Lilith je patrně nejproblematičtější a nejméně pochopená archetypální postava vůbec. Stačí chvíli hledat na internetu a člověk nestačí žasnout. Pro někoho je Lilith “statečná první žena”, která se “vzepřela patriarchátu mužského Boha”. A proto ji označují za tu “silnou ženu”, na rozdíl od „submisivní Evy“. Podle jiných je Lilith temná démonka ničící svět a požírající vlastní děti. Rozdílnost názorů na tuto postavu je obrovská. Ale zdá se, že obecně převládá spíše ten negativní tón.

Chci vám popsat, jak jsem já prožil Lilith ve svém tripu. Musím podotknout, že záměrem onoho mého procesu nebylo „pochopit Lilith“. Snažil jsem se pochopit, co vlastně trápí několik žen v našem okolí, které měly hodně společného. Všechny se cílily být nepochopené, odstrčené, některé hovořily o tom, že jako malé děti byly „odloženy“ a nemilovány. Také měly zvláštní spíše nevědomou snahu určitým způsobem blokovat rozvoj a aktivity lidí ve svém okolí. 

A tak jsem si na tuto otázku dovolil udělat proces. Prožitky, které my přišly, byly snad těmi nejotřesnějšími a nejtěžšími, jaké jsem kdy měl a rázem jsem trápení těchto našich známých nahlížel úplně jinak.

Celou svou bytostí, veškerým svým tělesným i mentálním vnímáním a vědomím jsem prožil něco, co jsem pochopil jako první okamžik oddělení projevené existence od Podstaty veškeré existence, od Pleromy. Pleroma je starý okultní výraz, který používal i Carl Gustav Jung. O Pleromě jako prazákladu veškeré existence psal ve svém spisku „Sedm promluv k zemřelým“.

Pleroma či Podstata v sobě obsahuje veškerou existenci, veškeré protipóly a veškeré možnosti všech dějů. Stanislav Grof ji popisoval jako „nicotu obsahující všechno a nic“ či jako „prázdnotu těhotnou všemi možnostmi“.

Jak Jung, tak Grof a také jiní autoři píší o tom, že někdy dojde jakoby „k oddělení“ určité části Pleromy-Podstaty a tím vznikne projevená samostatně existující část, která pak prožívá sama sebe v rozdělenosti do mnoha bytostí.

A právě tento okamžik „oddělení“ projevené existence od Pleromy-Podstaty jsem zažil se vší „syrovostí“. Byl to v podstatě strašlivý prožitek plný děsu a strachu a opuštěnosti. Ještě před zlomkem okamžiku jsem byl součástí Veškeré Existence, byl jsem “v náručí” Pleromy-Podstaty a byl jsem Pleroma-Podstata a vnímal jsem všechno jako sebe sama. Ale najednou se můj prožitek drasticky změnil. Najednou jsem byl malý, odtržený, osamělý. Všeobjímající náruč Pleromy-Podstaty zmizela – a nebo mě to tak alespoň připadalo. Byl jsem nekonečně osamělý, zžíral mě strašlivý strach a opuštěnost.

Proč mě moje „Matka“ vyvrhla? Proč mě opustila? Proč jsem nebyl hoden zůstávat i nadále v jejím všeobjímajícím a všeobsahujícím obětí? To jsem tak špatný, tak zkažený, že mě tak zničeho nic náhle zavrhla?

Snažil jsem se vrátit zpět, zůstat co nejblíže onoho místa a okamžiku oddělení a prosit svou „Velkou Matku“, aby mě opět vpustila do sebe. Jenže ona neodpovídala na moje volání – a nebo mi to tak připadalo v mé zahlušenosti samotou a oddělením.

A co bylo ještě horší, vnímal jsem, že se postupně rozpadám do mnoha bytostí a mnoha dějů. A tento rozpad do mnohosti mě děsil. V okamžiku oddělení jsem ještě měl pocit, že obsahuji všechny protiklady a všechny možnosti ve sjednocení – tak jako je to v Pleromě-Podstatě. 

