Jsem si velice dobře vědom toho, že všechny ty moje předchozí texty o naslouchání utrpení jsou “vysoce neduchovní” v tom smyslu jak je dnes duchovno všeobecně nazíráno. Skutečně duchovní člověk dnešních dnů přece ví, že on “se dal na duchovno” právě kvůli tomu, aby si zajistil “šťastné budoucí osudy”, ve kterých nebude muset nijak trpět a bude se mít dobře, prostě “dál už budou jen samá pozitiva a sociální jistoty”…
Což ale nejde dohromady s nějakým spoluprožíváním utrpení druhých. Tohle je přece záležitost někoho mnohem vyššího, kdo jednou přijde a opět na sebe “vezme všechny hříchy a utrpení světa” a tímto za nás všechno vyřeší a my si pak už jen budeme zaslouženě užívat těch “šťastných budoucích osudů”. Buď to bude “Ježíš” a nebo “vysoká světelná bytost”, či snad někdo z nějaké jiné vesmírné civilizace… Ten “někdo” bude už tak vyspělý, že mu to už vůbec nebude dělat problém nám tu šťastnou budoucnost takto zajistit…
Prostě se už na to všechno nebude moct dívat a zařídí to a my si pak budeme moct užívat a musíme doufat, že to snad už podruhé tolik nezvoráme, protože už přece budeme tak duchovní, že to už bude všechno skvělé… No a kdyby náhodou ne, tak on určitě přijde znovu. Prostě mu to nedá, on už je takový, my ho přece dobře známe… Zase na sebe všechno vezme, zase budeme šťastní… a kdybychom to nějakou blbou náhodou snad zase nějak podělali tak on zase a zase a zase…
Opět se mi vrací ten prožitek, který jsem měl v holotropních procesech už vícekrát. Jsme skupina mladých lidí někde v budoucích časech a sedíme na břehu moře a “nasloucháme příběhům minulosti, které zůstaly nevyslechnuty”. Nasloucháme takovým příběhům, v nichž jsou různé duše stále nějakou svou částí uvězněné a trápí se v nich a nemohou se z nich osvobodit.
Takové příběhy jsou jako okovy, je těžké se setřást. Příběhy hrozných nehod, válek, týrání, utrpení, nemocí, katastrof… Mnoho duší je stále ještě drceno takovými krutými prožitky. Společné podvědomí lidstva je plné takových hrůz…
A my se k nim vracíme, bereme ty příběhy na sebe, spolu prožíváme je s nimi, držíme ty duše v objetí v těch chvílích nejstrašnější hrůzy, třeseme se s nimi děsem, naříkáme, sténáme, křičíme bolestí… A pak najednou přichází chvíle osvobození a prožíváme spolu s nimi obrovskou úlevu a vděčnost a volnost… A necháváme tu duši odejít…
Proč to děláme? Asi jsme fakt divní, ale tak nějak cítíme, že všechno to utrpení uložené v podvědomí lidstva je i naše utrpení. Že od něj nemůžeme nikam utéct a ani nechceme… Mnohokrát jsme prožili, že všechna malá vědomí se slévají do jednoho velkého vesmírného prožitku “MY”. Mnohokrát jsme v tomto propojení vnímali celkovou osudovost lidstva se všemi hrůzami, které jsou v ní uložené. A mnohokrát jsme se vrátili do svého těla, do svého malého odděleného prožívání se slzami a bolestí v srdci. Jsme to všechno my, je to naše společná bolest…
My tam v budoucnu na břehu moře moc dobře víme, co je to “zlo”. Je to nejtemnější, nejstínovatější Stín, jaký vůbec existuje. Je to ta nejzavrženější část lidského nitra. Vnímáme doby, kdy lidé krutě bojovali proti zlu – v těch druhých. Zlo bylo podle nich vždy v někom jiném, bylo to něco čeho se ukrutně báli, protože… protože se chtěli pomstít za své utrpení… protože si vůbec nebyli jistí, jestli by se náhodou ve stejné situaci nezachovali stejně… protože tušili, že tam v nitru jsme všichni propojení… a že jsou situace, ve kterých selže i ten nejsrdnatější člověk, bušící se v prsa a hlasitě křičící, že on by už nikdy…
