cs.wikipedia.org/wiki/Muchom%C5%AFrka_tygrovan%C3%A1

Ve videu o ní Stamets hovoří od minuty 16:30, vlastní trip popisuje od minuty 20:00 až do konce tohoto videa.

S kamarádem si z nich udělali omeletu, ale protože účinky se stále nedostavovaly, tak se šli projít a síla tripu je pak naprosto překvapila 🙂 Podle něj to opravdu silná houba – sice pravda nezpůsobuje silné slinění jako její červená příbuzná – ale zato podle něj způsobuje masivní pocity zvětšování objektů i těla, nelineární prožívání času, časové smyčky a opakované vzorce chování, ale také křeče jako při epileptickém záchvatu.

Rozhodně to povídání stojí za poslechnutí, ale berte ho především jako varování. Stamets sám na závěr říká, že tuhle houbu rozhodně nikomu nedoporučuje zkoušet. Protože i když samotná muchomůrka tygrovaná jedovatá není, tak na rozdíl od muchomůrky červené se dá snáze zaměnit s jinými opravdu smrtelně jedovatými houbami.

Jen pro vysvětlení, abyste si video dobře užili – “Winnebago” je značka amerických obytných automobilů, která někdy slouží pro obecné označení “karavanů” a “karavanistů”. Jiná verze téhož příběhu je zde:

Zdá se tedy, že muchomůrka červená a muchomůrka tygrovaná se dají označit za vpravdě “magické houby”, protože s jejich pomocí se dá docílit téměř jakéhokoliv výsledku.

Je pochopitelné, že pro dnešní materialistickou společnost je takový přístup v zásadě nepochopitelný, protože my jsme schopni přijmout jen předvídatelné, opakovatelné, materialisticky vysvětlitelné účinky libovolných látek.

Takže opakuji varování – žádné experimenty nedoporučuji a rozhodně ne s touto houbou, protože zde se zřejmě dotýkáme energií, které jsou nad chápání naší dosti jednoduše uvažující kultury…