O Eleusínských mystériích určitě slyšel nebo četl asi každý, kdo se nějak setkal s tématem psychedelik. Eleusinská mystéria jsou historický fenomén kolem kterého se nahromadilo tolik neuvěřitelných dohadů a spekulací, že je dnes už téměř nemožné se v tom vyznat.

Přesto jsem to zkusil a prostudoval jsem několik desítek různých knih a článků a shlédl různé filmy a videa. Byl to pozoruhodný výlet do minulosti a to co jsem se při tomto hledání dozvěděl, bylo nesmírně obohacující a naplňující.

A jestli chcete vědět zda se mi podařilo odhalit jejich tajemství, tak říkám na rovinu – ne, ale zároveň jsem pochopil, že to není tak úplně důležité. Důležité je jejich poselství a tím bychom se podle mě měli zabývat a dál ho rozvíjet.

Poprvé jsem se o Eleusínských mystériích dozvěděl z knih Stanislava Grofa a později jsem si užil jedinečný sarkasmus Terence McKenny, když jsem poslouchal jeho přednášky o tomto tématu.

A ještě později jsem si přečetl dnes už naprosto legendární knihu “The Road to Eleusis”, kterou společně napsali Albert Hofmann, Gordon Wasson a Carl Ruck. A ještě o trochu později jsem se sám vydal na “spiritual & vision quest” za pochopením tajemství Eleusis…

Ale samotné Eleusis – dnešní Elefsinu na západním okraji Athén – jsem dosud fyzicky nenavštívil. Někdy bych to rád udělal, ale zatím jsem to nevnímal jako důležité. Navíc moje řecká kolegyně mě varovala, že dnešní Elefsina je všechno jiné, jenom ne spirituální místo, takže se bála, že bych byl krutě zklamán.

Bývalá oblast Eleusínského chrámu je dnes samozřejmě už jen hromada trosek a to ještě většina trosek zmizela neznámo kam – zřejmě z nich v průběhu staletí postavili místní obyvatelé své domovy. Hned vedle chrámového okrsku se dnes nachází cementárna, na druhé straně u pobřeží ocelárna a za kopcem největší řecká ropná rafinérie a velké loděnice. Atmosféru dokonalé dekadence dokresluje velké vojenské letiště, které leží asi o kilometr dál na sever a jako by ani to nestačilo, v Elefsinském zálivu se nachází desítky rezivějících vraků lodí, které tam loďařské společnosti prostě “odstavily”…

Takže hledat na tomto místě nějakou spiritualitu a nebo ozvěnu dávných psychedelických prožitků je poněkud zoufalý počin… přesně jak se zpívá v téhle krásné a zároveň smutné novodobé řecké písni (jsou tam anglické titulky) – “Spi dál Persefono a už se nikdy nevracej na Zem…”

Když jsem studoval různé texty o Eleusinských mystériích, tak jsem zjistil, že prakticky všichni opisují z jedné jediné knihy – jmenuje se “The Eleusinian and Bacchic mysteries” a vydal ji v roce 1780 Thomas Taylor. Dnešní dochovaná verze pochází z roku 1891.

Na konci 19.století ji “převyprávěl” Dudley Wright a tyto 2 knihy jsou pak výchozím zdrojem pro ukrutné množství článků a knih, které se věnují Eleusínským mystériím. Všechny tyto texty ale mají jedno společné – o samotných mystériích toho víme tak strašlivě málo, že každý autor může spekulovat dle libosti.

Např. popisy údajných eleusínských obřadů jsou tak zmatené a tak zjevně nesmyslné, že někteří autoři rovnou zaujali postoj vlastní intelektuální nadřazenosti a prohlásili celý ten “humbuk kolem Eleusis” za výraz naprostého duševního primitivismu té doby…

Ale na druhou stranu, mnoho významných řeckých osobností – včetně politiků a filozofů – se o prožitcích z Eleusínských mystérií vyjadřovalo s velkým obdivem a úctou a prohlašovali je za nejdůležitější prožitek svého života. Přesně tak, jak to dnes lidé říkají o mystických prožitcích s psychedeliky.

Proto jsem se začetl i do díla řeckého archeologa George Mylonase, který byl jedním z těch, kdo vedl vykopávky v Elefsíně a v 60.letech o tom vydal velmi obsáhlou knihu. A ejhle – Mylonas upozorňuje, že ve skutečnosti se naprostá většina údajných popisů obřadů v Eleusis vůbec netýká Eleusis u Athén.

Většina popisů totiž pochází z pera Kléménse Alexandrijského – dávného křesťanského filozofa, který žil ve 3.století našeho letopočtu v Alexandrii v Egyptě – a tam v Alexandrii měli také “Eleusinský chrám” a “Eleusinská mystéria”. Staré mapy Alexandrie to dokládají…

Navíc to byl křesťanský autor a jeho cílem bylo ukázat jak jsou taková “pohanská mystéria” dekadentní a pro pravé křesťany nevhodná. Takže milý Kléméns takříkajíc “splácal” dohromady všemožné informace z různých mysterijních obřadů. Proto jsou ty popisy pro nás dnes tak nepochopitelné.

