S archetypem trickstera se s Kateřinou už nějakou dobu setkáváme. Našli jsme ho v poslední době několikrát v našich procesech v rozšířeném vědomí a tak ho nemohu při tomhle psaní vynechat. Je to možná jeden z nejdůležitějších archetypů vůbec…
Jednou z mých “srdcových” záležitostí je starý český film “Až přijde kocour”. Můžeme pravda diskutovat o tom, že je příliš poplatný své době, děj je jednoduchý, postavy ploché, ale takto snadno pomineme to, co já osobně na tomto filmu považuju za to nejlepší a nejpoučnější. I když mi pravda trvalo hodně dlouho, než jsem si to dokázal takto pojmenovat. Kouzelník a jeho magický kocour a to, co ti dva způsobí v malém, zdánlivě slušném a spořádaném městečku, je podle mě velmi dobrým podobenstvím archetypu Trickstera a toho co nám přináší…
O tomto archetypu už bylo napsáno a namluveno mnoho. Četl jsem všelicos a poslouchal různé přednášky ale dlouho jsem tento archetyp neuměl nijak uchopit. Proč vlastně dělá to, co dělá? Jenom proto, že může, že prostě jen rád “staví všechno na hlavu”, že se mu líbí komplikovat nám život? Vždy, když jsme ho s Kateřinou potkali v našich procesech v rozšířeném vědomí, tak se po jeho zásahu celý prožitek nečekaně překlopil v nějaký úplně jiný děj a chvíli nám trvalo, než jsme opět něco pochopili… Čili věděl jsem, jak se projevuje, ale pořád mi unikalo, jaký význam ty jeho zásahy do dějů vlastně mají. Nezdálo se mi, že by Trickster chtěl prostě jen nesmyslně žertovat či tropit chaos. Naopak, jeho zásahy se vždy ukázaly být jako velice zásadní pro ty vnory, v nich se objevil. Ale logika Tricksterova působení mi stále unikala…
Jak jsem se dočetl, staré kultury měly jeden prazvláštní a pro naši moderní racionalistickou dobu asi velmi nepochopitelný obyčej. Ačkoliv ti lidé měli své zákony a morálku, tak ale čas od času dělali speciální oslavy, na nichž svá vlastní pravidla zcela záměrně nedodržovali. Nejznámějším příkladem jsou zřejmě divoké starořímské bakchanálie. Ale i prosincové saturnálie prý byly podobné. I při nich bylo zvykem překračovat všemožná, jindy skálopevná ustanovení. A podobné zvyky prý měly i některé domorodé národy. Proč to dělali?
My obvykle říkáme, že asi proto, aby “upustili páru”. Ostatně leckteré naše dnešní slavnosti stále mají v sobě podobné prvky. Taková nějaká pěkně divoká sobotní párty či koncert – to se pak jeden snadno diví co tam vyváděl… A nebo co třeba americký festival “Burning Man”. Ten mi přijde celý zcela “tricksterovský”. Je to festival tvořivosti a svobody, koná se daleko v poušti, zřejmě proto, aby nevyvolával žádné odsudky od místních a všichni se zde mohou projevit opravdu svobodně. Fajn, ale k čemu je všechna ta anarchie vlastně dobrá, že? Spořádaný člověk přece hledá samá pozitiva a jistoty a drží se jich…
Zamýšlel jsem se nad tím dlouho, až konečně Trickster uznal za vhodné mi alespoň trochu poodhalil, co a proč vlastně dělá. Ne, že by mi to nějak vysvětloval, ale prostě to dělal stále dokola a dokola, až jsem konečně něco z toho pochopil. Ukázal mi, že ke mě v mém osudu a také v procesech v rozšířeném vědomí přichází vždy, když jsem si něčím už “opravdu jistý”. Když mám pocit, že něčemu už skvěle rozumím a teď budu moct jen “rozdávat rozumy”. A nebo když se příliš dobře zabydlím ve svých “jistotách” a myslím si, že tak už to bude napořád. A nebo naopak, když nejsem upřímný sám k sobě a jen si něco bypassuju, hledajíce jistotu právě v tom bypassu… Prostě přijde vždy, když se nějakým způsobem na něčem “zaseknu” a nechci to vidět. Vzápětí je Trickster zde a všechno se mi najednou mění před očima. Jistoty se bortí, nové události mi ukazují co všechno ještě nevím, bypassy jsou nemilosrdně atakované realitou…
Nedávno jsem někde četl myšlenku, že právě pocit “já mám pravdu, já už vím všechno správně” je vlastně největší překážkou skutečné kreativity a opravdového poznání. Protože člověk je přesvědčen, že už nemusí nic hledat. A že už bude jen “poučovat druhé” a všechno bude podle něj, protože on si to zaslouží aby to tak bylo… A to je právě Tricksterova chvíle. Náš svět je přece plný příběhů o tom jak někdo měl něco “jistého” a najednou to bylo pryč…
A to je asi ten důvod, proč staré kultury měly ony “anarchistické” tricksterovské oslavy. Možná si chtěli navzájem připomenout, že není dobré brát sám sebe příliš vážně a být si příliš jistý “jistotami” všeho druhu. A také, že je potřeba umět vidět a chápat svět i z jiné perspektivy než z “piedestalu vlastních názorů a dosažení”. Třeba díky tomu pak za nimi nemusel Trickster přicházet tak často…
Když mi to takto došlo, uvědomil jsem si, že vlastně docela nedávno se mi přihodilo v osudu něco velmi tricksterovského. Na podzim 2021 jsme s několika přáteli uskutečnili nějaká víkendová setkání věnovaná tomu “co my už jen všechno víme a jak dobře to víme”. A zavolali jsme si k tomu archetyp Trickstera v domorodé severoamerické indiánské podobě “Kojota”…
Inu přišel, zamíchal děním a dal nám hodně podnětů na zamyšlení ohledně toho co doopravdy víme a co ne. Někteří se díky tomu ujistili, že oni už opravdu vědí a nemýlí se a rozhodně nejsou těmi, kteří mají nějaký problém, jiní došli k pochopení, že se naopak musí pustit do dalšího hledání, protože Trickster-Kojot jim nemilosrdně nastavil zrcadlo…
Tenhle článek je jedním z výsledků mé snahy vyznat se v tom, co mi to tento archetyp přišel vlastně říct. Došlo mi, že dělá to, co dělá, protože “je to lidem potřeba” – přesně jak to zaznělo v tom mém oblíbeném filmu “Až přijde kocour”… Protože je mi to potřeba…
Vidím, že se mi daří posouvat se dál v pochopení především díky jeho návštěvám v mém osudu a v našich procesech v rozšířeném vědomí. Trpělivě ale i rozverně ukazuje, jak je všechno jinak a jak člověk nesmí podléhat iluzím. I iluzích bývá člověku leckdy dobře – jak jsme říkali za mých mladých let, když jsme trampovali – “sice smrádeček, ale teplíčko”… A tak přijde Trickster a zadívá se na všechno svýma hlubokýma očima – stejně jako ten Werichův-kouzelníkům kocour Mourek…
