Tohle povídání nutně musím zařadit do cyklu zcela nevědeckých spekulativních textů, protože tu budu popisovat moje naprosto subjektivní dojmy. Během prožitků rozšířeného vědomí jsem totiž už několikrát vnímal něco v tom duchu, že rostliny a hlavně zvířata nejspíš prožívají něco jako vědomí podobné hravému a zvědavému dítěti….

Když jsem poprvé zkoušel procítit – v meditaci či v doznívajícím rozšířeném vědomí – jaké že vědomí vlastně prožívají rostliny či zvířata, setkával jsem při tom opakovaně se zvláštním prožitkem jakési radostné dětské nevinnosti, který mi přišel poněkud nepochopitelný a možná i trochu “nepatřičný”. 

Ale moje žena Kateřina, která je mnohem citlivější než já, mi potvrdila, že ona to vnímá také tak. A na rozdíl ode mně brala jako naprosto samozřejmé, že hlavně zvířata prožívají ve svém vědomí dětskou hravost a radost. Teprve potom jsem své dojmy začal brát více vážně…

Opakovaným zkoumáním svých vjemů při dalších příležitostech jsem pak došel k závěru, že nejspíš i “obyčejná kytka” prožívá svou existenci s jakousi základní “dětskou” radostí ze života, akorát její vědomí sebe sama asi není tak individuální jako u zvířat. Rostliny spíš asi prožívají něco jako kolektivní vědomí svého druhu.

Ale zvířata – pokud je netrápíme a neubližujeme jim – zřejmě prožívají převážně něco jako radostné individuální vědomí podobné hravému malému dítěti. Vnímal jsem to například u ptáků “dovádějících” ve větvích stromů a myslím si, že nejlépe je to vidět na psech, kteří si dovedou opravdu hodně zaníceně hrát a zcela viditelně se z toho radují…

A mám dojem, že i lidé z tzv. přírodních národů dost často demonstrují toto chování. Přesně onu dětskou nevinnost a zvídavost a radost z existence. 

Ale my “civilizovaní” lidé se leckdy takovým zvláštním způsobem cítíme být “dospělejší” než celá příroda a přitom se zároveň chováme jako bychom upadli do nějakého “bad tripu” – ovládají nás všelijaké vášně a dosti jednoduché a často temné emoce a propadáme hromadění všeho možného až nemožného a hrajeme si rádi na to, že tu “nedokonalou” existenci okolo nás “zlepšujeme”…

Také mi přijde velice zábavné, když někde slyším nebo čtu nějaké dohady ohledně toho zda je něco “přirozené” a nebo ne. Například pokud jde o psychedelika… Naše moderní západní kultura se vzdálila od přirozenosti asi úplně nejvíc ze všech lidských kultur v celé historii. Ale cítíme se být těmi správnými k tomu, abychom všem určovali co je “přirozené” a co ne a tak nějak “naprosto přirozeně” ničíme všechno kolem sebe…

A když o tom všem rozjímám, tak mám dojem, že to asi ani tak není tím, že žijeme v domech a obklopujeme se technikou, ale právě tím, že jsme zapomněli, jaké vědomí příroda prožívá a oddělili jsme se od něj. 

Mám dojem, že abychom jen nepáchali další a další omyly ve vztahu k přírodě, tak potřebujeme nejdřív pochopit a přijmout onu vnitřní radostnou a zvídavou existenci všeho živého kolem nás a znovu najít své místo v tomto vědomí.

Nemůžeme se ale vrátit k dětské infantilnosti – nejde o to začít se zase chovat jako dítě. Jde o to vrátit se pokorně k přírodě a pochopit sám sebe jako její “dítě”, jako její nedílnou součást. 

A mám dojem, že tohle je přesně to, co se nám přírodní psychedelika snaží ukázat, když nám dávají prožitky sjednocení se vším okolo nás. Asi bychom se všichni měli snažit nacházet tuto jednotu i v normálním denním vědomí, nejenom v tom rozšířeném…