Meskalinové kaktusy

Kaktusy obsahující meskalin jsou zřejmě vedle houbiček jedněmi z nejdéle používaných psychoaktivních rostlin. A protože o vlivu těchto rostlin na stavy vědomí vědělo díky cestovatelům už dlouho, byla to i jedna z prvních psychoaktivních látek zkoumaných vědou. Meskalin z kaktusů peyoté poprvé izoloval už v roce 1897 německý chemik Arthur Heffter a jeho syntéza byla objevena v roce 1918. Stal se tak i první psychedelickou látkou testovanou lékaři.

Nejznámějším meskalinovým kaktusem je peyoté. Jeho užívání je rozšířené hlavně v Mexiku. Roste v podobě velkých „knoflíků“, někdy tvoří celé trsy těchto nízkých válcovitých útvarů. Obsahuje nejvíce meskalinu ze všech kaktusů, nemá žádné ostny, ale zároveň roste velice pomalu. Na mnoha místech v Mexiku je ale prý dnes už kriticky ohrožený. Jednak kvůli ničení jeho přirozeného prostředí a jednak kvůli masivnímu sběru právě pro jeho použití jako enthegenu. Umělé pěstování je prý hodně náročné a vypěstování ze semen prý vyžaduje správné postupy, jinak většina semen vůbec nevyklíčí.

V dalších oblastech latinské a jižní Ameriky je možno najít jiné meskalinové kaktusy jako je například San Pedro a Peruvian torch v Peru či Bolivian torch v Bolívii a okolních zemích. Plus jejich varianty. Obsahují méně meskalinu než peyoté, ale jejich výhodou je, že rostou dosti rychle – v oblastech jejich přirozeného výskytu doslova jako plevel. Prý se vyskytují hlavně ve vyšších nadmořských výškách a to i kolem 1800 až 2000 metrů. Vytvářejí dlouhé „tyče“ s hvězdicovým průřezem, hvězdice má obvykle 6 až 8 hrotů. Tyto kaktusy mají obvykle trny, některé druhy i hodně dlouhé, ale na rozdíl od jiných druhů rostou tyto trny poměrně daleko od sebe, takže se kaktus mezi nimi dá i uchopit prsty. Existují ale i varianty kaktusu San Pedro, které jsou zcela bez trnů a někdy mají velmi bizardní tvary. Zdá se také, že tyto kaktusy potřebují ke svému růstu i mnohem více vody než jiné druhy.

V Evropě je také možno je pěstovat, a to i ve skromných domácích podmínkách ale obvykle jsou pak poměrně malé a úzké – tak okolo 3 až 6 centimetrů. Jenže se zdá, že obsah meskalinu je v nich nižší, než když rostou ve svém přirozeném prostředí. Můj zcela pavědecký a subjektivní dojem ohledně toho je, že v našich podmínkách nemá „duše“ těchto kaktusů dostatek podnětů a energie k tomu, aby se mohla „plně projevit“.

Kromě dostatku světla a horka ale i zimy v noci, protože oblastech jejich výskytu bývají noci i pěkně mrazivé, hraje ale zřejmě i roli nedostatek jedinců daného druhu. Když totiž prociťuji zdejší poměrně osamocené kaktusy, tak přítomnost kolektivní duše druhu se zdá být hodně slabá. Chtělo by to nejspíš velký skleník plný San Pedra – pokud kaktus pochází od pěstitele, který jich má hodně, pak je na začátku plný energie svého druhu, ale postupně to hodně slábne… Také je otázka, zda tento druh nepotřebuje pro svůj úspěšný růst synergii s nějakými jinými rostlinami – může tu být zkrátka ve hře ještě hodně neznámých faktorů.

Na YouTube je možno najít návody přímo od lidí žijících v Peru, kteří ukazují, jak se správně zpracovává uříznutý kus San Pedro kaktusu. Ale jak to tak bývá, návody se hodně liší. Někteří curanderos používají k ceremoniím odvar z celého kaktusu, včetně jeho povrchové voskovité slupky a trnů. A najdu se psychonauté, kteří tvrdí, že jen taková medicína má ten pravý účinek. Jiní naopak preferují přímou konzumaci rozemleté dužiny a ti pak samozřejmě odstraňují ostny i slupku a také vnitřní dřevité části a pro obřady používají jen nejzelenější vrstvy těsně pod slupkou.

Vědeckých informací ohledně obsahu látek je zatím málo, takže je obtížné rozhodnout který postup je ten správný. Všichni se shodnou v zásadě na tom, že nejcennější je zřejmě nejvíce zelená část dužiny těsně pod slupkou. Prý čím je tato část více zabarvená do zeleno-modra, tím je její účinek silnější. Takže zkušení curanderos si prý cíleně vybírají právě takové kusy. Naopak vnitřní dužina v těle kaktusu je u větších kusů jednak poměrně tuhá, ale hlavně obsah meskalinu je v ní prý velmi malý, takže tuto část obvykle všichni zahazují. Ohledně slupky se obvykle tvrdí, že neobsahuje žádný meskalin, ale je otázka zda v ní nejsou nějaké jiné zajímavé látky. Pro přímou konzumaci se ale slupka každopádně nehodí. Je dosti tuhá a má velmi nepříjemnou chuť, takže způsobuje žaludeční nevolnost. Při troše trpělivosti se ale dá poměrně snadno oloupat a to hlavně z větších kusů.

Pro zajímavost, slyšel jsem o jednom receptu na konzumaci dužiny kaktusu, pocházejícím údajně z Holandska – prý je velmi zajímavá synergie San Pedro kaktusu a pomeranče. Je třeba samozřejmě použít chemicky neošetřený bio pomeranč a to včetně kůry. Protože ta prý obsahuje jednak psychoaktivně působící silice a také trochu MAO inhibitorů a další dobroty a pomeranč navíc obsahuje i něco málo DMT. A když se k tomu přidá oloupaný a odbodlinovaný kaktus San Pedro a všechno se to umixuje s trochou vody na smoothie, tak dostaneme nápoj pěkné zeleno-žluté barvy, který má prý velice příjemné účinky. Síla samozřejmě záleží na množství a poměru složek. Každopádně je ale kaktus je prý takto mnohem stravitelnější, než když se ho lidé snaží jíst samotný. Jeho chuť je totiž jinak poměrně odporná.

Podle zkušených psychonautů je prý morfogenetické pole Peyoté či San Pedra velice pozoruhodné, obsahuje velmi mnoho domorodých amerických vlivů a vzpomínek. A někteří tripující tvrdí, že při tripu viděli stejné ornamenty a vzory, jaké je možno najít na americkém domorodém textilu či keramice.