Stanislav Grof se během své práce s psychedeliky a holotropním dýcháním opakovaně setkával s tím, že lidé v seancích znovu prožili svůj vlastní porod. Podle mainstreamové vědy není možné aby si ho člověk pamatoval. Ale odůvodnění, které se dosud používalo, svědčí spíše o úporné snaze držet se jakéhokoli „důkazu”. A jednou jsem mohl poslouchat jakéhosi řečníka, který tuto “nemožnost pamatovat si vlastní porod” dosti vehementně obhajoval. Ale hlavní dojem, který jsem si z jeho vystupování odnesl, byl, že on sám se toho podvědomě opravdu bojí. Ani se nedivím, ale hezky popořadě…

Na základě prožitků v holotropním vědomí popsal Stanislav Grof čtyři fáze porodu a jim odpovídající komplexy prožitků. Označil je jako bazální perinatální matrice (BPM) a každá má svá vlastní “hlavní téma” prožitků související s fyzickými ději, které ji dominují. Tyto fáze mohou být různě dlouhé a různě traumatické a mohou pak člověka velice zásadně ovlivňovat po celý jeho život. Proto Stanislav Grof přikládá tak velký význam vyléčení právě těchto traumat formou znovu prožití v holotropních stavech vědomí.

Jak jsem se ale mohl sám přesvědčit, tak se znovu prožitím hluboko uložených vzpomínek na vlastní porod je to trochu komplikované v tom smyslu, že pokud jsme sami prodělali náročný porod, tak pak ale leckdy máme enormní vnitřní snahu tyto vzpomínky nepustit z podvědomí ven. Dají se takto dosti účinně blokovat dokonce i v holotropních stavech vědomí. Takže především lidé se silnou vnitřní sebekontrolou si musí nejprve udělat uvnitř sebe jasno, jestli je opravdu chtějí znovu prožít. Pokud se jich totiž uvnitř sebe sama obávají, pak ale mohou doslova „hrát sami se sebou na schovávanou” – tedy jakoby je chtít přijmout ale přitom je podvědomě stále blokovat. Však Stanislav Grof popsal i případy pacientů, na které psychedelika téměř neměla vliv právě kvůli jejich silné vnitřní snaze „nepoddat se procesu”. A s holotropním dýcháním je to stejné. Zásadním prvním krokem je tedy často vnitřní odhodlání dovolit těmto prožitkům vystoupit z hlubin podvědomí. Bez tohoto aktivního rozhodnutí a přání to leckdy opravdu nejde. Možná by to časem mohlo získat i poněkud rituální podobu, něco jako „mysteria”, zaměřená na prožitky z porodu. Taková obřadní forma “rituálu přechodu” či “zasvěcení do mystérií narození” by možná mnoha lidem velmi pomohla, protože by zdůraznila velký význam tohoto prožitku pro jejich další život.

Stanislav Grof si ve svých přednáškách opakovaně posteskl, že od šedesátých let, kdy poprvé představil veřejnosti a vědcům svá zjištění ohledně traumat způsobených průběhem těhotenství a porodu, se stále příliš mnoho nezměnilo a tato témata jsou i nadále většinou ignorována. A ve své nové knize „The Way of the Psychonaut” se ironicky pozastavuje nad tím, že teprve v roce 2015 byla zveřejněna studie britských vědců dokládající, že i čerstvě narozené děti cítí bolest. Jak uvádí, do té doby totiž bylo běžné provádět různé zákroky na novorozencích zcela i bez lokální anestezie, protože v medicíně panoval názor, že děti do jednoho roku věku ještě nejsou schopny cítit bolest a jejich reakce na zákrok jsou čistě reflexní. Zdá se tedy, že nás čeká ještě delší cesta než jako lidstvo pochopíme jak zcela zásadní vliv na naše životy mají hluboko uložené vzpomínky z doby těhotenství a porodu. Věřím ale, že na to postupně přijdeme a budeme věnovat mnohem více úsilí jak předcházení těmto traumatům tak i jejich léčbě.