Je vcelku jisté, že v hluboké i nedávné minulosti, ba dokonce ještě i v první polovině 20.století bylo v různých částech naší planety a v různých spirituálních skupinách použití psychoaktivních látek pro zlepšení meditací a dosažení hlubokých spirituálních prožitků něčím naprosto normálním a přirozeným. 

V roce 1962 se dokonce v rámci výzkumu psychedelických látek v USA uskutečnil na univerzitě v Bostonu dnes již legendární “Good Friday experiment”, nazývaný také “The Marsh Chapel Experiment” podle jména univerzitní kaple – https://en.wikipedia.org/wiki/Marsh_Chapel_Experiment Konal se, jak název říká, na Velký pátek před Velikonocemi. Experiment vedl Walter Pahnke – absolvent theologie na Harvard Divinity School, dohlížejícím supervisorem byl Timothy Leary a experiment se konal v rámci tzv. “Harvard Psilocybin Project”.

Pahnke zkoumal, zda psilocybin vyvolá mystický prožitek u nábožensky založených lidí. Zúčastnilo se ho 20 dobrovolníků – studentů teologie – polovina dostala psilocybin, polovina aktivní placebo – niacin, což je kyselina nikotinová, která vyvolává cosi “buzz” v těle. Avšak jako i při jiných experimentech s psychedeliky, dvojitě slepá studie nefungovala celou dobu experimentu, protože za cca 30 minut již bylo naprosto zřejmé, kdo dostal psilocybin a kdo placebo. 

Téměř všichni z těch, kteří obdrželi psilocybin popsali prožitek jako “zásadní mystický prožitek, jako jeden z nejdůležitějších spirituálních prožitků v jejich životě”. Walter Pahnke bohužel zahynul při potápění v Atlantiku v roce 1971, proto Rick Doblin, zakladatel MAPS, uskutečnil v roce 1987 “follow-up” studii po 25 letech. Doblin zjistil, že osobní hodnocení významu tehdejšího prožitku se u většiny účastníků nezměnilo ani po 25 letech.

Přístup k těmto tématům se ale radikálně změnil od 70.let, od zahájení “války proti drogám”. Drakonické tresty spojené s psychoaktivními látkami způsobily, že propojení mystiky a psychedelik se rázem stalo velkým tabu. Názorným příkladem tohoto vývoje je zkušenost Ricka Strassmana, kterou zveřejnil ve své knize “DMT – the spirit molecule”.

Strassman popisuje, že byl po mnoho let aktivním buddhistou a spirituální zkušenosti získané během meditací mu později velmi pomohly v jeho výzkumech zaměřených na psychedelika. Na druhou stranu prý mnoho jeho buddhistických přátel v 60.letech otevřeně mluvilo o tom, že zkušenost s psychedeliky je přivedla k meditacím a výrazně jim pomohla zlepšit jejich meditační praxi. A to díky tomu, že prožité tripy jim umožnily lépe pochopit “terén” do něhož se v meditaci vydávají. Bohužel v 70.letech zavládl strach a lidé o svých psychedelických mystických zkušenostech přestali mluvit. 

A když později v 90.letech Strassman prováděl své dnes již legendární výzkumy DMT, které vlastně nastartovaly dnešní psychedelickou renesanci, rozhodl se o tom napsat článek do amerického buddhistického časopisu “Tricycle” – článek je dosud přístupný na webu: https://tricycle.org/magazine/sitting-sessions/ V článku se zamýšlel na možností pomoci meditujícím lépe pochopit meditaci díky terapeuticky správně provedenému psychedelickému tripu…

Ale v roce 1996 se jeho myšlenky setkaly mezi buddhisty s naprostým nepochopením a nakonec se s nimi rozešel. Stalo se tak prý na základě varování, které spolu s textem článku rozeslala mezi buddhistické skupiny jedna z čelních představitelek tohoto směru v Americe. Dokonce tím prý porušila cosi jako “zpovědní tajemství”, když se odvolávala na důvěrný rozhovor se Strassmanem. Členům prý bylo doporučeno “vyhýbat se Strassmanovu domu protože tam mohou být přechovávána psychedelika”… Kvůli tomuto konfliktu pak Strassman ukončil jak kontakty s buddhisty, tak brzy na to i svůj výzkum DMT, i když důvodů k předčasnému ukončení výzkumu se prý v té době už nahromadilo více…

Ale díky takto započaté novodobé psychedelické renesanci se pak objevily další nové výzkumy mystických prožitků vyvolaných psychoaktivními látkami. Zasloužil se o ně významný americký odborník na návykové látky Roland R. Griffiths, Ph.D., z University v Baltimore. A jak sám uvádí, téma ho oslovilo právě proto, že má sám bohaté zkušenosti s mystickými prožitky v meditacích. Sám o svých prožitcích mnoho nemluví, protože si je vědom toho, jak citlivé téma to je pro vědeckou komunitu. Uvádí pouze, že díky meditacím prožil cosi jako “malé osvícení”. 

