“Nejsi kapka v oceánu,
jsi celý oceán v jedné kapce.”
(Rumi – sufijský básník a mystik)

“Vaše teorie je šílená,
ale je otázka zde je dost šílená na to,
aby mohla být možná…”
(Dánský fyzik Niels Bohr)

Toto je pravděpodobně nejkontroverznější text, jaký jsem vůbec kdy napsal. A když si ho po sobě opakovaně čtu, tak jsem v rozpacích, jestli tohle povídání vůbec někdo “zkousne”… Ale nemohu ho vynechat, považuji ho totiž za jeden z nejdůležitějších prožitků popsaných v této naší “Červené knize mystérií Velkého Vědomí”. Posuďte sami, zda je “dostatečně šílený na to, aby mohl být možný…” Celý ten prožitek v rozšířeném vědomí byl zároveň šíleně metaforický a přitom i děsivě realistický, strašlivý i krásný, zdrcující i poučný – bylo tam zkrátka všechno… 

Lidé někdy hovoří o tom, že “všichni jsme celek”, “všechno je propojené a všechno souvisí se vším”. Zní to na jednu stranu velmi esotericky, jako krásné poetické přirovnání, jako touha po lepší existenci a bezpečí a klidu a míru… 

Na druhou stranu to naopak někdo jiný může brát jako ten “největší eso-blábol”, a rozhodně se cítí být se svými rozumovými schopnostmi vysoko nad těmito “eso-slabochy”, co potřebují takové směšné “opium náboženství”, protože nejsou schopni čelit realitě a ani si “urvat svůj díl koláče”… 

A ještě někdo jiný může říct, že “všichni jsme všechno, takže je vlastně všechno úplně jedno a všechno je správně a já už nemusím vůbec nic dělat, stačí když budu takový jaký jsem a vlastně je to všechno jedno”… Všechny tyhle pocity jsou součástí onoho Velkého Oceánu Vědomí a mají to tam své místo…

Proces v rozšířeném vědomí, který zde budu popisovat, jsme uskutečnili v jeden astrologicky i numerologicky silný den, který byl navíc ještě zesílený polárními zářemi. Podle aplikace pro předpověď jejich aktivity to byly jedny z nejsilnějších září za poslední měsíce a i když bylo poměrně zataženo, tak jsme přeci jen mohli vidět, že vrchní vrstvy mraků nad severním obzorem byly zajímavě barevné. 

Měli jsme už za sebou prožitek ukazující, že čas egoistických archetypovéch dramat se naplnil, spojený s vizí pochopení, že zvítězit se nedá. A vnímali jsme, že energie se velice proměňují, ale zároveň jsme mohli na lidech sledovat, že je pro ně tahle změna vlastně velice matoucí. Vždyť doteď byla snaha zvítězit tím nejsilnějším hnacím motorem veškerého jejich usilování. Pro mnoho lidí to byl přímo jediný smysl jejich života… A najednou se tato nejzákladnější, nejhlubší podvědomá motivace začala rozplývat – alespoň takto nějak jsme to s Kateřinou vnímali. Každý nechť sám posoudí, co on cítí…

Tento proces jsme uskutečnili, protože jsme vnímali velkou nerovnováhu ve společném vědomí. Něco jako že ti, kdo stojí v nejvyšších patrech našich pozemských hierarchií rozhodně nedopustí, aby se archetypová hra změnila. Co na tom, že “vyhrát se nedá”. Oni jsou ti, kteří došli “nejvýš”, oni v tom “umí chodit”, oni jediní rozumí tomu, jak to všechno “má být” a jsou proto nenahraditelní a proto všechny hierarchie musí zůstat tak jak jsou a oni budou stále ti na “vrcholu pyramidy”…

Už samotný vstup do procesu nebyl snadný. Bylo možno cítit velký protitlak a odmítání všude okolo. A vize ukázala, že bude nutno projít přes několik “strážců prahu”, pokud se chceme dostat kamsi – jen jsme nevěděli kam… Ale během let jsme se naučili důvěřovat procesu, důvěřovat Velkému Vědomí a tak jsme se zanořili do prožitků… 

