Znám strach…
Většinou je to velmi zdravá emoce…
Varuje nás před nebezpečím,
připomíná nám naše hranice,
chrání nás před neopatrností…
Naučila jsem se strachu důvěřovat…
Ale každý strach existuje jen proto, aby byl překonán.
A nakonec také je překonán a zmizí…
(Star Trek Voyager – kapitánka Janewayová)

Tento prožitek jsem měl v tripech vícekrát a lidé ho také opakovaně popisují v trip reportech. “Temnota plná strachů, úleků, nářků a děsivých šepotů” je opravdu otřesný zážitek a tak není divu, že to lidé svorně hodnotí jako “bad trip” a snaží se mu příště vyhnout. Proč nám tedy tak strašný zážitek v tripu přichází? Je to důkaz toho, že jsou tripy nebezpečné?

Ne, děje se nám to protože naše nitro přesně takové prožitky obsahuje a to je pak ta “temnota”, které se bojíme. Lidé se snaží před těmito prožitky utíkat jak jen můžou. Jenže jak jsem postupně pochopil ve svých procesech v rozšířeném vědomí  – “jediná cesta ven vede skrz prožitek”. Je potřeba to všechno doprožít. Jen tak se z toho dá osvobodit.

Tohle samozřejmě není z mé hlavy, myšlenka pochází od Petera Levina, autora metody Somatic experience. Já jsem akorát jeho ideu začal aplikovat v tripech, kdy je možno se dostat k mnohem hlubším traumatům. A nedávno jsem si přečetl, že i výzkumníci v psychedelických centrech v Marylandu a v Londýně přesně tohle radí ve svých letových instrukcích pro psychedelické terapie. 

S “temnotou plnou nářků a strachů” a dalších děsivých pocitů jsem se během svých procesů v rozšířeném vědomí setkal opakovaně. Poprvé mě to téměř knockoutovalo, protože jsem si v těch prožitcích připadal jako malé, bezbranné a hrozně vylekané dítě a byly to pocity, které se nedaly rozumově zpracovat. Bylo to ukrutně “černé a mazlavé” a trvalo mi dlouho než jsem se tím prodýchal, ale na konci přišla velice silná a neobyčejně krásná úleva a já se zhluboka nadechl a měl jsem pocit, že jsem se probudil z děsivého snu.

Ve svých knihách Peter Levine vysvětluje, že v traumatech zůstává zablokovaná naše životní energie a také nějaký “kousíček” našeho vědomí. Levine rovněž objasňuje, že tyhle prožitky se opravdu nedají vyřešit rozumovou úvahou. A zároveň se od nich ani nedá nikam utéct, protože je v nich stále chycený nějaký kousíček nás samých. Proto ani žádné “odesílání temnoty” někam jinam či  její “vytlačování světlem” prostě nefunguje. Je to naše temnota, jsme to my sami.

Příště jsem se tedy do těchto “temných sfér” vydal už cíleně, skrze záměr seance. A opět jsem se ocitl v “temnotě plné děsivých strachů, úleků, nářků a hrůzostrašných šepotů” a opět to bylo něco velmi temného za rozumem a opět jsem se cítil jako k smrti vylekané malé dítě choulící se v noci v posteli a nebo v rohu pokoje za okrajem skříně… 

A postupně mi došlo, že tohle je podstata všech těchto děsivých traumat – zcela upřímný strach bezbranného dítěte, které se něčeho opravdu leklo, něco ho strašlivě vyděsilo, ale jeho okolí ho donutilo tento prožitek potlačit. Dospělí se mu smáli, přikazovali mu, že nesmí plakat, nebrali jeho strach vážně – vždyť se přece nic neděje, boji se jen hloupé malé děti a to ty už nejsi, už jsi velký…

Jenže tahle děsivá dětská traumata, která se nedají rozumem zpracovat, nás pak tíží v podvědomí nejvíce. Nasbírali jsme je během raného dětství, zatlačili jsme je tak hluboko jak to jen šlo, ale i presto se nám v těžkých chvílích vrací a děsí nás stále stejně, možná i víc, protože nás vtahují zpět do oněch dnů, kdy jsme se jako malé děti cítili bezbranní proti všemu okolo nás a to nás straší dodnes… Proto se tak cítíme i v těchto traumatech – tam jsme pořád uvězněni jako malé děti.

Prožil jsem pak tuto “temnotu plnou traumat” ještě několikrát, pokaždé to bylo něco ještě hlubšího, ještě děsivějšího a ještě méně rozumově uchopitelného, ale zároveň mi to pokaždé přineslo velice silné osvobození a uvolnění. Jako kdybych se probudil z velice těžké noční můry. Toto je samozřejmě všechno jen můj zcela laický názor, nejsem odborník na traumata, jen jednám v holotropních seancích a v tripech velmi intuitivně… Proto prosím tento můj text neberte jako návod k čemukoliv. Já jen popisuji svou osobní, zcela subjektivní praktickou zkušenost…