Měli jsme nedávno s mojí ženou Kateřinou jeden velice silný a poučný holotropní proces. Záměrem bylo ponořit se do prožitků studu, které všichni vnímáme jako ztrapňující, zesměšňující a ponižující. Toto jsou sféry, do kterých se moc často nechodí a když se do nich lidé dostanou ve svých procesech, vnímají to někdy až jako “opravdu bad trip”, protože jsou pro ně tyto prožitky velmi stresující. Vůbec se tomu nedivím, to, co jsme ve “sféře studu a ponížení” procházeli, bylo velmi bolestné. Bylo toho opravdu mnoho, ale po nějaké době se začalo ukazovat, že řada těch prožitků souvisí s otázkou vědění a nevědění…
Za mého dětství jsem se tím setkával velmi často. Děti byly doslova programově zesměšňovány a ponižovány výroky jako – “Ty to nevíš? No to jsi ale hloupý!” a nebo “Ty jsi vážně trouba, že ani tohle nevíš!” Jistě si každý vzpomene na něco takového. V některých rodinách to byl doslova rituál zostuzování. A co teprve škola. Už od vícero lidí jsem slyšel, že kvůli šikaně a ponižování, které zažívali nejen od spolužáků ale i od některých učitelů, se tak báli chodit do školy, že třeba ráno pravidelně zvraceli. Však zážitky ze zkoušení byly leckdy opravdu nepěkné. “Takže dneska za pět, běž si sednout a styď se!” A nebo – “Copak nevíš, jak se máš chovat? Styď se!” A generace našich rodičů a prarodičů na tom zřejmě byly ještě hůře. Babička občas vzpomínala, že když někdo z dětí přinesl ze školy špatné známky, “tatínek ho tak seřezal, že se ani posadit nemohl a musel se to doučit, protože to byla strašná ostuda, že něco nevěděl…”
Moje matka byla také vychována přesně v tomto duchu a tak ji to poznamenalo, že se celý život panicky bála dát jakkoliv najevo, že něco neví. Mělo to i svoji extrémní podobu. Když se ocitla v situaci s níž si nevěděla rady, tak upadla do stavu “zamrznutí” a po nějaký čas nebyla schopná ničeho, ani jednoduše přemýšlet. Později se pak své zatuhnutí snažila “glorifikovat” tím, že všem říkala, že ona jediná zůstala dokonale klidná, že ona jediná se dokázala chovat “na úrovni”, zatímco ostatní se chovali “trapně” či “nedůstojně” a “zmatkovali” nebo se “rozčilovali” ale hlavně “nevěděli si rady”. Kdežto ona “věděla, jak se má chovat”…
Čili – nevěděla, jak vyřešit to, že něco neví, ale přesně v duchu doby se snažila “dělat dojem”… A tak celý život neustále někomu něco vysvětlovala, někoho poučovala a leckdy i sarkasticky zesměšňovala, protože ona “ví, jak se má chovat”, ona “ví, jak se má tvářit”, ona “ví, co má říkat”. Kdežto ti ostatní to nevědí a chovají se jak “venkovští balíci” – což byla samozřejmě slova jejích rodičů…
V tom vnoru do “sféry studu” jsem našel i její prožitky, takže se vůbec nedivím, že se takto celý život trápila. Bohužel nevědění chápala jako nejvyšší možnou ostudu… V minulosti se lidé opravdu báli dát najevo, že něco neví. “Když něco nevíš, tak alespoň předstírej, že to víš – ale nikdy nesmíš přiznat, že něco nevíš, to bys měl hroznou ostudu…”
Měl jsem možnost poznat řadu lidí, kteří přesně v tomto duchu hledali jakékoliv způsoby jak se vyhnout nevědění. Však on i ten “vševědoucí duchovní mistr, který mě správně vede a zajistí mi, že už nikdy nebudu chybovat” či “niterný přístup k božské intuici, díky které už nebudu nikdy chybovat”, jsou přesně z tohoto “soudku” – ze soudku strachu z nevědění…
Když jsme se s Kateřinou postupně proprožitkovali sférou studu a ponížení a pochopili, že se stále dotýkáme otázky vědění a nevědění, dostali jsme se najednou do čehosi jako “sféry nevědění”. Byl to velice paradoxní svět. Zatímco v jiných sférách je možno mít přístup k velice rozsáhlému vědění mnoha bytostí a osudů a zcela intuitivně se dozvídat odpovědi, tak v této “sféře nevědění” byl problém i jen udržet kontinuitu vnímání. Jako kdyby tu panovalo “bezčasí” a nebylo tu potřeba udržovat nějakou časovou provázanost vědění a chápání. Bylo tu jen “bezčasové prožívání neustálého teď a tady”.
