„Víš, jak kdysi, na počátku, vznikli první skřeti?
Byli to elfové – kdysi. Zajati temnou mocí.
Mučili je. A mrzačili. Zničená a strašná forma života.”
(Saruman – J.R.R.Tolkien – Pán prstenů)
Když jsem napsal text “Co je to zlo?”, začal jsem postupně rozjímat nad tím, jak vlastně vzniklo zlo? Opakovaně jsem se do této otázky nořil a vnímal jsem různé roviny odpovědí, ale všechny se nakonec sbíhaly ve strachu z oddělenosti a pomíjivosti.
V jiném textu v této knize jsem pak popsal svůj prožitek archetypu Lilith. Archetypu té první stvořené, první oddělené Bohyně. Okusil jsem při něm strašlivou, mučivou až smrtící osamělost a oddělenost a pocit zavržení a strach z toho, že už nejsem součástí prapůvodní Pleromy-Podstaty, že jsem byl odmítnut a “odhozen” a už navždy zůstanu malý a osamocený. A tyto pocity byly následované ukrutným strachem z rozdělenosti, děsem z toho, že se začínám rozpadat do mnohosti bytostí a pestrosti dějů a všechny tyto bytosti i děje jsou pomíjivé, omezené v čase.
A pak další rovina, kterou jsem více rozvedl v textu “Nejhlubší prvotní dědičné trauma lidského rodu”. Čím více se my lidé uvědomujeme jako oddělené individuality, tím více jsme náchylní k traumatům všeho druhu. Protože o to více prožíváme naši slabost a malost a děsí nás myšlenka, že jsme jen hračkou v rukách bezcitných a zcela náhodných dějů, kterým nerozumíme a proti kterým nic nezmůžeme.
Když jsem pak tyhle různé prožitky v rozjímání spojoval dohromady, tak tomu všemu stále dominovala právě ona oddělenost a izolovanost, se kterou se musí jak ona celá oddělená a projevená Existence, tak všechny bytosti v ní, postupně nějak vyrovnat. Oddělením z Pleromy-Podstaty vzniklo v této Existenci i trauma z oddělenosti. A tohle základní počáteční trauma sdílíme všichni. Díky oddělenosti existujeme jako individuality, ale s tím bohužel nutně souvisí i strach z této oddělenosti.
Prožitky v rozšířeném vědomí se mi také zdály ukazovat, že rostliny a zvířata se ani zdaleka tolik nevnímají jako oddělené bytosti, že mají daleko silnější vzájemné mentální propojení na podvědomé úrovni a vnímají se více jako součást většího společného vědomí svého rostlinného či živočišného druhu.
My lidé jsme asi první bytosti, které si postupně stále více a více uvědomují svou oddělenost od celkové Existence. Nejenom, že si ji uvědomujeme, ale hlavně se s ní musíme během věků nějak aktivně vyrovnat a najít cestu zpět k celku. Ale bohužel se nám to zatím moc nedaří a právě všechna tato traumata, přímo způsobená našimi strachy z oddělenosti a pomíjivosti, jsou pak onou nejhlubší podstatou zla a temnoty – což jsem popsal v textu “Co je to zlo”.
Vyzkoušeli jsme už všemožné zkratky, iluze a bypassy. Snažili jsme se dosáhnout nesmrtelnosti těla. Snažili jsme se podřídit veškerou existenci jenom sobě, aby se vše dělo jen podle našich přání a potřeb. Snažili jsme se uniknout do různého užívání si tělesných prožitků. Snažili jsme se úplně se oddělit a zapomenout s pomocí alkoholu. Snažili jsme se i potlačovat svou individualitu a hledat vzájemné propojení v různých “stádečkách” církví či politických hnutí. Vyzkoušeli jsme i “duchovní” hry na “setrvávání pouze ve světle” a “vzestup do vysokých vibrací”. Ale postupně jsme zjistili, že nic z toho není to pravé.
Zkoušíme sice všechny tyhle cesty ze setrvačnosti stále znovu a znovu, ale zároveň v nás narůstá deziluze a vlastně i další strach. Protože opakovaně zjišťujeme, že nic z toho nepřináší žádné trvalé řešení. Můžeme to zkoušet ještě jak dlouho jen budeme chtít, ale tam hluboko v nitru už velmi dobře víme, že to k ničemu nevede. Nahlas sice stále křičíme něco jiného, protože přece “všichni to tak říkají a dělají”, ale i to nás postupně přestane bavit.
Naštěstí jsme už i objevili, že v hlubokých meditacích či s pomocí psychoaktivních rostlin a nebo díky dechovým technikám můžeme své malé vědomí proladit s celkovým Velkým Vědomím. A čím hlouběji a dokonaleji to dokážeme, tím více prožijeme pochopení, že oddělenost je jen iluze.