Už před nějakým časem jsme mohli prožít, že “strážce prahu” je vlastně jakýsi slepenec strachů ze změny. “Strážce prahu” se bojí toho, co je na druhé straně. Možná tam nakoukl, ale nerozumí tomu a odmítá to. Proto stojí “na stráži” a brání ostatním, aby šli dál. Ale není jiné cesty, než projít skrze tohoto strážce…

Počáteční fáze vnoru byly nejvíce matoucí ze všeho, co jsme kdy zažili. Byly samé vize a emocionální prožitky jakýchsi podivných “štěstí”. První průchod byl jako nějaké království ze samého cukru. Naleštěné, pestrobarevné, vzorované, luxusní, překrásné a všechno bylo ze samého cukru. Bylo to naprosto toxické, doslova smrtící množství “cukrové omamné energie”. Mnoha bytostem se to zřejmě líbilo a užívaly si toho. Byli lapení v tomhle cukrovém světě a byli “upatlaně šťastní”… 

Opravdu? Opravdu je tohle cukrové narkotické omámení tím hledaným pravým štěstím? Prožíval jsem, že tenhle přesladký oceán je jako bažina – všechno pohlcuje, rozleptává a zabíjí… A pak najednou jsme prošli skrz a na druhé straně bylo znechucení, zhnusení, odpor a obrovské zklamání z toho, že to byla jen omamující iluze, žádné “pravé štěstí”. Ale museli jsme jít dál tímto hnusem, až najednou jsme se z toho všeho dostali a přišla veliká úleva… Bránu naleštěného “věčného cukrového štěstí” jsme šťastně-nešťastně prošli. Bylo to silné ponaučení…

Druhý svět byl také “super šťastný”, tentokrát ve smyslu slávy a obdivu a “užívání si života”. Byl tam alkohol a sex, drogy navozující egoistické stavy chemického štěstí a blaženosti, ostentativní extáze štěstí za jakoukoliv cenu, hlavně nemyslet na traumata a bolesti a stáří a smrt a prostě si jen užívat a být věčně mladý a plný vášně, obklopovat se jen tím, co mě udržuje v tomto stavu “věčné mladistvé extáze”… 

Bylo to zdánlivě krásné, ale přitom velice bolavé štěstí. Následovalo po něm temné střízlivění, chaos, zmatenost, těžké deprese, vztek, zoufalství, prázdnota, sebevraždy… A teprve za tím vším byla další veliká úleva… Další brána “pořádného štěstí a žití na plné pecky” nám předala své ponaučení…

Následující brána ale byla nečekaně drsná. Byla to samá nesvoboda, zatýkání, věznění, vynucování si svého postavení v hierarchii a svého bohatství a štěstí skrze represe a ozbrojené násilí. Tohle bylo také štěstí – pro ty “nahoře” rozhodně. Měli co chtěli, měli také pocit jistoty a bezpečí, protože všichni, kdo by s nimi nesouhlasili, byli okamžitě semleti mašinérií moci. 

Jak je vidět, štěstí má mnoho podob a některá “štěstí” jsou jen pro vyvolené, pro ty, kteří nedovolí nikomu, aby o své výsady přišli… Tohle byla opravdu velice náročná brána. Krutá a nemilosrdná. Ale i na jejím konci byla veliká úleva z pochopení…

Procházeli jsme takto dál a dál a všude jsme mohli prožít, že neexistuje nic takového jako “čisté a dokonalé a věčné štěstí”. Všude jsou světlo i temnota přítomny společně. Jsou to protiklady téže energie, nedají se od sebe oddělit… 

Mohl jsem v těch různých branách vidět všelijaké bytosti. Některé se bály vstoupit, jiné byly uvnitř a nechávaly se unášet těmi energie, další už prošly, ale pochopení se jim nelíbilo a chtěly mu uniknout a ještě další už byly “mazáci”, už té bráně dokonale rozumněly a rozhodly se hodnotit ostatní jak tuhle “atrakci” zvládají či nezvládají… Ale vlastně nikdo z nich doopravdy nevěděl, jak všechny tyhle “mašiny” fungují. Bytosti se postupně učily, už chápaly o co na které “atrakci” jde, ale nikdo doopravdy nevěděl proč a jak to to všechno funguje…

