Tento kratičký příspěvek sice na první pohled vypadá exoticky, ale týká se změněných stavů vědomí. Téma mě zaujalo, protože kdysi dávno jsme na letních táborech a “čundrech” provozovali přesně takové táhlé pomalé zpěvy a dřímání – akorát při poslechu kytary. A až díky povídání o “guslové dřímotě” jsem pochopil, proč mě to tehdy tolik uchvacovalo a proč mi to tolik pomáhalo “utřídit si myšlenky” a odpočinout si…

Na tohle téma jsem narazil úplnou náhodou při rešerších týkajících se červené muchomůrky a změněných stavů vědomí. Vykoukl na mě na jedněch ruských stránkách odkaz “Гусельная дрёма” jako způsob dosažení změněných stavů vědomí a tak jsem to hned zkusil…

“Gusli” jsou prastarý nástroj, který zřejmě existoval ve více kulturách, i když dnes bývá považován hlavně za staroruský nástroj. Akorát pozor, aby to nebylo jednoduché, “gusli” a “gusle” jsou různé nástroje. Gusli jsou v zásadě velká kantela s mnoha strunami – https://en.wikipedia.org/wiki/Gusli – která vyluzuje dosti vysoké tóny. Náš “cimbál” je jejich příbuzný, akorát že se na něj většinou nebrnká prsty a má lehce jiné ladění.

Na připojeném videu ruský hráč na gusli Vladimír Borisov vysvětluje, že ve staroruské tradici prý “podle vyprávění dědů” neexistovala meditace v té podobě, jak ji známe z jiných kultur, ale existoval stav ponoření se do změněného stavu vědomí formou “dřímoty” – tedy vědomí se udržuje zčásti “zde” i “tam”, kdesi mezi sněním a bděním.

Lidé prý dříve tento stav využívali ke “vciťování” se do problémů, ke komunikaci s předky, k získávání odpovědí na své otázky. Čili vlastně to je druh meditace při hudbě…

“Dřímání” se mohlo dělat při hře na gusli nebo poslechu hry guslí (“guslová dřímota”) a nebo při táhlých vícehlasých zpěvech – takovém táhlém broukání, bručení – jejichž tradice kupodivu existuje všude ve světě.

Něco podobného ostatně zřejmě provozovali i trpaslíci v Bilbově domě v Hobitíně, když večer u krbu rozjímali při táhlém zpěvu a nebo Aragorn, když večer kouřil a broukal si elfskou píseň… 🙂

A jak už jsem zmínil výše, my jsme něco takového provozovali také kdysi dávno na letních táborech či delších “čundrech”, které jsme pořádali poměrně daleko od civilizace, u řeky, obklopeni relativně “divokou” přírodou… 🙂

Když u táboráku pod hvězdami zbyli jen ti “skalní”, přešlo se k táhlým pomalým písním, zavřeli jsme oči, ani jsme moc nezpívali, spíš tak bručeli, broukali, ti co hráli na kytary taky zavřeli oči a ponořili se do hudby a broukání a tohle jsme vydrželi někdy neuvěřitelně dlouho… Někteří pravda usnuli, ale ti co dokázali vydržet v tomhle stavu “na pomezí světů”, měli často velmi zajímavé prožitky…

Myslím, že je to další názorný příklad toho, že změněné stavy vědomí jsou pro člověka nejen přirozené, ale hlavně velmi potřebné. A že naši předkové používali mnoho technik jak jich dosáhnout, protože si byli dobře vědomi jak cenné a léčivé tyto prožitky jsou…