Jeden mladý muž hudebník se během sdílení velice obšírně rozpovídal o tom, že jeho snahou je naučit lidi prožívat „čistou hudbu“. Že hudebníci by se měli učit dostávat do stavů rozšířeného vědomí, v nichž „hudba chápe sebe sama a mluví skrze člověka“. Uváděl, že existující hudební školy a směry mají ten problém, že k prožitku přidávají vždy nějaké „manýry“. Zakladatel dotyčné školy to tak sám prožíval a proto tak hrál, ale jeho pokračovatelé už z toho udělali jen „otisk prožitku“ a stalo se z toho dogma. A to se teď nutí dalším generacím, ale ten autentický prožitek se už ztratil. A z prožitku hudby je v mnoha případech jen manýra a sebe prezentace a leckterý hudebník se na škole vůbec nedozví, že hudba je především o vnoru do rozšířeného vědomí.

Také mu vadí snaha tzv. „vysvětlovat“ lidem hudbu. Protože hudba se prostě musí prožít emocemi a ne „pochopit rozumem“. Lidé se potřebují do hudby ponořit a nechat se jí prostoupit a ne si rozumem říkat „aha, o tomhle prvku se mluvilo na začátku – už tomu rozumím“. Hudbě se dá „porozumět“ jen když ji doopravdy hlubinně prožijeme. A na druhou stranu hudba si sama říká jak má být zahraná. Snaha vyučovat jak se má hudba „správně hrát“ je opět jen nějaké staré dogma.

Doslova řekl, že hudba a „pravda“ jsou na tom stejně – nedají se přivlastnit a nějak „správně hrát“ či „správně vykládat“. Dají se pouze znovu a znovu hluboce zažívat. Pokud se lidé snaží pochopit hudbu či nějakou pravdu rozumem, tak si podle něj vytvoří v mysli pouze „kopii prožitku“. Udělají se svoji vlastní verzi, tu si přivlastní a na tu se stále odvolávají a všem ji předkládají a „učí ji“, ale už se nevrací k prožívání skutečného zážitku, protože oni už přece „vědí“. Ale takto může člověk vytvořit jen nějaké „zkostnatělé dogma“, ale nemůže doopravdy žít ani hudbu ani pravdu.

Říkal také, že jak výuka hudby, tak ale i třeba spirituální nauky se postupně musí zcela oprostit od manýr a „vydestilovaných dogmat“ a žáci se budou učit odevzdat se čistému prožitku, který je povede. Nebudou „následovat učitele“ ale budou „následovat skutečný pravdivý prožitek“. Především prý pochopil, že i slova jsou jen „kopie prožitku“, že se člověk nesmí vázat na slova a jejich výklad, ale musí směřovat k „prožitku za slovy“.

Dodal, že má dojem, že největšími „kopiemi pravdy“ jsou právě všemožné „svaté knihy“ a že je obzvlášť smutné, když se nad nimi lidé dohadují o významu jednotlivých slov a vůbec se nesnaží najít ty prožitky, které měli lidé, kteří tyto knihy sepsali. Říkal, že podobně to lidé mají i s hudbou. Jeden jeho kamarád prý skládal velice zajímavou prožitkovou hudbu, ale postupně mu jeho okolí „vysvětlilo“, že z toho nic nebude a že musí být „praktičtější“ a tak toho nechal, ale je to velká škoda, protože dokud to dělal, tak byl mnohem autentičtější, kdežto teď už žije jen jakýsi „otisk“ sebe sama.

Popisoval také, že podle jeho zkušeností zvláště amatérští muzikanti hrají hodně pro samotný prožitek, pro přirozenou radost z hraní. Tohle pak prý umí až ti opravdu nejlepší „elitní“ muzikanti, kteří jsou obvykle velice svobodní v prožívání. Kdežto velká většina zbylých hudebníků se snaží přizpůsobit nějaké „škole“ a tím pádem se autentický prožitek ztrácí v manýrách a vyumělkovanostech té které hudební školy. Bohužel podle jeho zkušeností učitelé (a to ať už hudební nebo duchovní) nazývají autenticitu „nepokorou“ či přímo „drzostí“ a vyučují samá dogmata a „otisky pravdy“, tak jak se je oni sami naučili ale nevedou lidi ke skutečným hlubinným prožitkům.

Když jsem ho poslouchal, tak mi to připomněl Stanislava Grofa, který opakovaně říkal, že lidi léči prožitky a autentický vztah s terapeutem a ne nějaká konkrétní „škola“ psychologie či psychoterapie. A také jsem si vzpomněl na Carla Gustava Junga, který prohlásil, že „organizované náboženství je dobrý způsob, jak zabránit opravdovému setkání s živým Bohem“…