“Co říkáš? Je venku tma?”
“Jéjej, že by se dala krájet.”
“Já bych neřek…”
“No totiž, tma to není, ale není nic vidět … totiž možná, že je vidět tma, ale já ji nevidím.”
“Krásný Princi. Je venku tma?”
“Tma zajímá jen ošklivce a šeredy, protože dovede utajit jejich ohyzdnost. Tma není můj případ.”
“Chytrý Princi, co myslíš, je tma?”
“To přijde na tmu. Tma jako v pytli to rozhodně není. To u nás, když je tma jako v pytli, tak jí v těch pytlích hned vyvážíme. Někteří mocnáři za dobrou tmu dobře platí.”
“Tak je tma, a nebo není tma?”
“Dej mi rozkaz a udělám třeba tmu.”
(z filmové pohádky “Byl jednou jeden král”)
Určitě znáte tenhle citát ze slavné české filmové pohádky “Byl jednou jeden král”. Líbí se mi hodně hlavně to – “Někteří mocnáři za dobrou tmu dobře platí…” A nejenom materialističtí mocnáři potřebují dobrou tmu. Vždyť ani některá spirituální hnutí by bez dobré tmy téměř nemohla existovat, neměla by se vůči čemu vymezovat… Dobrá tma je panečku velice důležitá. Do tmy se dá schovat cokoliv a pak se ještě proti ní dá brojit… Jak se říká, dvě mouchy jednou ranou…
Vždycky mi na těch různých ostentativních “kázáních proti temnotě” přišlo cosi zvláštní. Jak všichni tak krásně schodnou – jeden káže a ostatní horlivě přitakají… A už se jen třesou na to, aby někoho jiného mohli odhalit jako toho temného a zlého… Protože když to dokáží, tak se tím “ochrání proti temnotě” a udrží si své světlo…
Inu, měli jsme nedávno s Kateřinou jeden takový proces v rozšířeném vědomí… A představte si, že ten proces se zdál ukazovat, že vlastně celé tohle naše společné ostentativní “odmítání temnoty” má jeden velmi prozaický důvod. Jak by řekla moje babička – “všem se to velice dobře hodí do krámu…” a dodala by “protože všichni máme máslo na hlavě…”
Všichni jsme v průběhu let a staletí odložili “do temnoty” velmi mnoho svých prožitků a traumat. Všichni tu “tmu” společného podvědomí lidstva za tímhle účelem využíváme. Všichni tam máme něco, s čím se už nechceme potkat… A leckdy toho není málo… často jsou to opravdu děsivé bolesti a traumata a tak se přece nikdo nemůže divit, že od toho utíkáme… vždyť kdo by to přece chtěl znovu zažívat, kdo by se k tomu chtěl vracet… bylo to tak strašlivé…
Něco se stalo nám a bylo to často kruté zlo, ale něco jiného jsme naopak my sami způsobili a dodnes nechápeme, jak jsme to jen mohli udělat, vždyť to bylo takové strašné zlo… proto to nikdo nesmí vidět a tak to musíme někam schovat… a kam jinam než do “temnoty” a už na to nemyslet a nevracet se k tomu…
Jenomže procesy v rozšířeném vědomí nám opakovaně ukazovaly, že ono se vlastně nedá od ničeho utéct… Pokud se chceme doopravdy “osvobodit” od nějakých prožitků, tak je musíme jedině pochopit a zaintegrovat do naší celkové niterné mozaiky všech prožitků a tím se stát moudřejšími… Ale jakákoliv snaha o jejich vytěsnění a odmítnutí nikam nevede. V každém tom prožitku, s nímž se nedokážeme smířit a nedokážeme ho doprožít, navždy necháváme kousek sebe sama…
A navíc se zdá, že když takto vytěsníme “do temnoty” našeho nitra příliš mnoho takových odmítaných prožitků, tak se pak ale stane, že najednou přijde život, ve kterém to musíme začít odžívat. Prostě proto, že už jsme do té “temnoty” přesunuli po malinkých kousíčkách příliš velkou část sebe sama.
Nějakou dobu to jde takhle dělat, ale pak přijde ona pověstná “poslední kapka” a už si nemůžeme dál hrát na ty světlé a najednou jsme zpět v temnotě a musíme to všechno chtíc nechtíc odžít. Proč? Poslal to na nás nějaký Ďábel, aby nás trestal? Ale kdeže… Nastane to proto, abychom znovu zcelistvili sebe sama. Ty malé uvězněné a odmítnuté kousky jsme my sami… A tak musí být v našem nitru znovu nastolena větší rovnováha… Je to stejný zákon rovnováhy, který platí všude, v osudu především…
Ale stejně to funguje i v kratším čase. Známe to přece – máme roky, které si opravdu užíváme, jsme pozitivní, světlí, šťastní a všechno to špatné necháváme za sebou a už se k tomu nevracíme… A pak se to najednou vrátí jako bumerang… a my naříkáme, jaké to máme zlé období, jaké všechny bolesti a problémy se nám najednou vrátily… a my to nechceme a odmítáme to a hledáme, kdo za to může, kdo je ten “temný” v našem životě, co nám to způsobil – a až se ho zbavíme či ho potrestáme, tak zase budeme tak šťastně světlí…
Druhá možnost je vědomě jít do procesů v rozšířeném vědomí, v nichž se zaměříme na toto doprožití a zcelistvění. Obojí samozřejmě velmi bolí a je to velice náročné. Ale přeci jen se snáze něčemu čelí dobrovolně a z vlastního rozhodnutí… Tohle doprožití těžkých traumat a zcelistvění sebe sama by mělo časem získat “posvátný rozměr” a mělo by být chápáno jako důkaz “opravdové dospělosti”… Bez odmítání, bez odsuzování, bez hodnocení – s velikou láskou a pochopením… A tedy s moudrostí…
A nebo můžeme kázat proti temnotě a horlivě přitakat a důležitě říkat, že mnoho lidí už zklamalo, odpadli od světla, zlomili se, nevydrželi… Nevydrželi co? Nevydrželi už dále odmítat a vytěsňovat a odtlačovat traumata a těžké prožitky a byli vtaženi do jejich doprožití… Aby byla v jejich existenci nastolená větší rovnováha…
Už Carl Gustav Jung říkal, že celistvými se nestaneme tím, že se budeme snažit držet pouze a jen své světlé stránky, naopak musíme pochopit a zintegrovat svou temnotu…