Díky jeho předchozím zkušenostem s výzkumem návykových látek se mu podařilo získat povolení a granty na projekt zkoumání mystických prožitků vyvolaných psilocybinem. Výzkum se uskutečnil v roce 2006 na Johns Hopkins university hospital v Baltimore a sám Griffiths o něm velmi nadšeně hovoří a velmi odvážně prezentuje své výsledky ve vědeckých kruzích –

https://www.youtube.com/watch?v=uxWvIp9XtUc 

Díky magnetické rezonanci se pak v dalších letech podařilo zjistit, jak vlastně působí na činnost mozku psychedelika a jak hluboká meditace. Výzkumy vedl především dr. Robin Carhart-Harris z Imperial College London. Ukázalo se, že jak psychedelika tak meditace mají stejný vliv na aktivitu mozku. Už jsem tu o tom psal v textu pojednávajícím o tak zvané “klidové síti” mozku, která je zodpovědná za naše prožívání ega – https://www.facebook.com/eleusinias/posts/513397262601954

Magnetická rezonance ukázala, že jak psychedelika, tak hluboká meditace, ale stejně tak i holotropní dýchání dostávají náš mozek do stavu, kdy se sníží průtok krve touto “klidovou sítí”. Tím se naše ego dostává do útlumu a někdy můžeme zažít až úplné odosobnění, kdy je ego úplně potlačeno a prožíváme “spojení s celkem”… Díky tomu se pak do našeho vědomí mohou dostat informace z podvědomí či kolektivního “nadvědomí”, které jsou pro nás za běžného denního vědomí buď úplně nepřístupné a nebo je vnímáme jen jako jakési “tušení” a mluvíme pak o intuici.

Také jsem kdysi před léty zahájil své cesty do rozšířeného vědomí meditacemi a jak jsem popisoval v jednom ze svých textů, zažil jsem pak po jednom intenzivním meditačním workshopu vícedenní stav rozšířeného vědomí – https://www.facebook.com/eleusinias/posts/553603808581299 Později jsem pak měl možnost zažít různé stavy rozšířeného vědomí vyvolané buď holotropním dýcháním a nebo různými přírodními psychoaktivními látkami. 

Takže i bez magnetické rezonance mohu z vlastní zkušenosti říct, že je to všechno opravdu totéž. Díky zkušenostem z meditací a z onoho vícedenního vnoru do rozšířeného vědomí jsem neměl problém se ponořit do prožitků v holotropním dýchání či v tripu. A naopak prožitky odosobnění v tripech mi velmi pomohly zlepšit meditace, protože jsem se díky nim naučil, jak dosahovat hlubšího odosobnění v meditacích a jak řešit problémy uložené v podvědomí jejich znovuprožitím a lepším pochopením a ponaučením se z nich…

Sám za sebe tedy mohu říci, že vyhraněné označování meditací za “jedinou čistou cestu” a odmítání přírodních psychoaktivních látek či holotropního dýchání jako “nečistých” či nebezpečných, považuji osobně za již vyvrácené a překonané. Uvědomuji si ale samozřejmě, že psychoaktivní látky jsou stále zatíženy minulými zákazy a tresty a nepochopením a strachem. Ale zdá se, že psychedelická renesance by mohla vést ke změně pohledu na tyto látky. Protože výzkumy ukazují jejich nenahraditelnou hodnotu například pro léčbu depresí či posttraumatického stresového syndromu. 

Také tyto látky velice pomáhají lidem v terminálních stádiích rakoviny a to právě díky mystickým prožitkům, které s nimi nemocní zažijí. Takové studie se konaly v nedávné době na univerzitě v New Yorku. Zdá se tedy, že mystické psychedelické prožitky se snad v blízké budoucnosti postupně stanou součástí medicínské paliativní léčby, protože mohou velice pomoci umírajícím.