Ve svém předchozím povídání o tom jak mi psychedelické a holotropní zkušenosti pomohly lépe pochopit a lépe provádět meditace, jsem nadhodil, že pokud dosáhnu stavu odosobnění, tedy stavu, kdy se mi podaří “vypnout ego” nebo ho alespoň hodně zeslabit, daří se mi pak meditace mnohem snáze. Protože takto zcela automaticky ustane kolotoč myšlenek v hlavě. Je mi jasné, že ono se to takto snadno řekne, ale jak toho vlastně dosáhnout, že?

Pokud jste už někdy zažili rozplynutí ega v holotropním dýchání nebo v psychedelickém tripu, tak pak už minimálně víte, do jakého “cílového stavu” vědomí se potřebujete dostat. Jenomže jak jsem poznal sám na sobě, tak nestačí zažít to jen jednou či dvakrát. Zvlášť v mém případě, protože jsem zpočátku měl snahu rozplynutí ega vzdorovat a nebo jsem si svoje vědomí rozdělil na jednu “tripující část” a druhou více-méně “střízlivou část”, z níž jsem všechno pozoroval.

Teprve postupně jsem k tomu stavu získal tolik důvěry, abych se naučil k němu cíleně směřovat a poddat se mu co nejsnáze. Díky tomu jsem pak začal dosahovat odosobnění i při mnohem slabších tripech než dříve. Prostě proto, že už jsem věděl “kam ta cesta vede” a vydal jsem se na ní s plnou důvěrou.

Takže pokud máte už nějaké takové holotropní či psychedelické prožitky, tak je to velká pomoc. Ale i když je nemáte, tak nezoufejte, protože existují různé techniky, které vedou ke stejnému cíli. Jednou z nich je určitě hodně známá technika sebedotazování, neboli “Átmavičára”.

Tuto meditační techniku učil v moderní době hlavně indický guru Šrí Ramana Maharši a spočívá v dotazování se “kdo jsem já”. Což zní hodně jednoduše, ale když jsem s ní před léty začínal, tak jsem ji vlastně vůbec nechápal. Respektive bral jsem ji naprosto doslova. Zkoušel jsem si opravdu v mysli klást otázku slovy a tak jsem se pořád motal v tom, že já jsem se ptal sám sebe kdo jsem já a pátral jsem a stále dokola jsem měl dojem, že “já” jsem ten, kdo se ptá “kdo jsem já”…

K ničemu to samozřejmě nevedlo a připadal jsem si proto dost hloupě. Ale protože jsem Maharšiho vnímal jako svého duchovního učitele, tak jsem to nechtěl vzdát. Začalo mi to aspoň trochu fungovat až ve chvíli, kdy jsem místo vyslovování otázky v hlavě, začal naopak pocitově hledat kdo jsem já.

Dokud jsem se držel slov, tak to pořád dělala jen hlava a ta samá hlava – tedy ego – se tímto drželo sebe sama a dokola si potvrzovalo, že já jsem přece já. Ale pak mi nějak došlo, že přes slova to nepůjde…

A tak jsem se zkusil ponořil do pocitů a začal hledat ten pocit “já”. Kde vlastně vnímám sám sebe jako “já”? Díky tomu jsem najednou zjistil, že hlava to není, ani myšlenky to nejsou, ani tělo to není, ale je to jakési vědomí sebe sama, které tohle všechno prostupuje…

Akorát, že tehdy jsem ještě neměl zkušenost s tím do jakého prostoru jsem se takto vlastně dostal. Nerozuměl jsem tomu, cože je to za “vesmír”, ve kterém toto moje vědomí sebe sama vlastně existuje. A bohužel žádné knihy ani žádní učitelé mi na to nějak neuměli odpovědět. Přečetl jsem a vyslechl si mnoho inspirativních povídání o realizaci sebe sama či přímo o realizaci Boha, ale nějak jsem to nedokázal dát dohromady s tím, co jsem v tom stavu prožíval…

