Toto je příběh z cyklu “Psychonautické fantazie, pohádky, horory a bludy”, berte ho prosím s velkým nadhledem…
“Život pochopíme vždy až zpětně,
žít ho ale musíme kupředu.”
(Søren Kierkegaard – dánský teolog a filozof)
Toto je příběh o jednom “duchovním mistrovi”, jenž v jakémsi svém dávném zrodu ve starověké Indii měl “prožitek Velkého Světla”, který se mu pak občas zjevoval v meditacích v jeho dalších životech. Byl to prožitek mocné energie obrovského jasného Světla, ve kterém “bylo vše a všichni”, čas se v něm zastavil a všechno v něm existovalo pouze tady a teď. Pokaždé, když se mu tento prožitek v nějakém zrodu připomněl, inspiroval ho k duchovnímu hledání a snaze porozumět “vyšším světům”. Také mu ten prožitek dával zvláštní jakoby neotřesitelnou “jistotu”, že právě on je na té “správné a dobré straně”, že právě on představuje “dobro a světlo” a ti, co s ním nesouhlasí, jsou ti “temní a zlí”…
V tom prožitku bylo cosi velkolepě krásného, ale zároveň i něco nevyslovitelně strašlivého. Hrdina tohoto příběhu se to všechno snažil pochopit, ale zároveň cítil i jakýsi podivný strach přiblížit se k tomuto prožitku blíže. Také ale vnímal, že z toho prožitku mohl čerpat jakousi mocnou energii. Nebyla to úplně pozitivní energie, byla sice plná úžasu a ohromení ale stejně tak i strachu a bolesti, ale toho si náš hrdina postupně přestal všímat. Zjistil totiž, že tuhle energii může využít v běžném světě k dosažení mnohých vysněných cílů. A tak to i činil. V některých zrodech nakupil bohatství, v jiných založil různá duchovní hnutí, v dalších spojil duchovno i bohatství, často se věnoval různým druhům umění.
Ale stále v tom, co vytvářel, byla jakási zvláštní energie boje a strachu ze zmaru a zániku. Velice často hovořil o “boji proti temnotě” a tuto myšlenku vtělil i do svých různých uměleckých děl, které v průběhu různých zrodů vytvořil. A když právě prožíval zrod, v němž – jako už mnohokrát dříve – opět vedl nějaké duchovní hnutí, tak byl vždy horlivým bojovníkem “proti temnotě”. Svým nejvěrnějším žákům se občas svěřoval s tím, že v některých meditacích vidí sám sebe jak, “stojí před Velikým Světlem a čeká na vpuštění”.
Ale stále dokola to, co tvořil, bylo poznamenáno onou zvláštní energií boje a strachu. Až se jednoho dne stalo, že jeden z těch, kteří ho občas potkávali ve svých zrodech, se rozhodl pochopit, co se to vlastně v nitru tohoto uznávaného i zatracovaného “mistra” odehrává, proč vlastně kolem sebe šíří takové bolestivé energie. A tak se vydal na cestu hledání.
Dotyčnému hledajícímu se nakonec podařilo to pochopení najít, ale nebylo to samozřejmě hned. Musel projít cestou různých ponaučení a postupného seznamování se sférami mimo naši běžnou každodenní realitu. Ale pak, jednou, v jednom zrodu, v obzvláště silném procesu v rozšířeném vědomí, najednou prožil, jakoby ho onen “mistr” sám žádal o pomoc. Energie onoho procesu byly nastavené na pomoc a tak se onen hledající nechal vést energií toho “uznávaného i zatracovaného mistra” a nakonec stanul s ním v onom “Velikém Světle”.
Byl to neuvěřitelně silný prožitek strachu i úžasu, bolesti i ohromení a hledající mohl cítit, že tam není sám, že tam s ním, kromě onoho “mistra”, jsou ještě i mnohé další bytosti. A všechny se nacházejí jakoby chycené zde, v tomto neuvěřitelně zahlušujícím prožitku “Velikého Světla”.
Onen hledající se sem ale nedostal “nezaslouženě”, nesnažil se “prolámat” do tajemství, která mu nepřísluší. Dostal se sem velice bolestnou a krutou cestou odžívání traumat nahromaděných ve společném podvědomí lidstva. Dostal se sem skrze osvobozování duší uvězněných ve strašlivých traumatech minulosti. Díky tomu už chápal mnohé ukrutné události, které poznamenaly a uvěznily ve svých traumatických energiích tisíce a tisíce bytostí.
