Stanislav Grof opakovaně hovořil o tom, že naši předkové vypracovali mnoho technik, které navozují změněné stavy vědomí a většina z nich je založená na práci s dechem. Často se jedná o zrychlené dýchání, velmi podobné tomu, jaké se používá při holotropním dýchání. Nejstarší jsou zřejmě techniky domorodého zpěvu a tance. Začněme zpěvem – jedná se velmi často o zpěvy napodobující zvuky přírody, při nichž se střídají hluboké hrdelní chrčivé tóny s vysokými zpěvnými. Základem každého takového zpěvu je zrychlené hluboké dýchání a také hluboké soustředění na dech a zpěv. Člověk se takto odpojí od myšlenek v hlavě a dostane se postupně do stavu změněného vědomí. Tyto techniky zřejmě existovaly v různých podobách po celém světě, ale mnohé z nich už asi bohužel nenávratně zanikly. Protože bílí kolonizátoři se je vždy snažili cíleně vymýtit. Euroamerická kultura se bohužel po staletí aktivně snažila potírat cokoliv, co mělo spojitost s domorodými šamanskými obřadními technikami…

Jednou takovou technikou „holotropního zpěvu” je „katajjaq” – inuitské hrdelní zpěvy. I ji se snažili běloši vymýtit, naštěstí se jim to úplně nepodařilo a tak mají dnešní mladí potomci Inuitů na co navazovat. Katajjaq se zpívá obvykle v duetu, zpívají většinou ženy, během zpěvu stojí blízko sebe, obličeji k sobě. Obsahem písní jsou především zvuky přírody – zvuky větru, moře, ptáků, ale prý také zvuky, které vydává led a sníh. Na YouTube je možno najít zajímavá videa (https://www.youtube.com/watch?v=qnGM0BlA95I a nebo https://youtu.be/fPI2dXcn8Vw ).

V Japonsku prý existovala podobná technika „rekuhkara”, ale poslední člověk, který ji dokonale ovládal prý zemřel v roce 1976. Nicméně i v tomto případě se mladí lidé nyní snaží tuto techniku zpěvu obnovit – a i v tomto případě zpěv napodobuje především zvuky přírody – https://www.youtube.com/watch?v=maaJiJq7Gow

Zde by se možná hodila jedna poznámka – moderní výzkumy ukázaly, že existují rozdíly ve fungování mozků mužů a žen a díky tomu mají mnohé ženy i za normálního vědomí přirozeným způsobem mnohem blíže k holotropnímu stavu vědomí. Psal jsem o tom více v první knize. Proto když tyto domorodé zpěvy zpívají ženy, dostávají se díky tomu velice snadno do změněných stavů vědomí. A na některých videích je možno to vidět. Muži naopak obvykle provozují hlavně hluboké hrdelní zpěvy – takové známe z pohoří Altaj, z Mongolska a nebo z Tibetu. Tyto zpěvy intenzivně rozvibrovávají celé tělo, což zřejmě mužům ulehčuje vstup do změněných stavů vědomí – https://www.youtube.com/watch?v=AMndPTS0KLY

Dalším příkladem jsou „opičí zpěvy” z ostrova Bali – neboli „kečaq”. Jeho ukázku jsme asi všichni viděli ve filmu Baraka – https://www.youtube.com/watch?v=pCUdEnGvYFk – je to ta scéna, v níž mnoho polonahých mužů sedí v soustředných polokruzích v chrámu v přírodě, zpívají různé zvuky a mávají rukama. Když se zaposloucháme, pocítíme, jak intenzivně všichni dýchají a na záběrech můžete vidět, jak se postupně dostávají do transu…

Mnohé takové „přírodní zpěvy” se zřejmě později transformovaly do vícehlasých lidových písní, ale jejich účinek na změny vědomí je zřejmě podobný. Zvláště ruské lidové písně zpívané velmi táhlým způsobem a vícehlasně u zpěváků viditelně navozují změněné stavy vědomí. A když se zaposloucháme do kterékoliv z těchto starých forem zpěvů a hluboce se do nich ponoříme, tak brzy zjistíme, že i my se začínáme dostávat do změněného stavu vědomí.

