Tohle povídání bude docela hořké. Uvažoval jsem dlouho, jak ho napsat lépe, ale ta upřímná hořkost se mi neustále vracela. Co se dá dělat, napíšu to jak to cítím… O tom je konec konců integrace takových věcí – být hlavně k sobě naprosto upřímný…
Opakovaně jsem se ve svém životě během různých povídání o osobních problémech a traumatech setkával s touhle zvláštní mantrou – “musíš to přijmout a pak to odložit a nechat to za sebou”. Často to lidé zkrátí jen na “přijmi to a odlož to”. A dávají jasně najevo, že je to velká moudrost, která řeší všechny problémy… Je to tak všeobecně zažité, že se z toho stal axiom, o kterém se nepochybuje a dále se nezkoumá. Axiom neboli dogma…
Vzpomínám si, že za mých mladých let se tohle “přijetí a následné odložení” uplatňovalo u všemožných problémů – třeba při nakládání s odpadem a nebo taky ve výchově dětí…
Odpusťte mi tu ukrutnou cyničnost, ale já jsem si mohl tohoto způsobu “výchovy” užít ve svém dětství opravdu do sytosti. Za mého dětství v 70. letech byly děti problém, který je sice potřeba přijmout, ale zároveň je nutné ho hned někam odložit, aby soudružky a soudruzi mohli nerušeně pracovat pro šťastné budoucí zítřky…
A stejně tak fungovaly za mého dětství v Ostravě dopravníkové výsypkové pásy, které u šachet chrlily vytříděnou hlušinu na haldy. Přijaly materiál, chvíli ho vezly a pak ho odložily mezi ostatní odpad a všichni se tvářili, že tím je ten problém vyřešen…
A právě proto jsem téhle “životní moudrosti” nikdy nemohl uvěřit. Nedá se přece něco “přijmout” a pak to “odložit” a tvářit se, jako že tohle je to nejsprávnější řešení celé záležitosti. Už několik lidí jsem prosil o to, aby mi tuto jedinou správnou životní strategii lépe vysvětlili… Abych to konečně pochopil a mohl to začít dělat, ale nějak jsme se bohužel nikdy moc daleko nedostali… Prostě to tak je, každý to tak dělá…
Až se mě jednou jeden z těch lidí v reakci na mé otázky zeptal – “a jak chceš jinak přežít různé situace?” A to je ono. Tohle “přijetí a následné odložení” není návod pro šťastnější a zdravější a rovnovážnější život. Je to “strategie přežití”… Je to strategie vhodná do boje, přesně v duchu našeho “Náboženství Vítězství”. Na nic nehleď, nic není důležité, všechno nechávej za sebou, počítá se jen Konečné Vítězství…
A tak se snažíme fungovat jako ten dopravníkový pás… Dopadají na nás všemožné situace, my je pak s sebou vezeme dál a ty prožitky, které se nám nelíbí, se snažíme odložit na nějaké “haldy hlušiny” a jet prostě stále dál a dál…
V Ostravě těch hald bylo opravdu hodně, na mnoha místech. Byly na nich všemožné druhy horniny z nitra Země… Znalci říkali, že pokud se člověk trochu vyzná v geologii, tak tam může najít i velmi zajímavé věci. Různé zkameněliny, dokonce prý i krásné krystaly a polodrahokamy. A pak o mnoho let později přišli jiní lidé a snažili se ty haldy postupně rekultivovat, aby to nebyla taková bezútěšná měsíční krajina…
Při různých procesech v rozšířeném vědomí jsem ve svém nitru také našel různé takové “haldy” a “odkladiště”. A mohl se díky tomu přesvědčit, že těžké prožitky a traumata se ve skutečnosti nedají nikam “navěky odložit”. Nedají se doopravdy “nechat za sebou”. Je v nich kousek nás samotných a jsme s nimi spojeni a je to jak “na gumičce”. Čím dále to odtlačujeme, tím víc se to spojení napíná a tím více nás to v hlubinách bolí a s o to větší silou se nám to pak někdy později vrátí… a pěkně to “šlehne”…
Tahle iluze “odložení a nechání za sebou” funguje jen dokud jsme mladí a zdraví a silní a zaměstnáváme svou mysl i vnímání neustále něčím novým. Pak ty staré věci prostě “zahlušíme” přemírou nových prožitků… To je také jeden z důvodů, proč mnozí lidé touží být “bohatí a mít svobodu” – aby se mohli neustále zaměstnávat něčím novým, nějakými novými zážitky a nehrozilo jim tak, že se jim budou vracet “staré věci”…
Já vím, že to tak dělají a hlásají téměř všichni. A stejnou radu se člověk může dozvědět i od opravdu známých a vysoce vzdělaných odborníků. Jenomže zároveň jsem mohl opakovaně vidět, že to nikomu doopravdy dlouhodobě nefunguje. Je to strategie přežití v naší všeobecné Honbě za Vítězstvím… Není to návod na skutečné vyřešení nějakého niterného problému…
Opravdové “přijetí” je o plném zaintegrování prožité zkušenosti do naší niterné mozaiky prožitků, v níž má každá zkušenost své správné a potřebné místo… Přijetí je o hlubinném pochopení. Je to doslova posvátné “mystérium pochopení a usmíření se a odpuštění” z něhož se pak zrodí “zmoudření”… Je to prostě větší niterná ROVNOVÁHA, která nás vždy posílí, kdežto všechna ta “odložení” nás vždy stále více a více oslabují…