Až teprve prožitky z holotropního dýchání a psychedelických tripů mi přinesly ty odpovědi, které jsem tehdy při mých počátečních pokusech s átmavičárou nemohl nikde a u nikoho najít. Respektivě, dnes zpětně vidím, že odpovědi v těch textech byly, ale já jsem je nechápal, protože jsem opakovaně dělal tu chybu, že jsem to zase bral doslova…

Proto jsem až díky prožitkům z holotropení a z tripů pochopil kam se vlastně v meditacích dostávám a také mi pak postupně došlo k čemu je tento meditativní stav vlastně dobrý. Ale zároveň jsem pochopil, že ostatní nemusí takto tápat – a proto bych se nyní pokusil vysvětlit jak na to, jak se dostat “k cíli” i pokud nemáte dosud žádnou holotropní či psychedelickou zkušenost. Respektive, vy už jí z meditací máte, jen ještě nevíte, že to je totéž…

Takže jak jsem uvedl výše, to dotazování “kdo jsem já” je potřeba dělat pocitově. Pomocí pocitů hledat, kde “ve mě” je vlastně ten pocit “já”. Když to takto dělám, tak jakoby postupně “odděluji” od svého “prožitku já” jednotlivé “části sebe”. Prociťuji, že “pocit já” nemám v hlavě, nemám ho ani v těle, nemám ho vlastně ani v dechu a takto postupně “nechám rozplynout” všechno okolo a zbude mi jen jakýsi čistý “pocit já” kdesi “uvnitř”. Ale ne “uvnitř mě”, ale uvnitř jakéhosi “vesmíru”.

Zpočátku to samozřejmě může jít ztuha a člověk může sklouzávat do slovního dotazování se, ale ono se to poddá. A pak už to jde snáze a snáze. Jenže pak samozřejmě vzniká otázka – a co dál? Co s tímto stavem, když se do něj dostanu?

Je to jednoduché – tento stav je holotropní či psychedelický stav vědomí nebo minimálně jeho začátek. Ale jak vidíte, dá se do něj dostat velmi jednoduchou a klidnou technikou. Akorát to chce trénovat, ale postupně to půjde lépe a lépe a dostanete se více do hloubky. V té hloubce pak už ale nehledejte sebe sama takového jak se znáte z běžného vědomí. Tam nikdo takový není. Je tam jen “vědomí”.

A teď k druhé otázce – k čemu je to vlastně dobré, co v tomto stavu dělat. Odpověď bude asi znít hodně “Šalamounsky”, ale přesto je to tak – tento stav vás může sám naučit, k čemu je vlastně dobrý. Protože je to psychedelický holotropní stav, tak pro něj platí všechno to, co si můžete přečíst o tripech a holotropním dýchání.

Takže především pamatujte, že i u meditace je “set a setting” naprosto nejdůležitější. Čili potřebujete především vhodné prostředí, kde se tomuto stavu můžete bez obav poddat. A když už se do něj dostanete, pak je to opravdu stejné jako s tripem – můžete mít záměr a nechat tento meditativní stav odosobnění nechat pracovat na záměru. A nebo můžete vyslovit přání, aby meditace sama ukázala co potřebujete vědět. A nebo v tomto stavu můžete řešit v pocitech nějaký problém, který vás trápí. Také se tento stav dá použít k léčbě sebe sama, k práci na svých vlastnostech atd. Všechno co platí pro trip, platí i pro tento stav vědomí.

Nevýhodou ale samozřejmě je, že musíte tento stav aktivně udržovat, takže může trvat než se člověk naučí setrvávat v něm po nějakou rozumně dlouhou dobu. Ale i to se postupně podaří. Postupným tréningem – jak jinak. Ale stojí to za to, protože se takto naučíte vlastním úsilím dostávat do stavu holotropního psychedelického odosobnělého vědomí a to pouhým vnitřním úsilím…

Přeju vám, ať se vám to daří mnohem snáze než mě a já jdu zase trénovat. V těchto neobvykle a mimořádně klidných dnech to jde mnohem snáze než dřív. Tak je potřeba toho využít…