Prožitek toho podobenství “zábavné atrakce” mě v první chvíli šokoval. Vlastně to všechno v té vizi opravdu vypadalo jako jakýsi “prožitkový park”. Ale rozhodně nebyl ani zdaleka jen “zábavný”. Byl nemilosrdně strašný i krásný, smrtící i dávající nový život, drtící i povznášející a všechno tu bylo doopravdy a nadoraz a nic se nedalo “ošulit”… Takový veliký “vesmírný lunapark”, akorát že jeho atrakce jsou ukrutně opravdové a mohou zatraceně bolet…

A když jsem to celé takto nahlédl, začal jsem se zabývat otázkou a “kdo vlastně tenhle šílený lunapark provozuje”? Kdo tu tomu šéfuje? Hledal jsem, hledal, ale nenacházel jsem žádnou entitu, která by “řídila lunapark”. Kde je nějaký “Bůh”, který na to všechno dohlíží?… 

Až pak mi najednou v okamžiku pochopení došlo, že “já jsem ten lunapark”. Že já jsem všechny ty krásné i strašné “atrakce” a zároveň jsem i každá ta bytost, která to všechno prožívá se všemi radostmi a bolestmi…

A když jsem tohle všechno zažil, tak jsem si najednou uvědomil, že nad tím naším “pozemským lunaparkem” je ještě “vyšší”, vesmírný lunapark. A tak dál a dál. Všechno se to fraktálově skládá. Byl to emocionálně nesmírně silný prožitek a během něj jsem vnímal velice mnoho dalších pochopení, které jsem teprve později mohl začít rozmotávat…

Přišlo mi například, že tohle pochopení “já jsem lunapark”, tedy “já jsem tohle všechno a všichni”, zase není asi až tak vzácné, jak by se možná podle stavu našeho světa mohlo zdát. K mému velkému překvapení jsem prožil obraz ukazující, že mnozí mocní tohoto světa už to dávno vědí. 

Už nahlédli tohle propojení všeho se vším. Ale nechtějí to přijmout, nechtějí doopravdy žít ten prožitek “já jsem všichni” a z něj plynoucí opravdovou hlubokou sounáležitost a zodpovědnost za všechno a všechny. Protože pak už by si nemohli užívat toho, že jsou “mazáci v lunaparku”, kteří už všechny atrakce znají a vědí co a kde mohou ovlivnit. 

Proto se rozhodli směřovat náš svět – dokud to půjde – tak, aby tohle pochopení celku bylo lidem pokud možno nedostupné a oni mohli být co nejdéle těmi, kdo si užívají všeho toho bohatství lunaparku a také pocitu, že oni jsou těmi “vítězi”… 

Jenže jak se zdá, celé tohle egoistické archetypové drama nyní končí. Přichází nový Velký Cyklus, tentokrát zaměřený na sdílení a spolupráci a rovnováhu. Pochopení “já jsem ten vesmírný lunapark a zároveň všechny ty bytosti v něm”, nyní bude postupně dostupné všem. Bez různých prostředníků či vykladačů jediné správné pravdy… 

A i ti prostředníci a vykladači se už konečně budou moci přestat bát tohoto prožitku a dokážou tohle pochopení naplno přijmout a už nebudou potřebovat hrát si na “mazáky a vševědoucí duchovní vítěze v lunaparku”… 

Súfijský básník a mystik Rumi toto podobenství popsal jako oceán – já jsem oceán a všechny ty kapky v něm. A staří Řekové, kteří se velice vyžívali v divadle a archetypových postavách, zřejmě při svých mystériích a extatických slavnostech prožívali, že všechno je veliké vesmírné divadlo a oni jsou to divadlo a i ti herci v něm…