Pokračuji v cyklu textů zachycujících mé prožitky ve stavech rozšířeném vědomí. Jak už vidíte z názvu, dnes to bude o umírání a smrti. Chápu samozřejmě, že toto téma je velice náročné a pro lidi, kteří nemají osobní zkušenost s rozšířeným vědomím, může být následující povídání jasným důkazem toho jak moc to nemám v hlavě v pořádku a jak nebezpečné mohou být “tyto stavy” pro duševní zdraví občanů… Protože přece na prožitku umírání a smrti nemůže být nic léčivého… Na smrt se přece snažíme zapomenout jak to jenom jde…

Pro většinovou společnost je téma umírání a smrti opravdu veliké tabu a naše západní kultura obvykle chápe smrt jako největší osobní prohru daného jedince. Souhlasíme s ní jen pokud dotyčná osoba hodně trpí – pak mluvíme o smrti jako o vysvobození – pro trpícího i jeho blízké…Naše materialisticky zaměřená věda zcela odmítá jakékoliv spirituální myšlenky o pokračování existence po smrti a někteří mladí skeptikové s notnou dávkou intelektuální nadřazenosti vysvětlují ostatním, že po smrti opravdu nic není, že musíme mít odvahu čelit konečnosti naší existence a nevěřit takovým nesmyslům…

Jenže ono se to snaze “čelí” když je člověku 30 a má dojem, že on sám bude žít věčně a jiné je to když je dotyčnému skeptikovi najednou 70 či více… Setkal jsem se už s několika případy lidí v pokročilém věku, které jsem mohl poznat jako silně spirituálně založené a o kterých jsem se ke svému překvapení později dozvěděl, že to byli v mládí velcí materialisté a skeptikové… 

Vlastně i můj “velký učitel” Stanislav Grof přiznává, že v mládí byl také vědeckým materialistickým skeptikem – a to až do svého prvního tripu s LSD. Jak říká, v tom tripu pochopil jak moc se materialistická věda mýlí… Ve svých knihách mnohokrát probírá, že narození a smrt jsou častými tématy prožitku v psychedelických tripech nebo v holotropním dýchání. A mohou to být velmi léčivé prožitky – pokud se pravda jedinec těmto tématům nebrání a volně je přijme… 

Ono se totiž dá vytěsňovat nepříjemná témata i během prožitku holotropního rozšířeného vědomí. Ale pak je samozřejmě takové vytěsnění o to horší, protože téma je takto zatlačeno do mnohem hlubších částí podvědomí a to pak může být opravdu velmi těžký problém. Proto také všechny “letové instrukce” pro trip či holotropní dýchání opakovaně nabádají – nevzdorujte obtížným prožitkům, přijměte je, prozkoumejte je, prožijte je naplno, jen tak budou mít léčebný účinek…

Proto jsem se ani já nebránil, když se mi během jednoho obzvláště silného holotropního dýchání přihlásilo téma umírání. Přijal jsem ho, otevřel se mu a pak nastala opravdu jízda… Jedním z témat, které se mě vždy silně bolestně dotýkalo, byla nesmyslnost všech válek, hlavně té poslední velké – druhé světové… Svého času jsem věnoval dost úsilí snaze pochopit proč vlastně vypukla, co dovedlo lidstvo k tak obludně nesmyslnému ničení a vraždění… Četl a poslouchal jsem různé vzpomínky pamětníků a snažil jsem se s tím vším nějak usmířit na nějaké vyšší úrovni… Každopádně jsem tu válku vnímal jako něco, co se mě dotýkalo velice osobně a to nejspíš opakovaně…

A to všechno mě pak zákonitě dovedlo k tomu, že jsem v onom holotropním dýchání prožil několik desítek různých druhů smrti na bojištích právě této války… Byly to snad všechny myslitelné způsoby jak “padnout” a to jak na souši, tak ve vzduchu, na vodě i pod vodou… A zároveň s tím, jsem i prožíval bolest mých blízkých, které jsem takto opustil…

Vidět to všechno za normálního denního vědomí, asi by mi z toho bylo velice ale opravdu velice zle. Ale v holotropním rozšířeném vědomí to kupodivu byl opravdu nesmírně osvobozující prožitek… Během všech těch odchodů jsem sténal a naříkal a silně plakal, ba i nadával. Zemřel jsem a pak přišel další prožitek opět jiné smrti a tak pořád dál. Za normálního vědomí bych se po každém takovém prožitku cítil hůře a hůře, ale v holotropním vědomí jsem naopak po každé smrti cítil velkou úlevu…Jako kdybych měl všechna ta umírání už velmi dlouho v sobě a teprve nyní jsem se s nimi usmířil a “nechal je odejít”… 

Musím tedy dát za pravdu Stanislavu Grofovi, když na základě zkušeností ze své praxe tvrdí, že znovuprožití těžkých osudových okamžiků v holotropním rozšířeném vědomí má silný léčivý účinek. Zamýšlel jsem se nad tím proč vlastně a napíšu o tom v nějakém jiném povídání… Každopádně to ale funguje a úleva, kterou člověk zažije po takovém znovuprožití s nadhledem a vyšším pochopením v holotropním stavu vědomí je opravdu veliká…

Byly to všechno nesmírně silné emoce a kdyby mě při tom viděl někdo, kdo by nevěděl co se děje, tak kdo ví jak by to dopadlo… Proto je naprosto zásadní, aby – než se jakýmkoliv způsobem vydáte do holotropního rozšířeného vědomí – jste si byli jistí, že vás nemůže vyrušit někdo, kdo nebude schopen pochopit co to právě vyvádíte… Jen tak budete mít opravdu svobodu prožít naplno přesně to, co potřebujete…Také je při takových silných prožitcích velmi dobré mít zkušeného sittera, který si už sám něco takového prošel a tak chápe důležitost toho, co právě prožíváte vy…

