Rozhodl jsem se zahájit další cyklus článků, ve kterých chci popisovat své prožitky, mající nějakou spojitost se stavy rozšířeného vědomí. Některé se mi “přihodily” samovolně, jiné během meditací, jiné v holotropním dýchání, jiné pak v tripech. 

Dost dlouho jsem se tomuto tématu bránil, protože mi to přišlo poněkud narcistické. Navíc jsou ty prožitky často dost silné “ezo”, což je v tomto čase na tomto místě pro některé lidi opravdu velký problém…

Ale nakonec jsem dal za pravdu argumentům, že to sice určitě někdo tak bude brát – tedy narcismus i ezo – ale pro jiné mohou naopak být tyto prožitky jakousi “mapou hyperprostoru”… Tož to zkusím. Vzorem mi k tomu jsou Stanislav Grof a Terence McKenna, kteří se také dělili s ostatními o své prožitky tohoto druhu a které vnímám oba jako své “psychedelické učitele”… 🙂

Prožitky jsou to zcela subjektivní, obvykle se vymykají logické analýze, ale to je u “hyperprostorových” prožitků naprosto normální – mají svou vlastní mnohem komplexnější logiku než je ta naše “trojrozměrná materialistická vědecká”… Takže doporučuju moc nerozebírat, spíše “prociťovat”… Tolik úvodní varování a teď tedy dnešní první vyprávění. Bude to takový malý výlet do nedávné historie, takové trochu “dědečkovo vyprávění”… 🙂

Už od mala jsem se velmi divil tomu, že lidé kolem mě se projevovali tak zvláštně izolovaně od okolí a jeden od druhého. Nechápal jsem to, protože já jsem naopak už od mala prožíval jisté “povědomí provázanosti” všeho se vším a různé děje a povahy lidí mi přišly jako zcela logické a zákonité. Bylo to takové podvědomé “tušení souvislostí”… 

Albert Hofmann ve své knize “LSD – moje problémové dítě” popisuje, že jako malý kluk měl silný prožitek rozšířeného vědomí, propojení s přírodou okolo a že tento a podobné prožitky mu pomohly pochopit zážitky s LSD.

Já si sice na žádný jeden konkrétní silný prožitek z dětství nevzpomínám, ale různé drobné zážitky s rozšířeným vědomím se mi jako dítěti udávaly poměrně často, hlavně když jsem se v noci díval na hvězdy – ty mě uchvacovaly nejvíce. Bydleli jsme tehdy v Jeseníkách a tam byly hvězdy opravdu krásně vidět… 

Avšak mí rodiče – oba jsou lékaři – měli jiný pohled na svět a tak jsem se rychle naučil o svých prožitcích nikomu neříkat, protože ostatní to spíše děsilo a projevovali pak starost o mé duševní zdraví. Naštěstí to v té době brali jako “dětské fantazírování”, ale i tak mě to naučilo o těchto věcech nemluvit. Navíc to byla doba socialistické “materialistické dialektiky”, takže jsem brzy zjistil, že moje prožitky vlastně úředně a politicky vzato ani nesmí existovat…

Ale můj život měl takto už od dětství přirozený spirituální rozměr – prostě jsem vnímal “energie”, “vlivy” či pocity lidí a opakovaně jsem se přesvědčoval, že mi mé vjemy říkají pravdu. Což bylo pro mnoho lidí ještě více nepříjemné, protože si mysleli, že ve svém nitru jsou zcela v bezpečí a že “do lidí nikdo nevidí”… Já teda pravda neviděl, ale vnímal na úrovni pocitů a to někdy dost hodně…

Díky této schopnosti jsem nějakou chvíli uvažoval o dráze psychologa, ale nepořádky socialistického zdravotnictví a těžký materialismus české medicíny mne od toho rychle odradily. Díky rodičům lékařům jsem poznal zákulisí českého zdravotnictví a viděl jsem, že jako psycholog bych těžko uživil rodinu, kterou jsem si vždy přál mít, o nutnosti skrývání mého spirituálního chápání světa před kolegy z oboru snad ani netřeba moc mluvit….

Pak ale přišel listopad 1989, pád socialismu a s ním i konec “úředně nařízeného” materialismu a najednou jsem s překvapením zjistil, že se dá číst a mluvit o spirituálních tématech. Objevila se záplava časopisů a knih, začal jsem zkoušet meditace a další aktivity a zažíval jsem nové drobné či větší prožitky rozšířeného vědomí. 

Všechno pak vyvrcholilo zážitkem, který se mi udál v srpnu 1995, kdy jsem se zúčastnil dvoutýdenního workshopu s Nadou Shakti v Jeseníkách. Nada Shakti byla v 90.letech velmi aktivní na české spirituální scéně, úžasným způsobem zpívala indické mantry, ale v dalších letech se postupně stáhla do pozadí. Škoda… Občas si z nostalgie něco od ní poslechnu – zvlášť když její zpívání mám spojené s prožitkem, o němž tu bude řeč….

