V současné době se do módy dostalo mikrodávkování (microdosing) a vedou se okolo něj místy velmi vášnivé debaty o tom zda je či není účinné. Jedni ho vyzdvihují a nedovedou si bez něj svůj život vůbec představit, protože se díky němu cítí být mnohem kreativnější, šťastnější, zdravější apod. Jiní naopak prohlašují, že vůbec nefunguje, že na sobě nepozorují žádnou objektivně měřitelnou změnu….

Jak jinak – ve světle toho co jsem už napsal je asi jasné, že obě skupiny mají pravdu. Protože jako záleží na záměru a celkovém naladění u tripů či holotropního dýchání, tak stejně záleží na záměru i u mikrodávkování. Záměr může být podvědomý, velmi hlubinný, ale musí být přítomen. Mikrodávkování psychedelik není žádný zaručený objektivní způsob jak si zvýšit vlastní kreativitu či odstranit deprese či docílit cokoliv jiného. Proto také existují studie, které dokazují, že to nefunguje. Mikrodávkování samo o sobě, bez záměru a niterného přesvědčení opravdu nedělá žádné zázraky. Ti co si ho pochvalují, tak ti mikrodávkují s vědomým či podvědomým záměrem a díky tomu jsou spokojení. Naopak ti, co se silně drží svého niterného pesimismu či skepticismu a vezmou si mikrodávku psychedelik s pocitem – to jsem zvědav, ukaž co umíš – si takto obvykle jen potvrdí svůj postoj a přiřadí se k těm, kteří „vědí“, že to vůbec nefunguje…

Dokud tento mechanismus nepochopíme, tak se můžeme roky zmítat mezi protichůdnými výsledky různých studií. Kdo bude mít záměr vyzkoumat pozitivní účinky psychedelik, ten to dokáže. Kdo bude mít opačný záměr, ten bude s největší pravděpodobností také uspokojen – pokud se mu podaří celkovým naladěním studie přitáhnout takové lidi, kteří budou pasivní či naladění v zásadě proti psychedelikům. A když budeme chtít, budeme si moci tuto hru hrát hodně dlouho a s různými tématy. Někdo vyzkoumá, že psychedelika způsobují silné mystické prožitky, někdo jiný mu bude oponovat zcela protichůdnými skeptickými výsledky. A oba budou mít pravdu, protože to nebude o psychedelikách ale o naší niterné práci s vědomím…

My prostě stále ještě nerozumíme dostatečně svému vlastnímu nitru. Tam v našich hlubinách totiž rozhoduje síla osobního a kolektivního přesvědčení a naladění a chtění. Což je ale pro některé lidí opravdu nestravitelná představa, protože ona ta pasivní hmotná „objektivita“ je tak krásně pohodná a nic od nás nevyžaduje. Hlavně ne nějakou niternou práci a změnu…