Když jsem před mnoha lety začínal s meditacemi, tak v té době se – po vzoru východních nauk – mluvilo více méně jen o meditování na vnitřní klid. Jenže to mi nikdy nějak moc nefungovalo. Učitelé meditací obvykle říkali, že mám zastavit myšlenky, ale to se mi vždycky dařilo jen na chvíli. A nebo se mi naopak stalo, že jsem při takové meditaci zadřímal a nebo, pokud jsem jí dělal večer v posteli, tak jsem při ní obvykle usnul.

Jsem taková “akční nátura”, takže vnitřní klid mi nikdy nebyl moc vlastní. I když samozřejmě na vyrovnání energií to někdy bylo vhodné, ale jen někdy. Lidé “od přírody” klidní měli samozřejmě v meditování na klid velkou výhodu, ale otázka je, zda tito naopak nepotřebují provádět spíš něco dynamického…

Teprve nedávno se objevily nové informace, z nichž jsem konečně pochopil, proč se mi moc nedařilo zastavovat myšlenky. V mozku máme tzv. “klidovou síť”, která se “zapíná” právě když jsme v klidu a tato síť vlastně reprezentuje náš prožitek ega. Psal jsem o tom už nějaké povídání – http://www.tulakpovecnosti.cz/2019/11/20/psychedelika-a-nase-ego/

Když jsme v klidu, tak právě tato síť se postará o to, že v hlavě neustále omíláme různé problémy a nepříjemné prožitky. Někdy to není nic moc a pokud je “klidová síť” přehnaně aktivní, vede to obvykle k depresím a dalším nepříjemným psychickým problémům…

Na druhou stranu jsem se ale také dozvěděl, že ani ono zadřímání při meditaci vlastně nemusí být špatně, jen se člověk musí naučit zůstat někde na pomezí mezi spánkem a bděním. Například v Rusku prý tradičně provozovali právě toto “rozjímání v dřímotě” a to buď při poslechu hudby a nebo při táhlém pomalém zpěvu – také jsem o tom nedávno něco napsal – http://www.tulakpovecnosti.cz/2020/02/11/guslova-drimota-cili-holotropni-drimani-pri-hudbe-a-tahlem-zpevu/

Tehdy před léty jsem to všechno ale pravda ještě nevěděl, ale i tak jsem postupně zjistil, že daleko lépe se mi dělají meditace, které učil Rudolf Steiner. A to byly meditace soustřeďování se na nějakou určitou myšlenku či objekt – například na plamen svíčky ve tmě – a nebo meditace “vciťování” se do rostlin a nebo do zvířat. Zvláště to vciťování se bylo a stále je pro mě hodně zajímavé a obohacující. Později jsem zjistil, že si takto mohu promeditovat i jiné lidi a to mi zase nesmírně pomohlo v pochopení hlubin lidské psyché.

Ještě později jsem se pak na jednom workshopu dozvěděl o dalším druhu meditací, který se dá nejlépe popsat jako “vision quest”. Tedy hledání odpovědí na otázky, které mě trápí. A to mě okamžitě nadchlo, protože to přesně odpovídá mojí “nátuře”. Taková meditace je úžasně jednoduchá ale i obtížná zároveň.

Jednoduchá v tom smyslu, že cíl je jasný – mám nějaký problém a ptám se “podvědomí” či “Boha” či “Všehomíra” či “Velkého Vědomí” co s tím. Soustředím se na “prožitek” otázky a otevřu se přijetí odpovědi. Potud je to docela jednoduché. Mnohem náročnější je pak ale správně přijmout odpověď. Musím totiž být odhodlán vyslechnout i takovou odpověď, která mi třeba vůbec nemusí být příjemná.

Proto se musím vzdát jakýchkoliv vnitřních očekávání a myšlenek na to, jaká by ta odpověď měla být a naopak musím velmi skromně a citlivě naslouchat. A i když odpověď dostanu, snažím se jí ještě opakovaně ověřit. Například trochu jinak položenou otázkou či dotazem na nějaké detaily. Ale i tak jsem samozřejmě dosti opatrný a všímám si, zda se vyskytnou nějaké synchronicity, které by mě pomohly odpověď potvrdit a nebo naopak zpochybnit.

Ale abyste mě nechápali špatně. Odpověď mi nepřijde jako nějaký “hlas shůry”. Vnímám ji formou pocitů a dost často přichází jako podobenství nebo hádanka, o nichž musím ještě dále přemýšlet a prociťovat je. Postupně jsem pochopil, že taková odpověď mi dá mnohem více, protože díky tomu dalšímu promýšlení přijdu i na ledacos co mi předtím unikalo nebo jsem si to neuvědomil a přitom to je v kontextu otázky důležité…

Ještě později jsem se pak dal na holotropní dýchání a přišly i příležitosti zkusit nějaké tripy do rozšířeného vědomí. A musím říci, že tyto prožitky mě pak naučily vůbec nejvíc. Především prožitek “rozplynutí ega” byl hodně poučný a nejvíce ovlivnil moje další meditování. Díky němu jsem se naučil, že mohu stejného odosobnění dosáhnout i v meditaci.

Tím pádem se moje meditace staly rázem mnohem hlubšími – bez ega se myšlenky tak nějak zcela samozřejmě vytratí a zároveň si najednou všímám, že to ticho a klid, do kterého se takto dostanu, je něco jako “prázdnota obsahující vše”. Přesně jak to popisuje například Stanislav Grof ve svých knihách.

Také jsem pochopil, že podobné odosobnění jsem vlastně zcela automaticky dělal, když jsem se vciťoval do rostlin či zvířat – stal jsem se jimi a své já jsem na tu chvíli “vypnul” a prožíval jsem jejich já. Také moje “vision questy” jsou nyní mnohem snazší, pokud při nich nechám aspoň trochu rozplynout své ego. Díky tomu snáze zmizí očekávání a nelpění na odpovědích.

Díky meditaci s odosobněním se pak dostanu i k tomu co se skrývá v mém podvědomí a mohu na tom pracovat a cíleně řešit problémy či ovlivňovat své vlastnosti – podobně jako při holotropení či v tripu…

Ale zatím v takovém stavu dokážu zůstat jen relativně krátkou dobu někdy 5 minut, někdy 10 minut, hodně záleží na tom, co se okolo mne děje. Ovšem i toto mi obvykle stačí, protože taková meditace je velice intenzivní a velmi mě obohacuje.

A jaké jsou vaše zkušenosti? Podělíte se o ně také? V této mimořádné situaci máme zároveň mimořádnou příležitost se těmto tématům více věnovat…