Jakmile jednou začnete něco popírat,
dostanete se do bludhého kruhu,
protože pak začnete popírat i to popření
a popírat i tohle popření onoho popření
a tak pořád dokola…
(Robert Trivers – americký evoluční biolog a sociobiolog)

Ideou společného podvědomí lidstva se intenzivně zabýval Carl Gustav Jung a vedou se kolem ní různé debaty. Někteří ji velice autoritativně prohlašují za nesmysl, jiní připouští, že by na ní možná mohlo něco být, ale v zásadě se myšlenka o vzájemné hlubinné provázanosti nás všech v současné době nikomu nijak zvlášť nelíbí. 

Žijeme tu přece už hodně dlouho něčím zcela jiným. Řešíme osobní výlučnost, osobní dosažení, osobní vítězství, vymezení se vůči všem ostatním. Nechceme mít nic společného s tím co tvoří ostatní. Ať si každý řeší to svoje a hlavně kupředu za novými Úspěchy a ještě větším Bohatstvím a ještě Světlejším Světlem a ještě Vyššími Vibracemi… 

Hlubinné propojení nás všech na úrovni společného podvědomí lidstva je tak zcela zjevné popření naší individuality, osobní výlučnosti a možnosti vyhrát nad všemi ostatními, že se jistě snadno všichni shodneme na tom, že nic takového nechceme… Držme se hezky staré dobré představy o tom, jak jsme tu každý za sebe a máme všechno pevně ve svých vlastních rukou a na ty ostatní se můžeme vykašlat… 

Přesně v duchu této “osobní síly” a “převahy” bylo do nedávna tabu hovořit o nějakých traumatech. Ta přece mají jedině slaboši a “lůzři”. Kdežto my jsme ti silní, nedáme nas sobě nic znát, my přece nepláčeme, nejsme “měkoty”, vydržíme všechno… Všechny tyto výrazy znamenají, že něco musíme potlačit a vytěsnit a odmítnout. 

Dělali jsme to po generace, ale dnes už je naprosto zřejmé, že to nefunguje. Proto se dnes už konečně píše a hovoří o negativních dopadech potlačování bolesti, zklamání a frustrací. Pochopili jsme, že tohle je ten mechanismus, kterým si způsobujeme mnohé závažné nemoci. A také jsme už konečně také připustili, že tato potlačená a nevyřešená traumata se mohou předávat v rodinách z generace na generaci a ovlivňují nás z našeho podvědomí. Obvykle dobře známe svou rodinu, takže nemůžeme popírat, že velice často žijeme traumatické vzorce zděděné po rodičích a prarodičích… 

Na úrovni kolektivního vědomí to funguje úplně stejně. Kolektivně potlačujeme různé vzpomínky a prožitky a ty se hromadí ve společném podvědomí lidstva a odtamtud nás všechny ovlivňují… A když najdeme dost odvahy, tak si musíme přiznat, že žijeme kolektivní traumatické vzorce zděděné po předchozích generacích..

Viděno z tohoto celoplanetárního úhlu pohledu je pak egoistická touha po osobní výlučnosti a “naprosté oddělenosti od ostatních”, vlastně zase jen jedno takové potlačení a vytěsnění. Je to jen další útěk…

Snažit se uzavřít sám do sebe a řešit si jen to svoje a tvářit se, že traumata celého lidstva se mě nijak netýkají je pak asi stejně úspěšné, jako když se jedna kapka vody v řece rozhodne, že ona se už bude chovat zcela podle sebe, bude si řešit jen sebe sama a svůj “vzestup” a “kvality” a “světlost”. 

Jakkoliv se bude ta kapka snažit sama sobě usilovně nalhávat, že je v řece jen pro sebe a “jde si svou cestou”, a je “úžasně čistá”, stejně to nebude pravda. Řeka ji bude unášet korytem svou rychlostí a rytmem a kapka bude úplně stejně špinavá jako všechna voda okolo ní – jen to prostě nebude chtít vidět… 

Ve stavech rozšířeného vědomí jsme mohli opakovaně prožít, že ta niterná provázanost nás všech opravdu existuje a je nesmírně hluboká. Dostat se do ní ale vyžaduje velmi silné vnory do rozšířeného vědomí a tím pádem také mnohem větší odhodlání a důvěru v celý proces. 

To není o nějaké naivní “odvaze” a už vůbec to není o nějakých “hlubokých teoretických znalostech”. Takový hlubinný vnor je o naprosté niterné důvěře v proces a ve Velké Vědomí a odhodlání přijmout cokoliv, co se tam nachází. 

“Odvaha” bývá často jen dalším synonymem pro egistickou touhu po zvítězení. Ale do těchto velmi hlubokých a velmi temných sfér lidského podvědomí se nedá jít se snahou “zvítězit”. Protože ta temnota a traumata v nich jsou obvykle přímo způsobena všemožnými minulými snahami o “zvítězení”…

A čím se jde hlouběji, tím více temných traumat je zde uvězněno a hlavně ta prastará mají často úplně jinou niternou logiku, než jakou používáme dnes a obsahují i mnohem náročnější a těžší “energie”, než jakými dnes žijeme…

Zmínil jsem již v jiných textech, že možná už před námi na téhle planetě bylo několik vyspělých civilizací, které samy sebe obrátily v prach právě kvůli patologické a nesmiřitelné snaze “vítězit”. Během našich hlubokých tripů jsme opakovaně narazili na sféry traumat, které se zdály pocházet právě z těchto dávných časů a kultur, o kterých už dnes raději nechceme nic vědět… 

Tato ukrutná hlubinná traumata, nahromaděná ve společném podvědomí lidstva, nás budou stále nějak ovlivňovat. Nedá se od nich utéct. Celé to zaklínání se “vysokými vibracemi” a “vítězným Světlem” v podstatě to celou situaci nás všech jen dále zhoršuje. Je to zase jen další útěk a další popírání a hlavně další snaha vyhnout se naší společné celoplanetární zodpovědnosti…

Ve všech těch traumatech jsou chycené kousíčky vědomí mnoha a mnoha bytostí a stále tam trpí. A ta traumata se ani nedají nikam “odvést” či “odložit”. Dokud je nezpracujeme a nepoléčíme, tak tam pořád budou a budou neustále působit na nás všechny a dříve nebo později se všechno to utrpení zase někde opravdu bolestně “provalí” …