Jenomže ono to má taky háček. Ono to propojení se s Velkým Vědomím zároveň přináší i strach ze zániku naší individuality. Protože naše osobnost se tu dotýká velkého “MY” a alespoň na chvíli se s ním propojuje. A tak vzniká paradoxní situace. Zatímco v normálním vědomí se bojíme oddělenosti a osamocenosti, tak v prožitku Velkého Vědomí se zase naopak zpočátku bojíme, že o svou individualitu přijdeme. Ocitáme se tak najednou mezi dvěma strachy. Strachem z oddělenosti a malosti a pomíjivosti naší individuální existence a strachem ze ztráty oné individuality.
A stejné dilema současně prožíváme v posledních desetiletích i v našem hmotném světě. Na jednu stranu nedokážeme žít úplně izolovaně a odděleně, ale na druhou stranu se bojíme stále větší globální propojenosti a vzájemné závislosti s spolupráce. Ale internet nám názorně ukázal, že když se postupně naučíme balancovat všechna “pro a proti”, pak je ta propojenost mnohem lepší než izolovanost.
I když pravda se teď může stát, že starší generace začnou hlasitě nesouhlasit. Vždyť přece tahle elektronická propojenost přináší tolik problémů. Ale kdepak. Ty problémy nepřináší propojenost, přináší je naše jednotlivé malé oddělené individuality, které se leckdy snaží zneužít tyto nové možnosti ke svým egoistickým individuálním cílům. A rozehrávají tak v tomto pro nás novém virtuálním světě staré hry egregoru zla, toho hlubinného temného slepence strachů a traumat z oddělenosti a malosti, který se nám bude v našich nitrech ozývat tak dlouho, dokud ho nepochopíme a nevyléčíme…
Mohl bych to rozepisovat ještě hodně dlouho, ale myslím, že tohle už na celkový obrázek stačí. Na základě našich procesů v rozšířeném vědomí jsem postupně došel k závěru, že zkušenost se “zlem” je vlastně nutnou součástí projevené oddělené Existence. Protože “zlo a temnota” vznikají z traumat, která jsou přímo způsobená naším strachem z oddělenosti, malosti a pomíjivosti.
Pokud to tak je, pak to tedy znamená, že “zlo” není žádný nepatřičný omyl v Existenci. Není to nic strašného a nepochopitelného, co na nás seslalo nějaké zlé a temné božstvo. Je to naopak určitá vývojová etapa, které se v projevené Existenci nedá nijak vyhnout. “Zlo a temnota” přestanou existovat až v okamžiku, kdy doopravdy pochopíme sebe sama jako součást Všeho, jako součást Celku.
Jakékoliv snahy “porazit temnotu a zlo”, “odeslat zlo” kamsi jinam a nebo “setrvávat pouze ve světle a vysokých vibracích” a vyhnout se tak všemu utrpení a traumatům, tedy doopravdy nejsou žádným řešením. A že nefungují, to už kolem sebe vidíme až bolestně dobře. Jen si to ještě nechceme nahlas přiznat.
Chceme “utéct do světla”. Ale pochopení není o cestě odněkud někam jinam. Není to o útěku od něčeho “špatného” k něčemu “dobrému”. Pochopení je naopak neustále se prohlubující vzájemné propojení se vším a se všemi.
A právě tohle je ta “božská láska”, o které všichni pořád mluví. Láska není o nějakém “myšlení na ostatní s láskou”. Láska je o hlubokém pochopení sebe i ostatních. “Myslet na ostatní s láskou” je stále jen synonymum pro vlastní oddělenost. Teprve hluboké prožití ostatních a pochopení jejich radostí i bolestí a propojení se s nimi je doopravdy “láska”. To je to skutečné “přijetí”…
A když jsem o tomto všem stále znovu a znovu rozjímal, přišel mi najednou takhle večer na balkoně pod hvězdami pocit, že tohle “pochopení a poléčení zla”, tedy poléčení a integrace našich traumat oddělenosti, skrze pochopení a propojení se s Celkem je vlastně naše všelidská “zkouška z dospělosti”. Je to náš rituál přechodu, kterým musíme jako lidstvo projít, abychom mohli postoupit dále. Tohle je to naše zasvěcení do “vyššího stupně lidství”, o kterém v poslední době tolik mluvíme…
Zkratky neexistují. Nemůžeme od vší té bolesti nahromaděné ve společném podvědomí lidstva nikam utéct, ani to někam odeslat, ani to “porazit světlem”. To bychom pořád jen stále vice a více ubližovali sami sobě, protože v těch traumatech jsou chycené kousíčky duší nás všech. Musíme je poléčit a přijmout zpět, musíme přijmout sami sebe zpět…