My tam na břehu moře spolu prožíváme ukrutná zla pokaždé, když se noříme do bolestí uložených v podvědomí lidstva. Prožíváme znásilnění, mučení, týrání, strašné druhy smrtí… všechno to stále rezonuje ve společném vědomí…
Vždy prožíváme týraného i týratele, nezavrhujeme, neodsuzujeme, noříme se do nejhlubších příčin těchto dějů a chápeme… chápeme ten řetěz násilí, který se táhne dějinami… nemůžeme to napravit, stalo se to, je to strašné, nedá se to vymazat… ale můžeme tam pomoci tímto spoluprožíváním… protože ty duše “nemají klid”, stále trpí, jsou uvězněné v okovech těch ukrutných traumat… chápeme a milujeme… je to zcela jiný druh lásky, je to láska plná bolesti a soucitu, je to láska, která nás vede ke spoluprožívání…
Chápu, že leckdo z čtenářů teď může mít opravdu vážnou starost o mé duševní zdraví. Normální člověk se přece něčím takovým nezabývá, opravdu “normální člověk” dnešních dnů si přece užívá života, když tak přispěje na charitu ale jinak se od utrpení raději odvrací…
Nořit se do utrpení druhých může snad leda nějaký sado-masochista. A nebo snad nějaký opravdu zkušený terapeut či vysoce vyspělý šaman, což já samozřejmě nejsem, tak proč chci něco takového dělat? A co když si to jenom vymýšlím abych mohl napsat patetický článek na internet a přitáhnout na sebe pozornost a dostat za něj “lajky”? To bude ono, jsem prostě exhibicionista – tím se to vysvětluje… vždyť je to tak prosté… a rázem to dává smysl a můžeme si jít zase v klidu po svém… business as usual…
Ono to spoluprožívání je opravdu strašné, ale vždy má šťastný konec – vždy je tam nakonec to vytřesení, vysvobození, úleva a vděčnost. A ten šťastný konec za to stojí… i když to opravdu bolí…
Jsem malý chlapec, křičím bolestí, pláču, muž nade mnou mne mlátí, doslova nepříčetně… cloumá mnou hrůza, cítím se být zcela bezbranný a opuštěný všemi a moje vědomí je zamlžené, nedokážu nic udělat… a prožívám i toho týratele, i jím cloumá vztek a hrůza a také hrozný strach… nořím se do jeho pocitů, jdu hodně hluboko do jeho dětství a vidím jak on jako malý chlapec trpěl velice podobně a viděl stejné utrpení okolo sebe, cítil se být ukrutně opuštěný a všemi odmítnutý a jeho duše je těžce traumatizovaná… je to všechno silnější než on, nedokáže to ovládnout, vzteká se na všechny za to že trpěl, nenávidí sám sebe, že se takto chová, nenávidí i Boha, za to, že stvořil takový strašný svět… křičím bolestí za oba, přichází silný třes a pak najednou lehkost, volnost, úleva…
Jsem mladá dívka, ležím v posteli a pláču a přeju si umřít… právě odešel muž, který se na mně ukájel… bolelo to, pálilo to, bil mě, když jsem se bránila, všechno mě bolí… táhl z něj alkohol a taková hrozná temná zloba a strach… cítím se být strašně slabá a opuštěná, nikde nemám zastání… zítra mě moje matka zase vyhubuje, možná mi i přidá nějakou ránu, a řekne, že to je všechno moje vina, že se musím za sebe stydět a že nemám naříkat, že musím být silná a všechno vydržet, ona taky musela všechno zvládnout, a stále musí, když ji muž bije… jsem ta matka, i ona prožívala znásilňování jako malá holka a její matka ji hubovala, že musí všechno vydržet… i ona se cítila být tak strašně slabá a