Čili jinými slovy – najdete-li článek, kde se důležitě rozebírá co hlavní obřadník “hierophant” řekl či udělal, můžete to s klidem přeskočit. Ke skutečným obřadům v Eleusis u Athén to velice pravděpodobně nemá naprosto žádný vztah a také nevíme, kolik z těch popisů si pan Kléméns a další raně křesťanští autoři, kteří rovněž horlili proti pohanským obřadům, prostě jen “vycucali z prstu”…

Takže když z našeho hledání vyškrtneme “antipohanskou” propagandu, zbude nám to jediné důležité, co bylo doopravdy tím zásadním, kvůli čemu tisíce lidí po staletí putovaly do Eleusis za účelem “zasvěcení”. A to byl zcela zjevně prožitek smrti a umírání – prožitek, který je usmířil se smrtí. A ti, kteří ho prožili, o něm mluví ve svých dílech úplně stejně jako moderní účastníci experimentů s psychedeliky. Byl to zásadní prožitek, který zcela změnil jejich pohled na život a smrt a celou naší existenci a už se pak nebáli smrti a toho co přijde po ní…

Zjevně se muselo jednat o psychedelický prožitek – svou roli tam zřejmě hrál několikadenní půst, rytmické tance a bubnování a velmi pravděpodobně i nějaké psychedelikum. Co přesně to bylo, to asi není tak úplně zásadní. Jestli použili nějaký vodní výluh z námelu nebo jestli měli nějaké houby či opium – to je dnes těžké říci. Každý autor spekuluje ve prospěch svého “nejoblíbenějšího psychedelika” a navíc určitě ještě ledacos o minulosti nevíme…

Ale podle mě to není tolik důležité jaká přesně látka to byla. Důležité je, že “set a setting” byl jednoznačný – související legenda o Demeter a Persefoně a obřady kolem ní zřejmě nalaďovaly účastníky na prožitek umírání a přechodu na “druhou stranu”. A to pak také v přítmí obrovského sálu v Telesterionu účastníci prožili. Dochovala se prý dokonce informace – děkovná plaketa – slepého účastníka mystérií, který děkoval za úžasné vize… Takže asi sotva se mohlo jednat o nějaké “ochotnické divadlo”, jak se snaží usilovně tvrdit různí skeptikové…

A tak jsem se s pomocí svých zkušených známých v Holandsku také rozhodl vydat na “vision quest” se záměrem prožít Eleusínský prožitek umírání a smrti. Byl to silný a zcela zásadní prožitek a musím říci na rovinu, že nebylo snadné ho prožít, ale o to mocnější vliv to na mě mělo.

Jednak jsem zjistil, že slovní obrat “měl smrt na jazyku” není jen slovní hříčka – při odchodu z těla je jazyk v puse tím posledním, co vnímáte. A když se jazyk začne jakoby elektrizovat a přestáváte ho vnímat, pak už vás na téhle straně nic nedrží. Je to jako usnout tady a probudit se tam – je to jako narození se do jiného těla, ale tentokrát ne hmotného. Aspoň tak jsem to prožil já.

A tam – na “druhé straně” – je to opravdu mnohem lehčí a příjemnější než tady. Ale zároveň víte, že jste tam jen na návštěvě. Že vaše úkoly tady ještě nejsou u konce, že můžete nahlédnout, ale pokud byste se snažili zůstat tam, tak to bude špatně. Velmi špatně. Ale ten prožitek, jaké to je “tam” a samotný prožitek odchodu z těla, vám zcela změní názor na celou naší existenci.

A i když vám pak bude někdo vysvětlovat, že to byla jen iluze a že se musíte smířit s “konečností naší existence” a “nicotou po smrti”, tak ale vy budete mít stejný postoj jako ti, kteří prošli zasvěcením v Eleusis… Prostě kdo neprožil, nemůže pochopit. Jak říkal Rick Strassman – je to “more real than real”…

Ale zároveň hned dodávám – tento “vision quest” je velice náročný, nesmírně náročný – není to téma pro amatérské experimentování. Set a setting a zkušení průvodci tu jsou naprosto nejdůležitější. Proto rozhodně a důrazně varuju před jakýmkoliv neuváženým experimentováním. Já jsem v těchto věcech “profesionální šílenec” a přesto bych si na to nikdy netroufl bez pomoci opravdu zkušených terapeutů…

Ale díky tomuto prožitku jsem i já pochopil jak velkou pravdu měl Albert Hofmann když v závěru knihy “The Road to Eleusis” psal, že naše nemocná doba by nutně potřebovala nová Eleusinská mystéria, která by nám přinesla nové pochopení života a smrti a smyslu naší existence.

Opravdu není důležité na čem oni tehdy tripovali – jde o ten prožitek. Ten potřebujeme – správným a bezpečným způsobem – v budoucnu obnovit a prožívat znovu a znovu – aby, jak dodává Stanislav Grof, naše velmi nemocná civilizace měla šanci vyjít ven z té krize, do níž jsme se nyní dostali…

https://www.kostas66.com/442773898