Na fóru „Psychedelické Česko“ se řešily už několikrát velmi zajímavé a zároveň náročné otázky týkající se reálnosti či nereálnosti různých prožitků v tripech či meditacích. Jako například zda mohou šamané v tripech doopravdy „vidět buňky“ nebo se jedná jen o myšlenkový konstrukt vytvořený z informací uložených v mozku? A nebo zda můžeme v tripech opravdu zažít prožitky z minulosti či budoucnosti či „vzpomínky“ z jiných životů a nebo se jedná jen o projekce příběhů či vyprávění, která jsme kdysi zaslechli či viděli? Či zda se můžeme v tripu ponořit jen do vlastního nitra nebo se můžeme propojit s jakousi „Velkou skutečností“? Jsem si vědom toho, že je to oblast, které je hodně „mlhavá“ a tak se tu velmi snadno narazí na problémy při popisu zkušenosti, protože každý z nás chápeme jednotlivá slova trochu jinak. Proto nebazírujme na formulaci, nehledejme „literu“, ale spíše „symboliku za slovy“. Ale chápu, že to není snadné, protože život nás nutí chovat se a myslet „objektivně“, tj. s postojem oddělenosti od ostatní existence, kdežto psychedelické prožitky spíše s jistou „úporností“ ukazují, že „oddělenost“ je jen iluze… Jsem si také velmi dobře vědom toho, že toto téma bude pro některé čtenáře již jednoznačně v oblasti „ezo-nesmyslů“ a tedy naprosto nestravitelné… Na druhou stranu existují i čtenáři, pro které by to mohlo být vysoce zajímavé. Vím, že řada lidí má podobné prožitky – Stanislav Grof jich také popisuje hodně ve svých knihách. Tyto prožitky mají lidé nejen z tripů ale i z meditací či pobytů ve tmě…
Tak tedy – když jsem se před několika lety začal věnovat fraktálům, tak jsem toho jednak dost přečetl ale hlavně jsem si najednou začal tak nějak „automaticky“ všímat toho, že vlastně celá naše existence je utvořená „fraktálovitě“. Například u listů opakuje „Matka Příroda“ pár základních tvarů, které různě zvětšuje a zmenšuje, přidává jim různé okraje a kombinuje různé „základní vzorce“ propojení cévek na listu a tak dále a díky tomu pak z několika základních struktur vzniká veliká pestrost konkrétních podob listů. A nebo si můžeme prohlížet květy či plody a nacházet na nich uspořádání podle Fibonacciho sekvence. A nebo si můžeme všímat mraků a nacházet u nich podobnou nekonečnou pestrost založenou na několika málo základních tvarech… A stále více si ověřujeme, že to platí jak směrem nahoru do vesmíru, tak směrem dolů do mikrosvěta – nekonečná pestrost v nekonečných kombinacích, ale založená na určitém konečném počtu základních jednoduchých tvarů…
A když jsem se tím takto pořád zaobíral a generoval jsem různé divoké fraktálové obrázky, tak mi pak tripy a meditace přinesly i takto zaměřené prožitky. Všichni psychonauté už určitě opakovaně „viděli“ nějaké velmi zajímavé a krásné fraktálové struktury – někteří ostatně někdy tripují i jen kvůli nim… Ale nejde jen o „fraktálové vidění“ – tripy mi postupně ukázaly, že veškerá naše existence je uspořádaná „fraktálovitě“. Ale není to tak, že by mi trip „řekl“, že „je to tak a tak a teď se človíčku div – nestačí, div se víc…“ Kdepak, vždy to bylo tak, že jsem nad něčím uvažoval a trip mi to pak ukázal v mnohem komplexnější podobě. Trefně to v jednom videu popsal James Fadiman, který se v 60. letech podílel na výzkumech použití LSD pro řešení složitých technických a vědeckých problémů. Řekl – „pokud nevíte nic o kvantové fyzice, tak psychedelika vás ji nenaučí, ale pokud už o kvantové fyzice něco víte, tak vám psychedelika mohou pomoci pochopit, co to doopravdy je kvantová fyzika….“
