Naše moderní věda se stále více dostává do zvláštního schizofrenního stavu. Její paradigma se napříč obory roztáhlo do poměrně širokého spektra od „ryzího materialismu“ až po „mystiku“ kvantové fyziky. Dokud neexistovaly představy kvantové fyziky, tak ve vědě vládla krásná materialistická idylka. Hmota byla jediná reálná, elementární částice byly nejmenší, dále „nerozkrojitelné“ kuličky, všechno do sebe pěkně zapadalo jako ozubená kolečka v hodinovém strojku a přesně takto čistě „mechanicky“ vědci nazírali i celou existenci.
Pak se to ale nějak pokazilo. Ukázalo se, že stará dobrá „pevná hmota“ je ve skutečnosti neuvěřitelným způsobem „prázdná“ – prý až 99.9999999% hmoty tvoří „prázdný prostor“. Tedy jinak řečeno, kdybychom prý „odebrali prázdnotu“ z lidského těla, dá se prý hmota celého lidstva, tedy všech lidských bytostí na Zemi, zhustit do velikosti zhruba kostky cukru. A jako by ani to nestačilo, ukázalo se, že elementární částice nejsou „hmotné kuličky“, ale něco mezi hmotou a energií a vypadá to, že je můžeme „rozbíjet“ na stále menší a menší části a není jisté zda to někdy skončí.
“Praktická věda“ si s tím pravda hlavu nijak neláme a funguje dál „pěkně hmotně“. Ale naopak vědci zabývající se právě otázkami vědomí se takto ocitli na rozcestí a někteří z nich se kacířsky vydali novými cestami a začali uvažovat o tom, že je možné, že vědomí je „vesmírný fenomén“ nezávislý na hmotě našeho mozku. A že tudíž může existovat i něco jako „vědomí celého vesmíru“. A leckdo z nich připomněl i to, že různé duchovní nauky něco takového tvrdí už od nepaměti.
Staré nauky popisovaly, že existuje „jednotné vědomí“ veškeré existence, v jehož „paměti“ jsou uložené veškeré myšlenky, děje, události, osudy. Ve staré Indii toto „Velké Vědomí“ nazývali „kronika Akáša“. V moderní době jsme začali hovořit o „morfogenetickém poli“, což je termín, který používá britský „heretický vědec“ biolog Rupert Sheldrake. Morfogenetické pole uchovává všechny vzpomínky a otisky všeho a všech. Sheldrake prohlašuje, že žádné „pevné a neměnné a věčné zákony přírody“ ve skutečnosti neexistují. Že jde spíše o „zvyklosti“, tedy otisky tvarů a postupů, čili jakési „programy a návody“ uchované v morfogenetickém poli, které pak ovlivňují děje, jež jim odpovídají, tj. mají stejnou „morfickou rezonanci“.
Když Sheldrake na konci 80. let 20. století poprvé zveřejnil svou hypotézu, vládlo zrovna ve vědě velké nadšení, že „konečné rozřešení všeho“ je už blízko. Tehdy právě finišoval výzkum genetického kódu a všichni očekávali, že jeho prozkoumání „s konečnou platností“ ukáže, že geny se dá vysvětlit naprosto všechno a podobné to bylo i v jiných oblastech. Situace poněkud připomínala druhou polovinu 19. století, kdy si také mnozí vědci byli jisti, že věda už objevila vše co mohla a dál už budeme jen zpřesňovat měření…
Velká očekávání konce 20. století se ale nenaplnila – jak píše Sheldrake, genetický kód se ukázal jako naprosto nedostatečný k tomu, aby se jím dalo vysvětlit „všechno v oblasti dědičnosti“ a podobně to dopadlo i s ostatními nadšeně očekávanými výsledky. Sheldrake upřesňuje, že se ukázalo, že geny pouze řídí syntézu specifických proteinů, ale nemohou objasnit jak z těchto proteinů následně vznikne celá složitá struktura těla. Proto se dnes upínají podobné naděje k epigenetice. Ta nyní zkoumá jak různé vlivy jako stres, strava, životní styl ovlivňují jak se které části genetického kódu v našich životech doopravdy projeví. Opět je možno slyšet nadšené přednášky o tom, že „teď konečně dokážeme vysvětlit…“ – nadšení je velké, ale jestli se tyto naděje doopravdy naplní, na to si budeme muset ještě chvíli počkat.
