“Všelicos se zdá být nemožné,
dokud to někdo neuskuteční…”
Nelson Mandela

Tohle je jedna taková “nejzazší stínová pravda” o lidském utrpení a traumatech, kterou jsme s Kateřinou prožili v jednom nedávnem silném procesu v rozšířeném vědomí. Dá se shrnout do jednoduché věty – “Když já jsem trpěl(a), tak někdo jiný to musí také protrpět, kdokoliv, aby věděli, jak to bylo strašné…” 

Chápu, že to není vůbec nic hezkého, rozebírat takovéhle téma. A samozřejmě každý “vysoce vyspělý a světlý a duchovní člověk” si bude naprosto skálopevně jistý, že jeho se to rozhodně nijak netýká. A možná bude také “vysoce pozitivně a světle” znechucen nad tím, že “něco tak černého” vytahují na světlo… Jenomže v případě traumat v tom doopravdy “jedeme všichni”… 

Ten proces, který jsme s Kateřinou uskutečnili, byl o nějakých starých osobních i rodinných traumatech a byl velmi “vydatný”. Strávili jsme několik hodin odžíváním traumat nahromaděných v mentálním poli naší rodiny a našli jsme tam a zpracovali opravdu hodně utrpení. Byla to všemožná traumata – nemoci, úrazy, války, porodní násilí, ztráty blízkých… 

A když říkám “odžívali”, tak to neznamená, že jsme je někam “odváděli” a nebo “promíjeli” či případně “se za to modlili” a nebo nějaké takové podobné kejkle hodné “nedělní duchovní přednášky”, na níž jsou všichni “šťastní”, protože někdo jiný to za ně vyřeší… Traumata lze jedině odžít. A protože jsme si ty různé bolesti a utrpení způsobovali navzájem, musíme také mít odvahu je navzájem odžívat. Není to tak, že “každý si musí vyřešit to svoje” – jedeme v tom všichni společně…

V mentálním poli našich rodin bylo uzavřeno mnoho životní energie těch bytosti, které to vytrpěly. Ale také tam u mnohých těch prožitků byla ukrutná kletba – “když já jsem tak trpěl(a), tak někdo jiný musí také – kdokoliv, aby věděl(a), jaké to bylo strašné”…

Byl to prožitek, který mi hodně objasnil o některých lidech a o energiích, které z nich bylo možno vnímat. Někteří z těch, co si nijak nehráli na ty “světlé a pozitivní”, vyzařovali tuhle energii nepokrytě téměř vůči komukoliv. Oni prostě opravdu chtěli vidět, aby někdo jiný trpěl stejně jako se to přihodilo jim… Jiní to potlačili do Stínu a sebe sama pasovali na “světlé” a tak byli na světle pozitivní ale v temnotě stále žádali odplatu…Protože přece někdo musí být vinen tím, že oni, takoví “světlí a pozitivní” takhle trpěli a ten někdo si to musí pěkně “odskákat”…

Tyhle energie mohou být jeden z důvodů, proč je leckdy tak ukrutně těžké řešit svoje nebo rodinná stará traumata. Protože je tam tahle strašlivá kletba a nedá se s ní nic dělat než ji také odžít… Ta kletba, ta ukrutná touha po tom, aby také někdo jiný musel vytrpět stejnou nebo i větší bolest, je v mnoha případech ještě silnější než samotné trauma.

Zdá se tedy, že společné vědomí lidstva je plné nejen traumat, ale hlavně téhle ukrutné touhy po odplatě za to, že jsem musel(a) trpět a tak někdo jiný také musí – jako “vykoupení” mého utrpení, abych já nebyl(a) ten jediný člověk na celém světě, kdo musel snést takovou bolest… A tahle kletba je další hlubinný důvod, proč náš svět vypadá jak vypadá a proč je stále plný utrpení…

Jedeme v tom opravdu všichni a nikam před tím neutečeme. Do žádných “vysokých vibrací” či “jiných dimenzí” či kdo ví kam ještě… Jednoho dne budeme muset přestat utíkat a začít opravdu pracovat na tom všem co jsme si tu za staletí a tisíciletí nahromadili. A odžívat i tyto kletby, které jsme ve svém utrpení a bolesti vyslali, protože jsme neměli sílu unést hrůzy toho, co jsme prožívali… A teprve až tohle začneme dělat, tak teprve pak se na tomto světě doopravdy něco změní…