Můj text o alkoholu rozvířil hodně emocí – je vidět, že to velice citlivé a složité téma. Z mého textu jste asi pochopili, že rozhodně nesouhlasím s nezřízeným zneužíváním alkoholu, které je momentálně v naší západní kultuře normou. Ale jak mnozí podotkli, problém není v samotném alkoholu. Ale ve způsobu jak ho lidé užívají a hlavně v důvodech proč ho užívají…

Terence McKenna na toto téma dělal smutné žerty ve smyslu, že díky pozitivním reklamám na alkohol a tuhé propagandistické “válce proti drogám” je typický Američan přesvědčený, že může pít naprosto bez obav, akorát se to nesmí “moc přehánět”. A podobný postoj má dnes asi většina mainstreamové společnosti – vždyť alkohol je přece legální, přináší úlevu od starostí, pije ho skoro každý… tak přece nemůže být nijak nebezpečný…

O ohni se říká, že je to “dobrý sluha, ale zlý pán” a stejně to platí i o alkoholu ale samozřejmě i o psychedelikách – jak jinak. Obojí se musí užívat správným způsobem – jedině tak může obojí přinášet užitek a také pomoc. Bez alkoholu bychom neměli mnohé léky, protože jeho hlavní předností je – jak už tu bylo opakovaně zmíněno – extrakce “esence” například z rostlin. Na druhu stranu přemíra alkoholu opravdu zabíjí – zažili jste ještě ve škole nějaké biologické vzorky naložené v lihu? Já ano, byl to docela šílený pohled. A zvlášť pro mě, vyrůstajícího na ostravsku, kde jsem mohl potkávat podobně “do lihu” naložené lidi, z nichž postupně zjevně “vyprchával život”…

Jak jsem uvedl v tom svém předchozím povídání o alkoholu, vyrůstal jsem od svých 11 let v Ostravě. A tehdy v 80. letech, za dob ještě relativně kvetoucího socialismu, byla Ostrava plná nejen “údernických hesel”, ale hlavně alkoholu. Ten tam tekl opravdu proudem a nepřetržitě, stejně jako nepřetržitě pracovaly tamní doly a hutě. “Výtečné jablečné” – tedy jablečné víno v klasických litrových socialistických vinných lahvích – bylo tehdy nejlacinější cestou do “dopaminového zapomnění” pro ty chudší. Ale horníci a hutníci tehdy vydělávali na socialistické poměry opravdu hodně a ostravské obchody byly obzvláště alkoholem velmi dobře zásobené, takže “úderníci” si dopřávali i “lepší sorty”, ale hlavně se nemuseli v množství nijak omezovat. 

Alkohol byl naprosto přirozenou součástí “socialistického údernického” stylu života a “soudruzi”, kteří prý měli všechno “pevně v rukou”, také pili “jako duhy”. Obzvláště při oslavě Mezinárodního dne žen se obvykle všichni chlapi “zlískali” naprosto “do němoty”. Ostravština vůbec měla obzvláště hodně eufemismů popisujících opilost – v dolech se “rubalo”, tož se po “vyfárání” chachaři vždycky “zrubali jak hovada”…

Nedávno jsem na jedněch ruských webových stránkách četl povídání o tom, že teprve až propagací “kulturního pití” alkoholu se sovětským soudruhům podařilo dosáhnout tichého souhlasu s represivními totalitními praktikami jejich režimu. Za cara, před říjnovou revolucí 1917, se totiž prý konzumaci alkoholu dařilo snižovat, poslední ruský car prý rozhodně nechtěl vylepšovat rozpočet příjmy z alkoholu. 

Ale soudruzi bolševici to změnili, příjmy z alkoholu naplnily státní kasu a lidé se přestali bouřit proti režimu. Sice se na oko kritizovala společenská nebezpečnost alkoholu, ale to bylo vše. A jak jsem slyšel z vyprávění lidí, kteří během socialismu navštěvovali našeho “Velkého bratra”, tak sovětští soudruzi pili naprosto totálně nezřízeně a alkohol měl na ně obzvláště silný vliv. Ani našinci zvyklí na ledacos prý s nimi nedokázali “držet krok”…

Čili v těch dobách jsme mohli názorně vidět, jak dopadá společnost, která je opravdu nefalšovaně “poháněná alkoholem”. Tehdy jsem uvažoval o tom, že bych se dal na dráhu psychologa a jedno z témat, kterému jsem se chtěl věnovat, byl právě alkoholismus a drogová závislost. Proto jsem si s lidmi, kteří měli tyto problémy, hodně povídal a oni byli rádi, že je někdo chce vyslechnout a tak jsem slyšel mnoho osobních příběhů.

Nejvíce mi ale utkvěl v paměti rozhovor s jedním bezdomovcem, kterého jsem potkal až “po revoluci” v Praze. Ten totiž doslova “v kostce” shrnul všechny podobné rozhovory, které jsem měl s lidmi, kteří propadali alkoholu. Potkal jsem ho na Václaváku, seděl na okraji velké okrasné betonové nádoby s květinami a popíjel “okenu” – tedy lihový přípravek na čištění oken obsahující modré barvivo. Za těch dob to mělo velmi intenzivní modrou barvu a tak ten starý bezdomovec už měl úplně modré rty a jazyk a také prsty na rukou a během našeho povídání neustále upíjel z plastové láhve, v níž se to prodávalo. 

Často se mi stávalo a stává, že se mi lidé tak nějak samozřejmě začnou svěřovat se svými problémy a starostmi a on nebyl vyjímkou. Začal mi povídat o svém životě a o tom, jak se zhroutil, když mu zemřela manželka a nedokázal pak pokračovat ve starém způsobu života a odešel z domova a začal pít. Během vyprávění neustále upíjel okenu a několikrát zopakoval – “já nechci vystřízlivět, já to nevydržím být střízlivý, nemůžu pořád na to všechno myslet, já už nikdy nechci vystřízlivět”… Chápal jsem ho, velmi podobně to totiž říkali i “chachaři” na ostravsku – “nevydržím být střízlivý, nemůžu pořád myslet na to jaký život žiju”…

Velmi mi to připomnělo ty pokusy s krysami – když žily v kleci, která je těžce stresovala, neustále vyhledávaly drogy, dokud na ně nezemřely. Naopak když měli prostředí, ve kterém mohly žít šťastným a plnohodnotným způsobem života, drog se ani nedotkly…

Ani nevím, jak tohle povídání vlastně zakončit. Nechci tu “moralizovat” o nemocné západní kultuře. Možná jedině snad tak, že v poslední době zaznamenávám více pozitivních signálů svědčících o tom, že spotřeba alkoholu postupně klesá a lidé začínají být více uvědomělí v nakládání s ním. Tak snad by k tomu mohly přispět i psychedelické prožitky – abychom se jako kultura naučili používat alkohol jako “vzácný lék” a nikoliv jako “prostředek pro zapomenutí na mindráky a problémy”…