Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung podle dochovaných informací nikdy osobně psychedelika nepoužil a před jejich užíváním dokonce i varoval. Na základě těchto jeho názorů se proto dnes mnozí jeho pokračovatelé staví k těmto látkám stejně odmítavě. Zkoumal jsem Jungovy texty a snažil jsem se pochopit důvody k tomuto postoji a mám dojem, že se tu setkává několik faktorů.

Především – Jung měl zřejmě podobnou vrozenou schopnost jakou tuším i u Rudolfa Steinera. Pravděpodobně byl schopen se samovolně či s jen s malým úsilím dostávat do psychedelických stavů vědomí, v nichž pak někdy prožíval až zahlušující vhledy do hlubin podvědomí. Podobnou schopnost, ale jinak zaměřenou, měl i Nikola Tesla jak o tom píšu jinde. Jung psal, že v mládí ho doslova zahlušovaly velice intenzivní sny a vize a nazýval je konfrontace s podvědomím. Také hovořil o tom, že naše běžné vědomí plave na hladině obrovského oceánu podvědomí a proto by lidé měli být opatrní, když nahlížejí do těchto jinak skrytých sfér, protože nikdy nemohou odhadnout, jaké procesy takto v podvědomí probudí.

Uváděl, že psychedelika nechce použít, protože jemu stačí sny a intuice – ty mu přinesou z podvědomí dostatek materiálu s nímž pak musí dále pracovat. A že by sáhl k těmto látkám až teprve když by už zpracoval všechno co mu samo přichází. Obával se, že psychedelika mohou z podvědomí uvolnit tolik věcí, že malé ego bude mít zásadní problém to všechno zintegrovat. Ale mám dojem, že tato Jungova schopnost dostávat se takto samovolně do kontaktu s vlastním podvědomím, je velmi výjimečná a že ne každý je schopen takových výletů do svého nitra jako on.

Dalším faktorem majícím zásadní vliv na jeho názory na psychedelika je zřejmě fakt, že jak sám přiznával, o těchto látkách věděl jen velmi málo. Ve svých textech se odvolává na meskalin, s nímž přišel do kontaktu v minulosti. Jeho dopis adresovaný Victoru Whiteovi, v němž se vyslovuje záporně proti LSD, pochází z roku 1954. Jungovi tehdy bylo 79 roků ale psychedelický výzkum byl vlastně teprve v počátcích. Hlavně co se LSD týká. Jung se v dopise dokonce ptá, jestli LSD je meskalin. Jung znal knihu “Brány vnímání” od Aldouse Huxleyho a zřejmě měl povědomí o pokusech konaných v minulosti s meskalinem, ale o LSD zjevně informace tehdy ještě neměl. Vždyť to bylo teprve pár let co se firma Sandoz rozhodla zdarma poskytovat LSD pro výzkumy výměnou za zpřístupnění výsledků. A informace se tehdy šířily velice pomalu. A psychedelika teprve čekal další bouřlivý vývoj – psilocybinové houby budou západní kultuře představeny až v roce 1957 a v tomtéž roce teprve vznikne výraz “psychedelika”. A až od cca roku 1961, kdy Jung zemřel, začne být k dispozici pro výzkumníky i syntetický psilocybin. A teprve konec 60. let přinese lepší náhled na tyto látky – zaslouží se o to rozšíření konceptu “setu a settingu” a hlavně knihy Stanislava Grofa, v nichž představí veřejnosti velmi revoluční “novou mapu psýché” a další své ideje vzešlé z LSD výzkumů. A i Albert Hofmann se teprve až ke konci 50. let rozhodne více experimentovat s psychedeliky a hledat filozofické spojitosti svých výsledků.

Domnívám se tedy, že bychom asi neměli používat jednoduchou formulaci že “Jung odmítal psychedelika” a stále se na ni odvolávat. Mám dojem, že bychom měli spíše chápat, že Jung zřejmě díky svým vrozeným specifickým osobním schopnostem pronikat snadno do podvědomí pomocí vlastní intuice a s ohledem na fakt, že výzkum psychedelik se v jeho době stále ještě točil hlavně okolo hledání podobnosti těchto prožitku s psychózou a schizofrenií a všeobecně dostupných informací bylo ještě velmi málo, měl ze svého úhlu pohledu všechny dobré důvody se těmto látkám vyhnout. A tento svůj postoj samozřejmě sdělil ostatním, když se ho ptali na jeho osobní názor na psychedelika. Ale rozhodně mi přijde škoda, že mnoho lidí se řídí jen jednoduchým závěrem, že “Jung odmítal psychedelika” a chovají se proto také tak. Naše chápání těchto látek se od konce 50. let přeci jen dost změnilo…