Ale nyní se tahle jednota drolila. Že by to byl důvod, proč mě moje „Velká Matka“ zavrhla? Protože jsem přestal být dokonalý a jednotný? Ano, to by mohlo být ono. V tom případě musím tomuto „rozdrobení do mnohosti“ zabránit. Musím zamezit vzniku všech těch různých světů a bytostí a jejich osudů. Protože jinak se i moje vědomí rozpadne do maličkých částí a já budu trpět ještě mnohem více, protože ztratím naději na to, že by mě „Matka“ přijala zpět.

Takto rozdrobeného mě přece nebude chtít. Vždyť ona přece obsahuje vše v dokonalé propojenosti, ve splynutí protikladů. Kdežto ve mně se veškeré protipóly staví vůči sobě do opozice a já cítím narůstající pnutí a „kmitání“ mezi těmito extrémy a jejich postupné prožívání. A to mě také děsí, nejsem zvyklý na postupné prožívání v čase. Mou přirozeností byla ještě před chvílí bezčasovost a bezrozměrnost a všeobsažnost…

Toto jsem vnímal jako velmi důležitý aspekt oné archetypální postavy. Prvotní existence odloučená od Pleromy-Podstaty se zoufale snažila zabránit svému „rozpadu“ do mnohosti a pestrosti a dalšímu pokračování oddělenosti, tentokrát uvnitř sebe sama. Vnímala tento proces zpočátku jako sobě nepřátelský. A tak v počáteční fázi své existence v čase proti tomuto dalšímu rozdělování usilovně bojovala a snažila se ty oddělené části opět “pohltit do sebe”. Což by pak mohlo být vnímáno právě jako ono “požírání vlastních dětí”. Jenže v mém prožitku to nebylo motivováno démoničností a zlem, ale ukrutným strachem z oddělenosti, který pak prožívaly i ty oddělené částečky…

A právě tahle palčivá kombinace bolesti z oddělenosti, omezenosti a malosti a strachu ze změn byla společná pro ty naše známé, na jejichž trápení jsem se v procesu ptal. Byly to hlavně ženy a zoufale hledaly někoho „s kým by byly opět celistvé“. Nikoho takového ale nenacházely a s každým vztahem upadaly stále hlouběji do pocitů zklamání a nepochopení a odvržení.

Aby taky ne. Ten „archetypální prožitek“ vlastně ukazoval, že to, co tak zoufale hledají, je znovu sjednocení s Pleromou-Podstatou, která obsahuje vše v naprosté dokonalosti a komplexnosti. Toto pochopitelně u nějakého partnera a v běžném stavu vědomí nikdy nemohly najít. 

Všechny měly také společné to, že onen palčivě bolestný prožitek osamělosti a odvržení musely čas od času vrhnout na někoho jiného, protože ho nedokázaly unést. Vedlo to bohužel k tomu, že pro tuto svou ukrutnou niterní bolest pak ale samy způsobovaly některým lidem ve svém okolí stejné zavržení a odmítnutí…

Samozřejmě chápu, že spousta lidí bude nesouhlasit s tímto mým výkladem Lilith. Na internetu je přece tolik textů, které vědecko-spirituální metodou “zkopíruj a vlož” popisují jak to doopravdy je. S takovým typem “vědění” samozřejmě nemohu soupeřit. Já pouze popisuji své prožitky z procesu v rozšířeném vědomí. Já nevím, jak je to “doopravdy”. Ovšem na druhou stranu, pokud Lilith byla opravdu ta “první stvořená”, tak co asi jiného tak mohla zažívat než osamělost a odloučenost? A zcela určitě z toho velkou radost neměla. 

Nicméně, jak jsem mohl později prožít v jiných procesech, všechny archetypy v sobě obsahují i svůj vývoj. A tak se mi další procesy zdály ukazovat, že později se Lilith promění v onu “submisivní Evu”, která “si všechno nechá líbit”, ale zároveň se i snaží všechno poznat. Ale ani to není konec, protože Eva ještě později dospěje ve “Velkou Bohyni, matku všeho”, která už všechno chápe a všechno přijímá a všemu dává prostor pro vlastní vývoj a všechno je tak v ní…

Nedivil bych se, kdyby mě ty ženy, které obdivují tu prvotní vzpurnou a nepoddajnou Lilith chtěly za tyto názory doslova “sežrat”, případně “politovat a zavrhnout” – přesně v duchu té hlubinné bolesti, kterou jsem s Lilith mohl opakovaně prožít…