Stejně tak se prý například nepodařilo najít žádné zcela určité „centrum paměti“ v mozku, naopak výsledky prý ukazují spíše na to, že vzpomínky nejsou ukládány hmotně. Byly totiž dělány hodně drastické pokusy při nichž byly laboratorním zvířatům odstraňovány různé části mozku, ale zvířata si přesto pořád pamatovala naučené věci. Sheldrake vysvětluje, že podle něj jsou vzpomínky výsledkem rezonance našeho mozku s otiskem prožité situace, uloženým v morfogenetickém poli.
Rovněž představa věčného a neměnného, čistě mechanického hmotného vesmíru, ovládaného věčnými a neměnnými zákony padla a na celý vesmír nyní nahlížíme jako na systém polí a energií, který se rovněž vyvíjí. Takže tím pádem se i idea vesmírného morfogenetického pole stala rázem mnohem pravděpodobnější.
Sheldrake uvádí různé příklady „morfické rezonance“. Experimenty například ukazují, že pokud se laboratorní zvířata naučí řešit nějaký problém, tak v jiných laboratořích jiná laboratorní zvířata, která nemají žádnou spojitost s těmi původními, jsou schopna zvládnout tento problém mnohem rychleji. Podobnou zkušenost ostatně máme i z běžného života. Čím více lidí se naučí zvládat nějakou novou činnost, o to snáze se pak tuto činnost naučí další. Například se ukazuje, že standardní IQ testy se lidem daří řešit stále lépe a lépe, ale nenacházíme mnoho dalších důkazů ukazujících, že by se celková inteligence lidí zvyšovala. Pohlédneme-li na tuto otázku z pohledu morfické rezonance, pak je zákonité, že čím více lidí tyto testy vyplňuje, tím snáze se to pak daří těm dalším.
Když se tedy pokusíme domyslet důsledky morfické rezonance, pak také nejspíš platí, že pokud cokoliv kdykoliv alespoň začneme tvořit, tak se vynaložené úsilí neztratí a i když naše aktivita třeba v daném čase nevedla k úspěchu, tak ale později na ni my a nebo někdo jiný budeme moci navázat a dál ji rozvíjet. A to právě díky otisku již dříve vynaloženého úsilí v morfogenetické moli.
Proto také každá další generace mnohem snáze ovládne to, co dokázaly generace lidí před nimi a mohou to rozvíjet dál. Z tohoto úhlu pohledu tedy ani úsilí výzkumníků psychedelik vynaložené v 50. a 60. letech není ztraceno, naopak díky morfické rezonanci na něj nyní vědci opět navazují v nových výzkumech. A stejně tak úsilí umělců inspirovaných psychedelickými prožitky – navazujeme na něj dál, i když třeba tyto lidi a jejich díla dnes už vůbec neznáme…
Terence McKenna říkal, že podle jeho zkušeností nám psychedelika umožňují „zviditelnit“ morfogenetické pole a zkoumat ho a cíleně využívat. Hovořil o tom, že přírodní psychedelika, která jsou užívána lidmi již po tisíce let, mají velice bohaté morfogenetické pole, protože obsahují otisky všech těch tisíců a tisíců lidí, kteří je kdy v minulosti používali. Proto nás podle Terence mohou tradiční přírodní psychedelické látky propojit s „databází“ tisíciletých zkušeností lidstva. Když se nad tím zamyslíme, tak tedy tím, že jsme tyto látky kriminalizovali, odřízli jsme se tak vlastně od celé dosavadní historie lidstva, s níž nás mohly pomocí morfické rezonance propojit…
