PSYCHEDELICKÁ METAFYZIKA (4) – SMRT EGA

Zaujal mě velice text od Jirky Muchy o smrti ega z pohledu védánty – https://jirkovomoudrovani.wordpress.com/2018/09/04/smrt-ega-z-perspektivy-vedanty/

Je to velice zajímavé čtení, děkuju za něj. Hodně jsem o tom rozjímal a protože jsem v průběhu let absolvoval několik opravdu silných výletů do rozšířeného vědomí a prožil jsem při nich i opakovaná “rozplynutí ega”, tak jsem si nakonec řekl, že bych k tomu Jirkovu velmi pozoruhodnému textu možná mohl také něco málo přihodit z mé osobní zkušenosti. 

Ale dopředu varuju, že to “těžká metafyzika”, proto se to prosím nesnažte vědecky analyzovat, jsou to pouze a jen moje subjektivní prožitky. Zjistil jsem taky, že tomu rozplynutí ega se dá dost dlouho vzdorovat. A to i při silném tripu, takže pokud to chci prožít, musím se tomu “poddat”…

Záměrně jsem napsal “rozplynutí ega”, protože slovo “smrt” mi v tomto ohledu nepřijde jako úplně vhodný popis toho, co jsem zažil. Moje prožitky se v podobenství dají nejlépe popsat zhruba takto – postavím si stavbu z dřevěných kostek reprezentujících moje různé vlastnosti a pak začnu kroutit “nastavováním gravitace”, až ji zcela vypnu a pak překroutím knoflík do “antigravitace”. 

Všechny kostky-vlastnosti se najednou vznesou a začnou od sebe postupně stále více a více vzdalovat. Chvíli ještě připomínají původní stavbu, ale postupně se z nich stane jen mrak kostek vznášejících se v prostoru. A v tom okamžiku, kdy už z původní stavby nezbude nic než ten “mrak vlastností”, najednou přijde uvědomění si jakéhosi “většího Já”. 

Alespoň takto to prožilo moje vědomí. To větší Já v sobě mělo prožitky mnoha a mnoha různých osudů, v nichž si postavilo různé stavby-podoby z různých kostek-vlastností a tyto pak prožívalo. A tyto jednotlivé osudy vnímalo jako něco jako náš jeden den nebo tak nějak.

Ale zdálo se, že ani tomhle “vyšší Já” ještě není úplně dokonale propojeno s Celkem. “Velké Vědomí” bylo v tomto stavu všude okolo, vyšší Já ho vnímalo, ale zároveň stále vnímalo sebe sama jako oddělené Já. A okolo sebe vnímalo podobná vyšší Já, která také měla v sobě otisky mnoha svých jednotlivých svých osudů.

Symbolicky jsem tato “vyšší Já” vnímal jako jakési koule – nikoliv jako něco co má antropomorfní tvary. A při jednom opravdu silném vnoru pak moje vědomí prožilo něco jako “rozplynutí se” onoho “vyššího Já” a najednou tu bylo jen “Velké Vědomí”, ve kterém bylo úplně všechno. 

A to “Velké Vědomí” jakoby pulsovalo – dýchalo. V té “pulsaci” se rozdělovalo na menší vědomí a zase se slévalo dohromady do jednoho Vědomí a tak pořád dokola. A bylo fascinováno tímto opakovaným “rozdělováním se” a “sléváním”…

Toto je nejlepší popis, který dokážu “vtělit” do slov a zároveň vnímám, jak je to hrubně nedostatečné a také mám dojem, že jsem ta rozplynutí ani zdaleka neprocítil tak “široce” či “hluboce”, jak by si zasloužila.

Napoprvé jsem to samozřejmě prožíval dost těžce, protože jsem měl pocit, že když nebudu mít svoje já, už to nebudu já, ale pak se ukázalo, že já nemusím být já, ale já můžu být Já a pak že i Já nemusí být Já ale může být jen Vědomí – docela pěkná “psychárna”. Ale fascinující a nesmírně obohacující…

Ani nevím, jak tento text vlastně zakončit, protože i ty prožitky se nezdály mít nějaký konec – bylo jen neustálé opakované rozdělování se a zase slévání dohromady. S každým tím “rozdělením se” a opětovným “sejitím se” jako kdyby to Velké Vědomí pocítilo jakousi extázi či co… 

Tož vám všem přeji mnoho zajímavých psychedelických prožitků… 🙂