Workshop to byl velice intenzivní – jóga, techniky podobné holotropnímu dýchání, mantry, bubnování, tanec, nahota… Bylo to nesmírně inspirativní a po workshopu jsem vezl jednu novou kamarádku do Olomouce a zastavili jsme se na Svatém Kopečku a tam to přišlo – oba jsme se najednou “probudili” do rozšířeného vědomí. Byl to stav, který dnes prožívám velmi intenzivně v tripu, ale tehdy nastal jaksi “samovolně” a v plné síle trval asi 10 dní (opravdu dní!) a potom přešel do jakéhosi podvědomého napojení, které mi pak vydrželo ještě hodně dlouho.

V tom stavu jsem vnímal, že vše okolo mne je tvořeno jakousi “základní substancí” nebo “základní myšlenkou”, která má nekonečné tvůrčí možnosti a jakousi “touhu tvořit”. Ale zároveň byla tato “základní substance” podřízena jakési vyšší idei nebo vyššímu vědomí, které jakoby pro každý “jednotlivý malinký kousíček” té “základní substance” mělo něco jako “zákonitý plán” ve kterém všechno zapadalo do všeho úžasným komplexním způsobem. A ten “zákonitý plán” onoho vyššího vědomí byl tak říkajíc “skrz naskrz” dobrý a láskyplný – jen to dobro a láska zcela přesahovaly jakékoliv moje možnosti pochopení. Daly se jen tušit ale ne pochopit…

Zároveň v tom stavu neexistovaly žádné hranice. Mohl jsem pouhým soustředěním se na nějakou věc pochopit jak funguje, k čemu je. U lidí kolem sebe jsem mohl vnímat, jak se většině z nich točí v hlavě jakýsi “kolotoč myšlenek”, které procházejí stále dokola. Sem tam nějaká myšlenka odejde z kolotoče a jiná přijde, ale kolotoč se točí pořád. Také bylo možno vnímat u těch lidí něco “mnohem staršího v nich”. Jejich současná existence byla zjevně logickým pokračováním toho “staršího v nich”, toho co jako by v sobě mělo otisky mnoha prožitých osobností…

Bylo to úžasné pochopení a prožívání, ale zároveň jsem vnímal, že to co prožívám, není žádná “realizace Boha”, jak tehdy tvrdili někteří autoři “new age”. Měl jsem také vjem, že to moje “rozšířené vědomí” zase není tak moc “široké”, že existují další mnohem pokročilejší stavy…

Po workshopu jsem samozřejmě musel zpět do práce, ale asi díky tomu, že jsem podobné prožitky měl už od dětství, tak mi tento stav nedělal žádné velké problémy. Naopak, bylo to velmi zajímavé a všechno šlo tak nějak mnohem snáze. Sledoval jsem kolotoče myšlenek v hlavách kolegů, řešil obvyklé denní starosti programátora, to vše s vhledem do “rozšířeného vědomí”… Ale kdybych neměl takovou předchozí “průpravu” v podobě mnohých drobnějších prožitků, tak bych asi zažíval dosti intenzivní psychospirituální krizi…

Tolik k mému prožitku – pro mě je pozoruhodný hlavně tím, že nastal tak nějak “samovolně” a jaksi nečekaně. Workshop, který mu předcházel, byl pravda velice intenzivní, ale i tak to byl velmi nečekaný výsledek. Nicméně jak jsem později zjistil, vícero lidí se po workshopu dostalo na kratší či delší dobu do tohoto stavu “rozšířeného vědomí”. Ale pro některé to byl zpočátku docela otřes… 

Sešli jsme se pak na dalším workshopu v Rozstání a to byl úžasný prožitek, protože my, co jsme se dostali do rozšířeného vědomí, jsme sdíleli navzájem i svoje pocity a “myšlenky” – ale ne jako “slova”, nýbrž jako obrazy… Ostatní na nás koukali trochu jako na šílence… 🙂 Skupina kolem Nady Shakti se pak ještě dlouho scházela a asi dodnes schází, ale já jsem se postupně vydal jinou cestou, která mě pak zavedla k holotropnímu dýchání a tripům… 

S odstupem času jsem pak vnímal, že první polovina 90.let měla v Čechách a na Moravě naprosto jedinečnou energii co se spirituality a rozšířeného vědomí týkalo, ale krize v letech 1997 – 1998 to velice radikálně ukončila a druhá krize v roce 2008 pak dorazila zbytek. Snad až nyní se zdá, že se tyto “energie” opět vrací…

Tolik tedy dnešní pohádka. Ponaučení z ní je, že stavy rozšířeného vědomí se mnou “přihodit” mnoha způsoby, jsou naprosto přirozené a mohou trvat i mnoho dní a určitě i mnohem déle a pokud je člověk aspoň trochu připraven, tak se s nimi dá v pohodě žít i v běžném pracovním životě – ale pokud sami nejste v takovém stavu vědomí tak je těžké takového člověka navenek nějak rozpoznat. Říkám si někdy kolik takových lidí, nacházejících se v různých stupních rozšířeného vědomí kolem nás asi chodí…