“V životě se není třeba ničeho bát,
je třeba to jen pochopit.
Nyní je čas více porozumět,
abychom se mohli méně bát.”
(Marie Curie)

Tento textík tak krásně a naprosto překračuje různé v současnosti uctívané “hranice možného”, že ho rozhodně nemohu vynechat. Chci tu popsat jeden velice zajímavý prožitek, který mi vysvětloval, jak vlastně “funguje astrologie”…

Vzniklo to tak, že jsem během jedné dlouhé cesty autem poslouchal audioknihu Stanislava Grofa “The Way of the Psychonaut”. A opravdu dobře jsem si užil zvláště poslední kapitoly v nichž nejdříve sám Grof a pak i Richard Tarnas píší o tom, jak zkoumali vliv astrologických konstelací a tranzitů planet na témata, která se člověku projeví v psychedelickém tripu či při holotropním dýchání.

Také tam rozebírali svůj intelektuální problém jak vlastně vysvětlit proč astrologie vůbec může fungovat. Je jasné, že hledat jakýkoliv fyzikální vliv zvláště od velmi vzdálených planet, je velice naivní a že tedy měl naprostou pravdu Carl Sagan, když Grofovi jednou řekl – “Tak jak tu vedle stojím, mám na tebe mnohem větší vliv než Pluto”. O tom nemůže být sporu. 

Stanislav Grof nabízel ve svém textu vysvětlení v podobě synchronicit. Že synchronicity jsou doslova “vetkány” do struktury vesmíru natolik, že se pak projevují souvislostmi mezi ději, které by jinak neměly žádnou reálnou fyzikální vazbu. 

Když jsem to poslouchal, tak mi to přišlo jako přijatelné vysvětlení. Ale když jsem pak o tom v dalších dnech uvažoval, tak mi přišlo, že to je sice velice hezká a zdánlivě “vševysvětlující” představa, ale tak nějak to stále předpokládá existenci jakéhosi skrytého “mechanismu” či “přenosu vlivů”, který zajišťuje tu “synchronizaci synchronicit” napříč časoprostorem. Takže mě ty synchronicity samy o sobě nakonec nijak zvlášť neuspokojily. 

A pár dní na to jsem pak k tomu měl jeden neplánovaný prožitek. Hodně mě ten den bolela záda a tak jsem si dal trochu více než jen mikrodávku, aby se mi ulevilo. Mám s vlivem mikrodávkování na různé bolesti a namožení velice dobré zkušenosti. Myslím, že až pominou zbytky hysterie proti psychedelikům a lékaři se s nimi naučí pracovat, budou malé dávky psilocybinu předepisovány jako velice dobrý lék proti svalové únavě a namoženinám. Pomáhá to totiž opravdu dobře.

Dávečka, kterou jsem si naordinoval, byla trochu větší než “mikrodávka”, ale zároveň nebyla vyloženě na trip. Dostal jsem se s ní jen do oné “sféry na pomezí”, kde člověk může potkat všelicos. Nejčastěji traumata. Což je taky důvod, proč malé dávky psychedelik mohou být mnohem náročnější na prožití, než přiměřeně velká dávka. Ale zároveň se pak s tím traumatem dá dobře pracovat.

Tahle “křižovatka na rozhraní světů” ale také může být zdrojem velice zajímavých a inspirativních vhledů do různých otázek. Dobře to znají ti, kteří praktikují “meditaci podřimováním” neboli “Joga Nidru”. I oni se dostávají právě sem.

No a jak jsem tam byl, tam “na rozhraní světů”, a zabýval se svými zády, aby se z nich uvolnila zamrzlá traumata, přišla mi na mysl sama od sebe ta otázka “jak asi funguje astrologie”. A prožil jsem k tomu velice zajímavý vhled, který mi dal pozoruhodnou odpověď. 

Ta odpověď je vlastně logická a jednoduchá, ale zároveň z pohledu dnešních názorů ještě mnohem šílenější než jen vysvětlení skrze synchronicity. Vhled mi totiž ukazoval, že všechno má své vlastní vědomí. Má ho i naše planeta, má ho Slunce a mají ho i všechny ostatní planety a tělesa naší sluneční soustavy.

Vědomí naší planety, vědomí Gaii, je to vědomí, ve kterém celý život žijeme, jsme s ním tedy automaticky propojení. Zároveň všude “okolo” naší planety je vědomí Slunce. Sféra vědomí Slunce zahrnuje celou naší planetární soustavu. Všechna vědomí všech těles, která patří do našeho systému, jsou zároveň i “uvnitř” vědomí Slunce. 

Všechny různé impulsy a energie, které si nedokážeme fyzikálně vysvětlit a proto je statečně a ze všech sil ignorujeme, jsou vlastně mentální povahy. Vědomí planet a ostatních těles a vědomí Slunce se navzájem ovlivňují. Skrze Slunce se pak tyto mentální energie předávají dál a působí takto i na vědomí Gaii a skrze Gaiu a její vědomí proudí tyto vlivy do našich lidských vědomí a podvědomí.

Potíž je v tom, že stále ještě nevíme a nebo možná i nechceme vědět jak “změřit vědomí”. Ba co víc, stále ještě nemáme odvahu si naplno připustit, že vědomí může být rovnocenná nezávislá protiváha hmoty a nikoliv jen její “produkt a přívažek”. 

Máme potíže pochopit své vlastní lidské vědomí, natož pak připustit existenci vědomí planet či hvězd. Ovšem na té urputnosti, s jakou někteří lidé či některé části vědy odmítají, že by něco takového vůbec mohlo existovat, je cosi podivného. Proč takové fanatické a rezolutní odmítání? Není to náhodou proto, že někde v nitru právě tihle odmítači tuší, že existence není tak naivně mechanisticky jednoduchá, jak by si přáli?