Proto také rychle pochopil, že ten prožitek “Velikého Jasného Světla”, je ve skutečnosti prožitek strašlivého výbuchu. Mnohem strašnějšího, než co kdy do té doby mohl ve sférách společného podvědomí lidstva nalézt. Už během svých vnorů potkal mnoho bytostí chycených v okamžiku nějakého výbuchu. Ten úžas a ohromení, smísený se strachem a bolestí už znal velice dobře. Už takových okamžiků odžil velmi mnoho.
Ale tento výbuch byl jako exploze hvězdy, byl to nejstrašlivější výbuch, jaký kdy našel ve sférách prožitků. Tato gigantická exploze zničila v jediném okamžiku obrovského záblesku několik velkých měst v tehdejší starověké Indii. Jak později pochopil z vysvětlení, která mu během vnoru přicházela, byla to zbraň, která téměř veškerou energii výbuchu převáděla na světlo a žár. Všechno ve svém dosahu ve zlomku sekundy spálila a vypařila. Nevytvářela tlakovou vlnu, protože jinak by při svém výbuchu krutě pohnula celou planetou a odmrštila by do vesmíru velkou část atmosféry.
Ne, tohle byla zbraň vytvořená přesně v duchu tehdejšího myšlení o tom, že jen jeden názor, jediná pravda, mají nárok na existenci a vše ostatní musí být zničeno, doslova vymazáno ze světa silou “očistného ohně” a “božího světla” a Země musí být zachována pro ty “správné”.
A přesně toto se těm nešťastným bytostem v těch zničených městech stalo. Byly na té “špatné straně”, a proto musely být spáleny na popel, doslova rozmetány na atomy, protože podle logiky útočníka jejich “lež a zlo” už nesměly dále existovat.
Miliony bytostí byly kvůli “dobru a světlosti” protivníků nějakou svou částí uvězněny v tomto okamžiku strašlivého “velkého vítězství světla a pravdy” nad těmi “temnými a bezbožnými”. A po mnoho a mnoho dalších zrodů se snažily s tímto krutým prožitkem nějak srovnat. Smrt a neexistence k nim přišla náhle, bez varování, v jediném záblesku nesnesitelného jasu a žáru.
Onen hledající mohl prožít, že ten “mistr” byl v okamžiku toho výbuchu mladý a idealistický a tak zůstal chycen ve svých tehdejších značně naivních představách o dobru a o zlu a v tehdejší víře v individuální osvícení a vzestup. A přesně tyto “zaseklé” představy se snažil šířit ve svých zrodech.
Onen hledající byl ohromen ukrutnou obludností toho prožitku. A v první chvíli, kdy si uvědomil celou tu hrůzu a bolest a zánik, si vůbec nedovedl představit, jak by mohl pomoci tolika bytostem. Protože jich v tom prožitku byly opravdu miliony…
Jenže “rozměry” a “počty” jsou velice relativní pojem v procesech v rozšířeném vědomí. Proto se znovu ponořil do odžívání a postupně vnímal, jak se celá ta ukrutná bolest zmenšuje a rozplývá. Po nějaké době už neměl sílu v tom pokračovat a musel se pomalu začít vracet do sfér blíže k našemu běžnému vědomí. Ale doufal, že se mu snad podařilo zahájit léčebný proces v tom strašlivém prožitku a že pokud bude v budoucnu potřeba, synchronicity ho tam znovu zavedou.
Každopádně později zjistil, že rétorika onoho “mistra” se po tomto prožiku najednou “zničehonic” změnila. Pro jeho věrné žáky to byla sice zpočátku poněkud nepochopitelná změna, ale postupně to přijali jako velkou úlevu. Jejich “mistr” opustil myšlenku o nutnosti “vítězství Světla nad Temnotou” a začal najednou hovořit o potřebě “léčit temnotu” duchovní prací.
Ale vraťme se zpět k našemu hledajícímu. Leckdo by mohl nyní očekávat, že se začne naparovat “psychonautickou pýchou” nad tím, co “dokázal”. Ale kdepak. Během různých procesů v rozšířeném vědomí už mohl dobře poznat logiku synchronicit a tak si až bolestně jasně uvědomoval, že to klidně mohl být tehdy v té dávné minulosti třeba právě on, kdo stvořil tuto strašlivou zbraň a nebo vydal rozkaz k jejímu použití…
Traumata a bolesti a utrpení jsme si během tisíciletí způsobovali navzájem. A pokud se někdo hystericky bije v prsa, že on je ten “dobrý a světlý” a nic špatného nikdy neudělal a tudíž nehodlá za nikoho nic odžívat a ať to dělají ti “temní a zlí”, tak prostě jen potřebuje více času, aby pochopil jak naivní a v podstatě “zlý a temný” tento jeho postoj ve skutečnosti je. Jedeme v tom všichni společně…