V první chvíli to bylo i docela děsivé. Protože my lidé máme svou identitu a individualitu založenou na mnoha různých věděních a jejich udržování. Vím, jak se jmenuji, vím mnoho dalších souvislostí mého života, vím, co je důležité, nashromáždil jsem mnoho vědění a držím se toho všeho, protože právě všechna tato “vím” mi dávají pocit jistoty a příslušnosti k něčemu a někomu…
Kdežto ve sféře nevědění nic z toho nebylo. A nebo jen zdánlivě nebylo. Po chvíli jsme si začali všímat toho, že v nevědění je vlastně “latentně přítomné” jakékoliv vědění. Byly tu i jakési bytosti, které zde tančily složité tance a zdály se ukazovat, že z jakéhokoliv kousku nevědění se dá začít “tkát” nové vědění. Že když se nechám unášet oceánem nevědění, tak zanedlouho najdu ten svůj “správný kousek nevědění”, který svou hudbou rezonuje s mou hudbou a tenhle kousek nevědění mohu uchopit a vzít ho s sebou “nahoru”, do našich “sfér vědění” a mohu tam z něj začít tkát nové podoby vědění.
Když jsme si o tom s Kateřinou později povídali, připomněla mi prožitky “velkého oceánu prázdnoty”, v němž je zdánlivě nic a přitom všechno. Tyto prožitky popisují mnozí autoři. Myslím, že se to podobenství “prázdnoty, z níž se může zrodit cokoliv” velice dobře hodí na tento prožitek “sféry nevědění, z níž může vzniknout jakékoliv nové vědění”. Prožitky ukazovaly, že mít přístup ke sféře nevědění je vlastně velký dar. Je to něco jako nejhlubší inspirace. Člověk může uchopit “nové čisté nevědění”, které má v sobě veškerý potenciál možného “projevení” a může z něj spřádat a tkát nové obrazce vědění…
Odsud jsem také mohl daleko lépe vidět svou matku. Ukázalo se, že ona měla díky svým vlastnostem a konstelacím silný přístup ke sféře nevědění. Ale protože byla zlomená ponižující a zostuzující výchovou své doby, tak se “nevědění” panicky bála a vnímala ho doslova jako prokletí. A přitom se kdesi v prostoru vznášela jiná možná podoba jejího zrodu – zdálo se, že si přála být umělkyní. V mládí prý velmi dobře hrála na klavír a zřejmě jí lákal i zpěv a divadlo. Celý život například obdivovala divadlo Semafor. A v tom, jak nadšeně povídala o prožitcích z představení, bylo cítit jakousi nenaplněnou touhu. Tehdy jsem to nechápal, ale nyní jsem to mohl prožít…
Kdo ví, třeba je mezi námi mnoho lidí, kteří dostali darem přístup k hlubinám nevědění odkud mohou čerpat novou inspiraci. Ale báli se svého daru použít, protože ve společnosti doslova panoval “teror jediného správného vědění” a postoj, že “nevědět” je ale opravdu strašná ostuda…
Apropos to mi připomíná – když jsme se vynořovali ze sféry nevědění, pocítil jsem v jednom okamžiku, že vstupuji do čehosi co bych přirovnal k drátěné kleci s mnoha přepážkami uvnitř. Aha, řekl jsem si, tak tohle je ten náš Matrix. Tohle je ta klec “jediného správného vědění”, která definuje naši dobu a všichni se do ní musíme nějak vejít. Zdálo se, že tahle klec Matrixu je udržovaná mnoha bytostmi, které se velice děsí to, že budou zostuzené kvůli tomu, že “nevědí”. A kdo se drží Matrixu jediného uznávaného vědění naší doby, ten se může mít velmi dobře – protože rozvíjí to “správné vědění”…
Ale v minulosti zřejmě existovaly jiné způsoby vědění. Z nevědění naši předkové spřádali trochu jiné poznání než my… Ale nakonec asi každá kultura měla svůj Matrix “správného a schváleného vědění” a byli na něj podobně hrdí jako my… Stanislav Grof ve svých knihách často psal o nutnosti změny paradigmatu – tedy o novém pohledu na to, co chápeme jako vědění. Protože náš Matrix už v mnoha ohledech nevyhovuje našemu rozšiřujícímu se pochopení. Tak třeba by nám inspirace ze sféry nevědění mohla pomoci…