opuštěná a bezbranná… rodem se táhne krutý odpor k sexualitě… a prožívám ty muže, kteří to všechno způsobují, prožívám jejich strašnou vnitřní vyprahlost, jejich bolest z toho, že se k nim vlastní matky chovaly necitelně, prožívám jejich hlad po lásce a péči, kterou nikdy nepoznali, prožívali opuštění a bezbrannost, prožívám jejich probrečené noci, kdy si jich nikdo nevšímal a oni v osamění prožívali pro ně naprosto nepochopitelné strachy a hrůzy… prožívám jejich strach z žen, jejich těžké, nikdy nezpracované prožitky z porodů, jejich bolest z týrání od otců, kteří prožívali něco velmi podobného… je to nekonečný řetěz utrpení… bolest se slévá do jednoho strašlivého výtrysku, přichází třes, silný a mrazivý třes, naříkám… a pak najednou z hluboka vydechnu a zalije mě obrovská úleva… nepředstavitelná úleva a vděčnost… a volnost…
Jsem žena, která nelidsky naříká nad mrtvými těly svých dětí… jsem ohlušená výbuchem, ve tváři mám krev a špínu a slzy, jsem ochromená hrůzou… kolem jsou další těla, chaos, zmatek, nářky, sténání, křik, plameny, kouř… někdo křičí něco o úkrytu a dělostřelecké palbě, ale já nikam nechci, moje děti leží tady… to co z nich zbylo… nikam nepůjdu, zůstanu s nimi… a jsem voják, který nabíjí dělo, otupěl jsem utrpením a bolestí, to co způsobuju se mě nedotýká, za mnou stojí velitel, pokud neuposlechnu, zastřelí mě, tak jako zastřelil i jiné kluky z naší jednotky… někdo byl zraněný, někdo odmítl vykonat rozkaz… armádní mašinérie mě už zcela semlela, připadám si jako zvíře, jestli to půjde, tak se večer opiju… nevěřím žádné propagandě, kterou nás masírují, ale mlčím… alkoholu máme naštěstí dost… všichni to děláme stejně v téhle nesmyslné válce, kterou na naší straně ani nikdo válkou nenazývá… a pak jiný den protivník zaútočí na naše pozice a já vidím jak ke mě přilétá tlaková vlna výbuchu a trhá moje tělo na kusy a já nekonečně dlouho klesám do náruče smrti… třesu se hrůzou jako ta naříkající žena, třesu se hrůzou jako onen mladý voják, všechno je plné bolesti a krve a roztrhaných těl… konečně přichází úleva a osvobození, ale s ní i obrovský pláč… proč to všechno?… vím, že tam budu muset znovu, ke všem těm roztrhaným trpícím duším…
Jak sami vidíte, takovéhle spoluprožívání opravdu nemůže dělat nikdo “normální”. Dobrovolně jít do něčeho takového je přece naprosto úchylné… Ale my tam v budoucnu na břehu moře to přesto děláme… protože my jsme mnohokrát prožili, že všechno jsme my a nemůžeme od toho všeho utrpení nikam utéct… do žádného soukromého, vysoce duchovního, vyspělého a naprosto normálního a zcela šťastného ráje, ve kterém se nás nic z toho nebude dotýkat… Nemůžeme nic takového udělat… Jsme prostě podivní…
Obřad je u konce, zvedáme se, rozhýbáváme ztuhlá těla, pláčeme, objímáme se, osvěžujeme se v moři, dýcháme zhluboka, setřásáme ze sebe zbytky prožitků, necháváme na sebe působit tu úžasnou přírodu okolo… Moje partnerka, která dnes byla naší velkou Bohyní a otevírala a držela prostor pro nás pro všechny, s úctou sklízí kalich z něhož jsme pili “posvátný nápoj poznání”… Dnešní mystéria jsou u konce… V dalších dnech budeme zapisovat, sdílet, integrovat, modlit se za všechny ty duše, se kterými jsme mohli sdílet jejich utrpení… Ale brzy se tu sejdeme znovu a budeme se znovu nořit a prožívat… nemůžeme jinak, už příliš dobře víme, že všechno jsme MY…