Podobně jsem to měl já s fraktály – v tripech se mi propojovaly získané informace z mnoha oblastí s mými úvahami a prožitky a já jsem najednou „viděl“, že vlastně nejenom tvary jsou fraktálovité, ale i vlastnosti lidí a děje či „vzorce chování“ mají podobnou „fraktálovou“ stavbu. A když jsem tak přemýšlel o různých šílených teoriích týkajících se fraktálů a chaosu, tak mi pak trip dal prožít něco jako „fraktálovou vyšší dívčí“ – že i ty zdánlivě náhodné či chaotické kombinace mají také jakousi fraktálovou strukturu „náhodnosti“. Já o tom samozřejmě už dřív četl, že chaos vlastně vůbec není chaotický, ale jedna věc je o tom číst a druhá věc je „prožít to“ – stát se na chvíli tím zdánlivě chaotickým, ale ve skutečnosti hluboce zákonitým „chaosem“… Jo, jo, vidíte – přesně takhle to vypadá, když to člověk přežene… To je pak „mazec“, to se pak bortí nejen hranice ega a moje „já“ se propojuje s jinými já, ale i „realita“ se prolíná s „nerealitami“ všeho druhu a minulost s budoucností a všechno se vším…
Všechno to pak u mě vyvrcholilo v prožitcích něčeho, co kdysi naši předkové nazývali „světem Sofie“ či „světem božské moudrosti“ a moderní autoři tomu říkají „kronika Akáša“ a nebo „morfogenetické pole“. Měl jsem ten prožitek nejspíš kvůli tomu, že jsem se právě zabýval otázkami jako „co je to realita“, „kde jsou hranice mezi mými prožitky a pouhými představami“ apod. Trip mi v reakci na to ukázal cosi jako „vesmír příběhů“ nebo „vesmír archetypálních dějů“ v nichž vystupovaly různé „archetypální figury“. V tomhle „vesmíru příběhů“ jsem „viděl“ nějaké děje a příběhy, které byly kolem mne a které jsem chápal jako svoje prožitky a zkušenosti a vzpomínky. Ale zároveň jsem „viděl“, že ty „moje“ příběhy jsou jen částí dalších příběhů, které zase prožívají jiné bytosti okolo mne.
A že já a ti kolem mne jsme součástí mnohem většího „fraktálového“ příběhu skupiny lidí, do které nějakým způsobem patříme. Ale nebyla to jen jedna skupina – každý z nás patří do více skupin jako rodina, firma, národ – a každá tato skupina má nějaký vlastní „fraktálový“ děj, vlastní „osud“ a všechny tyto děje se navzájem různě „fraktálově“ ovlivňují, omezují či naopak podporují a tak podobně… A tak jsem „viděl“ své „vlastnosti“ jako něco, co „fraktálově“ zapadá do „tvarů příběhů“, takže moje vlastnosti a mnou prožívané příběhy spolu zákonitě souvisí a přitahují mi také zákonitě další lidi a události, se kterými „fraktálově ladím“… Také jsem vnímal, že pokud už dokážu přemýšlet v duchu nějakých „fraktálových vzorců“, tak pak je pro mě snazší pochopit více z této oblasti, protože to prostě „fraktálově zapadá“ do mého myšlení.
Ale pokud nějaké „fraktálové vzorce“ ještě nejsem schopen pochopit, tak se to nedá nijak „nahonit“ – proto by mi například nijak nepomohlo, kdyby se mi trip snažil ukazovat třeba získávání energie z termonukleární reakce, pokud by můj mozek byl zvyklý přemýšlet jen o okopávání zeleniny na zahradě. Prostě bych absolutně nechápal, co to vlastně vidím a prožívám. I když by to určitě mohlo být esteticky velmi pěkně…
Pokud je naše existence opravdu tvořená takto „kvantově – fraktálově“ – to jsou dnes v „ezo-světě“ světě hodně oblíbená slova – potom budeme naprosto přirozeně vnímat jako „svou realitu“ právě to, co „fraktálově“ zapadá do našich zažitých „fraktálových vzorců“ přemýšlení a vnímání.