Samostatnou kapitolou jsou různé náboženské zpěvy. Tento druh umění byl totiž již záměrně komponován s cílem ovlivnit vědomí lidí a umožnit jim prožitek „posvátna”. Tyto zpěvy tak zvaně „oslavují Boha” respektive „dávají prožitek božství”. Posuzováno striktně z pozice materialisticky orientovaného maskulinního rozumového analytického vědomí to samozřejmě zní jako nesmysl a tak bývají tyto formulace nahlíženy velmi posměšně. Avšak posuzováno z pohledu transpersonálního umožňují lidem tyto zpěvy dostat se do jiných stavů vědomí a tím vlastně opravdu „prožít božské vědomí”.

Ve středomoří a na blízkém Východě existuje Súfijské náboženství, které dnes sice obvykle považujeme za islámskou sektu, ale ve skutečnosti se zřejmě jedná o samostatný náboženský směr, který údajně vychází z tradice Gnosticismu. Gnostikové kladli důraz na osobní spirituální poznání (gnosis) a odmítali poslouchat „církevní autority”. V souladu s tím Sufisté vypracovali různé techniky navozující změněné stavy vědomí.

Súfijské zpěvy-modlitby jsou velice pozoruhodné a některé z nich se velmi podobají holotropnímu dýchání. Tyto zpěvy umožňují účastníkům obřadu dostat se do stavu holotropního vědomí a získat tak osobní spirituální prožitek. Súfijské zpěvy jsou vlastně velmi pokročilé dechové techniky. Texty jsou velmi jednoduché, v zásadě se prozpěvuje stále opakovaně stejná krátká modlitba a pozornost zpěváků se soustředí na dech. Zpěvy jsou na začátku pomalé a táhlé a spíše meditativní. Pomalá fáze trvá zhruba prvních deset minut, pak se ale postupně zrychluje, zpěváci dýchají stále intenzivněji, dostávají se postupně více a více do transu, na konci jsou zpěvy už velmi rychlé a pak najednou všichni utichnou. V nastálém klidu se jejich vědomí velice rychle dostane do rozšířeného stavu a účastníci obřadu takto dosáhnou opravdu intenzivního osobního spirituálního prožitku. Tento postup opakují znovu a znovu a postupně se tak dostávají do stále silnějšího změněného stavu vědomí – https://www.youtube.com/watch?v=hVDKxYpnOrI

V indické hinduistické tradici existují velice podobné cyklické zpěvy manter – tzv. „kirtan”. Pokud jste někdy slyšeli stoupence hnutí Hare Krishna prozpěvovat stále dokola „Hare Krishna Hare Rama” za zvuků rytmické hudby, tak přesně o takové zpěvy se jedná. Při hlubokém ponoření se do zpěvu a dechu se tito lidé dostávají do „svatého vytržení”, tedy do různě silného holotropního vědomí. V naší evropské tradici známe velice dobře tak zvaný „Gregoriánský chorál”. I v tomto případě se jedná o táhlé cyklické prozpěvování modliteb. Je velice pomalé, často se velmi dlouho zpívají jednotlivé slabiky, zpěváci se takto dostávají do velmi meditativního stavu vědomí – https://www.youtube.com/watch?v=eC6OKIYXBxQ

Ale kromě zpěvů používaly staré národy i mnoho dechových hudebních nástrojů, které při delší hře vyvolávají rovněž podobné stavy. Jde především o nástroje, které nevyžadují soustředění na jejich ovládání, protože změny tónů se u nich dosahují pouze dechem. Známým příkladem je australské didgeridoo. Když hráč ovládne techniku cyklického dechu, může na něj hrát dlouhé desítky minut a soustředí se při tom pouze na rytmus dýchání. Dech je v tomto případě samozřejmě jiný než u zpěvu, ale výsledek je podobný – hráč se také dostává do změněného stavu vědomí. Někteří dnešní hráči to popisují tak, že se „stávají zvukem”, překračují hranice svého malého vědomí a propojují se s vědomím přírody a planety – https://www.youtube.com/watch?v=yG9ZX1FS20A

