Naše západní kultura vymyslela geniální nástroj umožňující získat co nejvíce silných prožitků a příliš se při tom nenamáhat – a to je televize. Dnešní moderní televizní vysílání do nás doslova “pumpuje” velice intenzivní zážitky všeho druhu. Mnohem více se už podobá psychedelickému tripu než realitě kolem nás. Zpravodajství, sport, filmy prokládané reklamními bloky, zábavné pořady a to celé pořád dokola, vše s evokativní hudbou a podmanivými vizuálními efekty. A vše je to do diváka “pěchováno” co nejintenzivněji.

Každá reklama je vlastně samostatný zhuštěný příběh. Rychlé střídání obrazů, hudba, zdánlivě reálné scenérie, ale často digitálně upravované, všechno je tak krásné… A i zvuk je nějaký jiný – v reklamách znějí lidé tak nějak zvláštně pěkně a přitom nepřirozeně… Jednu takovou krátkou reklamu bychom ale po jejím shlédnutí měli nějaký čas integrovat, abychom se s ní “srovnali”. Protože jinak bude dalšími částmi vysílání zatlačena do podvědomí a odtamtud nás bude ovlivňovat – ale to je koneckonců záměr.

Ale stejně tak nutnost integrace platí i pro silné prožitky z filmů a dalších televizních pořadů. Kdyby někdo takto bez přestání neustále tripoval, tak jako lidé každý den hodiny a hodiny sledují toto vizuálně a zvukově nesmírně intenzivní televizní vysílání – to by bylo hned varování, že to špatně dopadne a že musí tyto intenzivní prožitky integrovat. Ale televize? To je přece něco naprosto “normálního” – díváme se na ni přece “pro zábavu”. Tedy aby to “zabavilo” naši mysl, abychom se netrápili myšlenkami, které se nám nelíbí.

Takže sledováním televize jednak silně bypassujeme místo toho abychom integrovali naše každodenní prožitky, ale hlavně – protože televize do nás takto “nahustí” nové silné prožitky, které rovněž nezpracujeme, tak se tím stav našeho vědomí i podvědomí vlastně jenom dále zhoršuje. Mnoho lidí má opravdu závislost na sledování televize – každý den takto nasávají další a další silně emotivní prožitky.

Kdysi před léty, když jsem ještě bydlel v Ostravě, jsem občas chodíval rodičům venčit psa. Bydleli na panelovém sídlišti a když jsem někdy šel s Beruškou (to bylo jméno jejich fenky) večer ven, mohl jsem dobře vnímat náladu vznikající při sledování televize. Obzvláště silné to bylo, když byl v televizi nějaký velmi žádaný film, to pak většina oken na sídlišti blikala úplně stejně a do rytmu toho blikání bylo možno vnímat vlny emocí, které se různě vzedmuly a pak zase uklidňovaly.

Uvědomil jsem si při tom, jakou obrovskou emocionální energii všichni tito lidé uvolňují a jak se tím vlastně navzájem všichni ovlivňují. Kdyby si pak všichni po filmu udělali chvíli klidu a začali o něm přemýšlet a snažili se najít nějaké závěry pro sebe, to by teprve mělo význam. Pak by ty silné emoce byly spojeny s následným pochopením a prožitek by byl takto patřičně stráven.

Jinak je ale ten neustálý “hlad po nových prožitcích” jak mentální a emocionální bulimie – něco zhltáme, necháme se tím chvíli vzrušovat a když vzrušení vyprchá, tak pryč s tím a hltáme zase něco dalšího. Nedáme si čas na pořádné strávení prožitého – nepustíme to opravdu do nitra, kde by nám to teprve přineslo opravdové pochopení a naplnění. Necháváme to pořád jen na povrchu a pak to zase ze své mysli “vyvrhneme” a pídíme se po dalším vzrušení vyvolaném dalšími prožitky… Není divu, že když se takto “mentálně a prožitkově přejídáme”, tak to pak nedokážeme strávit a zároveň když nic pořádně mentálně a emocionálně nestrávíme, tak nedosáhneme opravdového niteného nasycení…