Výzkumy mozku metodou magnetické rezonance přinesly v poslední době i další zajímavá zjištění. Jedním z nich je poměrně nedávný objev tzv. „klidové sítě“ (anglicky „default mode network“ – DMN), která je tvořena různými mozkovými centry. Zdá se, že toto zjištění přinese zásadní změnu paradigmatu v neurologii. Aktivita „klidové sítě“ totiž zřejmě úzce souvisí s tím, jak prožíváme své „ego“. Tato síť je nejvíce aktivní ve chvílích, kdy se nesoustředíme na žádný úkol a je zodpovědná za naše opakované myšlenky – ať už pozitivní nebo negativní. Nejčastěji jde o neustálé „omílání“ nadějí či strachů týkajících se budoucnosti, případně depresivních či euforických vzpomínek na to, co jsme prožili v minulosti. Čím je síť aktivnější, tím silnější ego prožíváme a naopak. Silná aktivita této sítě vede často k depresím a dalším podobným psychickým problémům, slabá aktivita naopak vyvolává stavy odosobnění.

Nezávisle na tomto objevu byly stejnou metodou prováděny také výzkumy aktivity mozku pod vlivem různých látek. I ty přinesly velice pozoruhodné objevy. Dokud neexistovala možnost monitorovat aktivitu mozku touto metodou, tak nikdo vůbec netušil jak různé látky v mozku působí – dalo se o tom pouze spekulovat.

To už dnes naštěstí nemusíme – průlomové výzkumy v otázkách aktivity mozku pod vlivem psychedelických látek provádí například Robin Carhart-Harris na Imperial College v Londýně. Skeny ukázaly, že psychedelika snižují průtok krve a aktivitu v důležitých částech klidové sítě a adekvátně tomu se tak utlumuje náš pocit ega. Se zvyšující se dávkou může dojít až k takovému poklesu aktivity klidové sítě, že člověk začne prožívat pocit odosobnění. Snížení aktivity klidové sítě také vede k intenzivnějšímu přijímání smyslových vjemů z okolí.

Výsledky tedy v zásadě potvrdily, že spisovatel Aldous Huxley měl pravdu, když říkal, že mozek je vlastně svého druhu filtr, který nás odděluje od podnětů a informací z okolí i z nitra. Uvedl to ve své dnes již legendární knize „Brány vnímání“, kde popisuje svůj první trip na meskalinu. Je to bez nadsázky kniha, která nasměrovala celou psychedelickou kulturu 50. a 60. let, protože Huxley ukázal, že trip může mít silnou estetickou a mystickou kvalitu. Do té doby totiž vědci hledali v psychedelikách spíše model pro psychózy a schizofrenii.

Ale výzkumy stále pokračují, takže dnes již víme, že nejen psychedelika, ale také holotropní dýchání či silná správně provedená meditace mají totožný účinek – utlumují aktivitu klidové sítě a tak oslabují naše prožívání pocitu ega. Zároveň s oslabením aktivity klidové sítě (ega) začnou do našeho vědomí pronikat myšlenky z podvědomí, které jinak klidová síť (ego) za normálního stavu vědomí tlumí až zcela blokuje.

Ukazuje se tedy, že klidová síť (ego) tvoří jakousi „přepážku“ mezi vědomím a podvědomím, resp. i kolektivním podvědomím. A jak se ukazuje, různé techniky ovlivňování vědomí vedou k podobnému výsledku. Jak meditace, tak i psychedelika i holotropní dýchání utlumují aktivitu ega a tím otevírají našemu vědomí přístup k osobnímu a kolektivnímu podvědomí a umožní tak prožívání jednoty s celkem. Jistě není žádným překvapením, že na tomto poli se střetávají různé názory na to co je „dobře“ a co „špatně“ – jedni vyzdvihují tradiční meditaci a zavrhují vše ostatní, jiní naopak. Tradiční „pravda někde uprostřed“ v této oblasti jak se zdá teprve čeká na své docenění.