V úvodu jsem zmínil i tance – ty zřejmě vždy měly pro lidi mnohem hlubší význam, než jaký jim my dnes přikládáme. Notoricky známé – a také bohužel už i stejně notoricky zprofanované – jsou samozřejmě různé formy domorodých obřadních tanců, obvykle provozovaných za doprovodu rytmického bubnování. Je legrační číst občas některé staré názory antropologů, kteří s postojem „bělošské civilizované nadřazenosti” popisovali „primitivní obřady uctívání bohů za účelem úspěšného lovu” a naprosto nechápali, že oni „divoši” ve skutečnosti prožívají při tanci velice intenzivní spirituální stavy, které jejich vědomí propojují s celou existencí a s „Bohem”…

Také prakticky každý národ na světě měl v minulosti tradici skupinových kolových tanců, které se provozovaly při různých oslavách a které nejspíš velmi posilovaly soudržnost komunity díky společnému prožívání euforie a radosti. Neodmyslitelnou součástí mnohých těchto tanců byl také zpěv a velmi často i rytmické dupání a tleskání a to všechno vyžadovalo samozřejmě i rychlé a hluboké dýchání. Nejspíše se tedy jednalo o velice silný kolektivní dynamický holotropní obřad, navozující hluboké propojení do společného a velmi euforického vědomí.

V Asii – především v Indii a Indonésii – se dochovaly velice vypracované a na symboliku nesmírně bohaté „posvátné tance”. Každý pohyb a postoj má u nich nějaký význam vycházející z mytologie, celá sestava má speciální dynamiku, nejčastěji je tančí ženy a je na nich vidět veliká hloubka prožitku a naprosté soustředění se na přítomný okamžik. Nějaké takové chrámové obřadní tance podle dochovaných vyobrazení asi existovaly i ve starém Egyptě. A nesmíme zapomenout ani na techniku „tai-chi”, kterou jistě všichni dobře znají. Je to něco mezi tancem, cvičením a bojovým uměním a hlavně v Číně je to doslova masová záležitost. A na cvičících je možno vidět hluboké soustředění a silné vnory do jiných stavů vědomí…

Do dokonalosti dotáhli taneční techniky Súfisté. Vypracovali techniku „dervišských tanců”, což je dynamická meditace, při níž se meditující točí na místě. Jak sami Súfisté přímo říkají, cílem tohoto rituálu je dosažení „sjednocení s Bohem”. Začíná se pomalu, postupně se zrychluje, až se každý tanečník dostane do rychlosti odpovídající rytmu hudby, která je obvykle hraná naživo dalšími členy skupiny. Tanec trvá několik minut, pak se všichni zastaví a setrvávají v meditačním stavu mysli. Tato technika tance je prý velmi stará a má údajně kořeny ve starém Egyptě – https://www.youtube.com/watch?v=3gG8YAUqVIs

A nedávno jsem viděl videa ženské taneční skupiny „Nava Dance“, kde stejné tance tančily ženy a držely při tom v rukou velké kulaté šamanské bubny. Byl to neobyčejně silný a velice spirituální prožitek – https://www.facebook.com/MiriamPeretzdance/videos/554350048838502/ Kdo ví, možná že tyto tance jsou nějaké prastaré chrámové spirituální techniky, jejichž cílem byl duchovní rozvoj adeptů spirituální cesty… V naší moderní době se na tyto staré techniky a tradice často díváme s jistým opovržením a povýšeně, ale je to jenom proto, že už povětšinou nechápeme jejich skutečný význam pro prožívání holotropních stavů vědomí…