Psychedelika mají tu schopnost, že nám mohou pomoci rozšířit naše pochopení, že nám mohou pomoci osvojit si, tedy přijmout za své, další „fraktálové vzorce“. Ale nemusí – záleží čistě na nás. Ono totiž se dá vlivu psychedelik libovolně vzdorovat a to na mnoha úrovních. A je to naprosto přirozené a já téměř pokaždé zjišťuji, že při minulém „výletu“ jsem se odvážil zase jen „někam“ a dál už ne. Ale příště to mohu zlepšit a jít ještě „dál“… Ale kamkoliv se vydáme, všude najdeme děje a postavy a vlastnosti fraktálově tvořené ze základních jednoduchých prvků kombinovaných do nekonečné rozmanitosti. A my se svými osvojenými fraktálovými vzorci myšlení přirozeně chápeme jako „realitu“ hlavně to, do čeho „fraktálově“ zapadáme. Ale jiné bytosti s jinými „přirozenými fraktálovými vzorci“ by se velmi divily, jak můžeme „věřit“ takovým „nereálným“ nesmyslům, vymykajícím se jejich „fraktálové zkušenosti“…
Takže jsem měl dojem, že „vesmír fraktálových příběhů“ se mi snažil ukázat, že možné je naprosto všechno, protože z jednoduchých prvků můžeme fraktálově poskládat naprosto cokoliv. Ale naše pochopení k tomuto poznání teprve musí dospět postupným osvojováním nových a složitějších fraktálových vzorců a struktur…
A kdybych se teď vrátil k těm otázkám nastíněným v úvodu – mohou šamané „vidět buňky“? Buňka je také tvořena fraktálovitě, stejně tak „špatně energie“ mají fraktálovou strukturu, jen jinou, narušující existující „zdravou“ fraktálovitost buňky. Protože fraktály jsou stejné do mikrosvěta i do makrosvěta, tak šaman vlastně nepotřebuje „vidět“ přímo konkrétní buňku – jemu stačí vidět „fraktálové podobenství“ buňky a „fraktálové podobenství“ špatné energie, která ji narušuje. A to podobenství může mít „vědeckou podobu“ buňky jak ji známe – pokud nám na téhle podobě obzvláště záleží a jinou bychom nebyli schopni akceptovat – a nebo může mít symbolickou podobu třeba příběhu. Nejde o formu, ale o obsah sdělení…
A co se týká otázky „minulé životy a nebo jen příběhy, které jsme někde slyšeli či viděli“? Jsou-li i příběhy fraktálové a naše vlastnosti fraktálové, tak nám prožitek může nabídnout příběh složený právě z těch fraktálových prvků, na nichž potřebujeme pracovat – alias „pochopit je“ či „poléčit je“ a my ho vnímáme jako prožitek mající pro nás hluboký smysl a vysvětlující nám naše „trable“ a jsme přesvědčeni, že se to tak „určitě někdy v minulosti muselo stát“, protože to „dává smysl“…
Čili si ani nemusíme lámat hlavu s nějakou „genetickou pamětí“ a jak by se mohla „fyzicky předávat“, protože to co se stalo v minulosti mělo „fraktálovou“ strukturu a protože se to už stalo, a je to v nás všech, v našich zkušenostech a ve všem okolo „otištěné“, tak se k tomu dá „vrátit“ – tedy to „fraktálově“ zrekonstruovat… A podle mě není vůbec důležité řešit, jestli je to „pravda“ či „nepravda“, či jestli se to „doopravdy stalo“ či či je to „jen výmysl našeho podvědomí“. Přijde mi totiž, že – pokud opravdu je vše fraktálové a existuje onen „fraktálový vesmír archetypálních postav a archetypálních příběhů“, který můžeme chápat jako onu „Velkou Skutečnost“ obsahující naprosto vše, pak tyhle otázky jsou vlastně naprosto irelevantní – protože z fraktálů poskládáte cokoliv.
Tento postoj ale samozřejmě znamená, že „náhoda“ neexistuje, že vše má nějakou „fraktálovou“ logiku a že skepticismus je vlastně jen stav předtím, než pochopíme další složitější „fraklátové struktury“, v nichž je pak naprosto přirozeně možné to, co jsme s předchozím pochopením v těch méně složitých strukturách považovali za nemožné. A tak pořád a pořád až do nekonečna. Ale nevnímám to jako nějaký „fatalismus“, jako že „vše je fraktálově předurčeno“. To ne – ten prvek změny či „nejistoty“ do toho vnášíme my sami s tím, jak měníme své „fraktálové pochopení“ a své „fraktálové vlastnosti“ – proto predikce vycházející ze současného stavu platí vždy jen do určité míry…
