Naprosto všichni účastníci sdílení hovořili o tom, že díky svým zkušenostem pochopili zásadní nutnost správného setu a settingu a potřebu rozlišovat mezi obřadním způsobem prožívání změněných stavů vědomí a mezi zábavou. Mnoho z nich samozřejmě vyzkoušelo psychedelika poprvé ze zvědavosti na párty či na koncertu. Ale takové prožitky jim kromě samotného „zážitku rauše” a „upuštění páry“ vlastně v dlouhodobém pohledu nic užitečného nepřinesly. Naopak titíž lidé vyzdvihovali, že největší význam pro jejich osobní rozvoj měly prožitky v tripech konaných obřadním způsobem v bezpečném prostředí, s vhodnou hudbou a nejlépe se zkušeným průvodcem.
Několik lidí hovořilo o tom, že aby byl z jakékoliv látky či techniky ten nejlepší prospěch, je potřeba vydat se za ní do míst, kde je tato látka či technika „doma“. Kde jsou její vlivy nejsilnější a trvale rozvíjené a kde je zároveň chráněné bezpečné prostředí pro všechny prožitky. Přirovnávali to ke středověkým „poutím na svatá místa“ či „poutím za poznáním“. Proto tedy doporučovali, aby lidé, kteří k tomu mají možnosti, se opravdu vydali například za ayahuacou či kaktusem peyoté nebo san pedro do jižní Ameriky, protože zde jsou jejich účinky nejlepší. Ale samozřejmě je nutné, aby jeli do nějakého dobře známého centra s pozitivními referencemi. Protože komerce už pronikla všude a tak je v těch zemích nyní asi mnohem více podvodných šamanů než kolik potkáme tady v Evropě. A podobně s holotropním dýcháním – je daleko lepší prožít ho v nějakém terapeutickém centru, kde se již koná opakovaně, protože takové místo je už pěkně „prodýchané“…
Hodně lidí různými slovy uvedlo, že k tripu se odhodlají jen tehdy, když cítí, že na to je „ta správná chvíle“ a nebo, že „je to jejich večer“ apod. Že tedy rozhodně netripují jen tak náhodně ale řídí se svou intuicí. Také řada lidí potvrdila zkušenost, že opakovaným častějším používáním psychedelik jejich účinnost prudce klesá a tělo k nim postupně získává odpor. Jeden muž popisoval, že se v tomto ohledu pokoušel opakovaně experimentovat, ale pokaždé se dostat do stavu, kdy na psychedelika už nemohl „ani pomyslet“, takovou averzi v něm po nějaké době pravidelného užívání vyvolávala. Takže to podle něj jasně ukazuje, že tyto látky jsou opravdu antinávykové.
Několik lidí popisovalo, že jejich domácí zvířata, ať už psi a nebo kočky, dobře rozpoznají, že „páníček“ či „panička“ jsou v jiném stavu vědomí a zřejmě i dokáží rozpoznat jaké prožitky se v nich právě odehrávají, protože prý podle obsahu tripu reagovala zvířata různě. Dokonce se prý i stalo, že se zvíře jakoby „proladilo“ s rozšířeným vědomím a jako by se dostalo do tripu také. Takže v některých případech lidé cíleně tripují v přítomnosti svých domácích mazlíčků a leckdy s nimi cítí až telepatické propojení.
Zdá se tedy, že lidé, s nimiž jsem mohl hovořit, jsou zcela jednoznačně velice zodpovědní psychonauté. I když možná mnozí z nich se tak úplně nevnímají, protože se k tomuto zodpovědnému postoji dostali přes různá menší či větší škobrtnutí a náročné zkušenosti a „správnou míru” si nastavuje každý jinak. Rozhodně se ale nejednalo o nějaké „feťáky” či „trosky”, jak je v minulosti zobrazovala mainstreamová antidrogová propaganda. Naopak ve všech případech šlo o velice hloubavé inteligentní lidi, kteří stavy rozšířeného vědomí vnímají jako nástroj léčby, sebepoznání a inspirace. Řekl bych, že Terence McKenna či Stanislav Grof by z nich rozhodně měli velkou radost…