Ale všechny ty scény umírání pro mne v tamtěch prožitcích končily tmou, nedostal jsem se až na druhou stranu. To totiž byl můj další problém, na kterém jsem musel teprve popracovat… Já totiž měl v sobě také obavy poznat, co je vlastně tam na druhé straně – znáte to, peklo a očistec, kdoví, co mě tam čeká… Ale abych toto návazné téma opravdu s odhodláním prožil, na to musely přijít jiné podněty a okolnosti. A ty nastaly, když jsem se začal věnovat tématu Eleusinských mystérií…

O zasvěcovacích obřadech pořádaných za časů antického Řecka v městečku Eleusis u Athén jste určitě už ledacos slyšeli či četli a já jsem tu o tom už také něco málo psal – https://www.facebook.com/eleusinias/posts/512839409324406 – včetně toho, jak mě eleusinská mystéria konečně přivedla k touze poznat jaké to tedy vlastně je, dostat se tam na druhou stranu…

Opravdu jsem si přál už konečně prožít celé umírání naplno a poznat, jestli měli pravdu ti antičtí filozofové, kteří po zasvěcení v Eleusis nadšeně psali o tom, že nyní již necítí strach ze smrti… A jak už víte z toho mého textu o Eleusis, opravdu se mi to podařilo prožít – i když to nebylo vůbec snadné – a prožil jsem to opakovaně a v různých podobách… A byla to pro mě další velká úleva… Přejít na druhou stranu bylo jako odložit těžké závaží, bylo to jako návrat domů…

Myslel jsem si, že tím už jsem s tématem umírání srovnaný, ale Matka Aya byla později při jedné ceremonii jiného názoru a tak jsem se během jedné noci v rozšířeném vědomí znovu ponořil do válečného umírání všeho druhu… Ale tentokrát už to bylo “kompletní”, tedy včetně přechodu na druhou stranu…

Takže všechny prožitky umírání byly nyní jaksi mnohem “opravdovější” – v některých jsem se ještě i na chvíli vracel zpět, abych ještě něco vykonal či někomu pomohl, nebo se o to aspoň pokusil, ale nakonec všechno to usilování a zápasení skončilo vždycky ve zvláštním světě plném jakéhosi “hladivého” a “osvěžujícího” světla, kde jsem cítil, že zde si konečně mohu odpočinout a integrovat všechno to, co jsem předtím tady na zemi prožil… 

Byl to zvláštní pocit – jako kdyby život tady v těle na Zemi byl jeden velký, dlouhý a místy dost těžký trip, ze kterého se pak vrátíme zpět do onoho našeho “konečně opravdového normálního vědomí” tam na druhé straně a ten náročný trip pak potřebujeme pořádně promeditovat a pořádně zintegrovat…

A teprve tyto opakované “kompletní” prožitky dramatických válečných smrtí ve mě konečně nastolily hluboké usmíření se s tímto tématem. Bude to asi znít šíleně a nebo jako fráze, ale teprve nyní jsem doopravdy pocítil, že to byly důležité zkušenosti, díky kterým jsem nyní jiný a chápu mnohem více důležitost lásky a vzájemného pochopení a tolerance…

V minulých desetiletích byly opakovaně konány experimenty s podáváním psychedelik lidem umírajícím na rakovinu a ti se všichni shodovali na tom, že právě to, co prožili v rozšířeném vědomí, jim přineslo velkou úlevu a usmíření se s tím co má přijít…

Úplně stejně své zkušenosti popisovali ti, kteří v antickém Řecku prožili zasvěcení v Eleusis a objevitel LSD Albert Hofmann opakovaně psal a hovořil o tom, že naše západní civilizace nutně potřebuje něco jako nová Eleusinská mystéria, protože vnímal těžce deformovaný postoj západní kultury ke smrti jako něco co způsobuje lidem opravdu velmi velké utrpení… 

Stejně tak všechny minulé, více spirituálně založené civilizace, věnovaly těmto tématům hodně úsilí… Já také mohu dosvědčit z osobní zkušeností, že je velice potřebné se s těmito otázkami ve svém nitru vyrovnat. A holotropní rozšířené vědomí je k tomu nanejvýš vhodné – a je jedno jakým způsobem se do něj dostaneme. Důležitá je naše opravdovost, otevřenost a odhodlání prožít v něm co je potřeba…

No ale ještě ani toto není úplný konec tohoto vyprávění. Později se totiž ukázalo, že tyto moje prožitky týkající se umírání v našem světě a odchodu na “druhou stranu”, do více spirituálního světa, byly důležitou přípravou pro další velkou zkušenost, která pak přišla o něco později v jednom obzvláště silném tripu s velmi hlubokým vnorem do rozšířeného vědomí. 

V tom tripu jsem zažil průchody mezi různými sférami, různými světy vědomí a každý ten průchod do další sféry byl přesně takovým umíráním v “nižším” světě a probuzením se, narozením se v novém “vyšším” světě…

A teprve tímto silným prožitkem postupné cesty do dalších a dalších “sfér vědomí” jsem doopravdy pochopil, proč bylo pro mě to opakované prožívání umírání a odchodu tak důležité. Bez této zkušenosti bych neměl odvahu procházet stejným způsobem mezi jinými světy. 

Rázem mi bylo jasné, proč bylo pro šamany tak zásadní prožít spirituální smrt a znovuzrození – kdyby tuto zkušenost neměli, velmi pravděpodobně by nebyli schopni najít cestu do jiných “sfér”, protože tato cesta, jak se zdá, vede vždy přes “spirituální smrt” v jedné “sféře existence” a “narození” se v té další, vyšší…