Já jsem tvůj Stín, tak pozvi mě dál…

Jedním z nejdůležitějších a nejzákladnějších osobních archetypů je „Stín”. Všichni ho máme, všichni se s ním občas setkáme. Obvykle ve snech a ty pak mohou být díky tomu velmi nepříjemné. Svůj Stín od sebe většinou ze všech sil odháníme a často ho promítáme do ostatních. Chováme se tak k němu právě proto, že obsahuje všechno co nechceme a odmítáme. A my to dobře víme – vždyť jsme si ho přece sami vytvořili a soustavně ho takovými „zavrženými” prožitky a vlastnostmi dál „krmíme”. Carl Gustav Jung na toto téma ale napsal, že člověk se nestane osvíceným tím, že se bude pořád držet jen své světlé části, ale naopak tím, že si uvědomí a pochopí své temné složky… V naší kultuře je vytěsňování různých vlastností do Stínu děláno naprosto programově – protože „tak se to má dělat”, případně „takto je to správné”… To jsou ty magické formulky, které signalizují vytěsňování. „Je třeba se přizpůsobit očekávání”. Přizpůsobit či někdy přímo podřídit… Je tu pochopitelně řeč o potlačení některých svých stránek ve jménu „konformnosti”. Pro předchozí generace to byl dokonce přímo životní styl – „žít tak, jak se očekává”. A tak Stíny hezky „kynuly”. Však také květinová revolta hippies byla právě vzpourou proti této křečovité „správnosti” jejich doby. Ale ani v dnešních dnech to mnohdy není o moc lepší.

V některých náboženských či spirituálních společenstvích je takové vytěsňování stále hodně často přímo programově vyžadováno. Všichni chtějí být „silně pozitivní” či „světlí” – to je přece to, oč tu běží, že? Měl jsem možnost zažít skupiny, v nichž jejich ústřední „guru” často a rád plamenně řečnil o „dobru” a doslova brojil proti „zlu”. A na jeho věrných stoupencích bylo hodně poznat, jak ze sebe doslova „vyhnali” cokoliv, co by je mohlo v očích jejich mistra „kompromitovat” a u některých jsem měl až dojem, že se takto stali doslova až „průsvitnými”. Tak velice se obávali, aby u nich nebyl nalezen ani kousíček „temnoty”. Ale samozřejmě všechno vždy souvisí se vším, takže tito lidé si příslušností k dané skupině jen sebepotvrzují svou niternou potřebu vytěsňovat vše, s čím se neumí vyrovnat a nebo čemu nerozumí.

Takové skupiny pak samozřejmě vždy potřebují někoho, na něhož by si mohly promítat své Stíny. A jejich „světlý guru” to potřebuje také a možná i nejvíce ze všech, protože on je přece z titulu svého postavení ten „nejsvětlejší”. Takže když už se ta potřeba nedá dál odkládat, tak je pak obvykle největší kverulant „odhalen” jako ten „temný” a už to jede. Projekce Stínů se rozjede naplno a všem se uleví, že jsou zase o kousek „světlejší”. Díky tomu, že odehnali svůj Stín dál od sebe, právě na toho nově odhaleného „temného”, který se jim tam tak „zákeřně vetřel” do jejich jinak tolik světlého společenství. Ale protože po každém takovém vytěsnění každému z těch „světlých” něco z jejich nitra ubude, nezbývá jim pak než zase o něco více nafouknout své duchovní ego, aby tuto nově vzniklou mezeru ve svém nitru něčím zaplnili. A to se pak hned cítí být „lepšími” a „vyspělejšími”…

Jsem si vědom toho, že jsem v tomto popisu velmi břitký a omlouvám se všem upřímně hledajícím a všem skupinám, které fungují jinak. Ale mám s tím, co popisuju, osobní zkušenost. Nebylo to vůbec příjemné, ale pro mě, v mém usilování o opravdu hlubinné pochopení lidského nitra, to bylo neobyčejně cenné a obohacující.

Ale ani v moderní takzvaně „sekulární” společnosti to není o moc lepší. Prostředí leckterých úspěšných firem připomíná také spíše náboženskou sektu. Očekává se určitý styl oblékání, chování, jsou tam často akceptována jen určitá konverzační témata. A tak se předstírá a tedy i vytěsňuje jak „na běžícím pásu”. A velice podobně to tam funguje i v mezilidských vztazích. Vždy se tam najde několik jedinců, kteří si udržují aureolu toho jak jedině oni jsou „cool” a všechno co dělají a říkají je „naprostá bomba” i když je samozřejmě leckdy řeč o úplných trivialitách.

A tihle „cool” jedinci se pak chovají stejně jako výše zmínění spirituální guruové. I oni vytěsňují různé své vlastnosti – takové ty co nejsou cool, co jsou podle nich slabošské apod. A tak se samozřejmě není co divit, že takové skupiny rovněž nutně potřebují nějaké „divné outsidery”, někoho, kdo absolutně není cool a do něhož tedy ostatní mohou promítat své Stíny. Funguje to tak i ve školách a i v mnoha rodinách…

Svět se prostě točí nějak pořád stejně. V textu o archetypové astrologii se rozepisuju o tom, že v naší dnešní kultuře se doslova křečovitě snažíme držet takových těch „šťastných Jupiterovských energií”. A snažíme se utíkat před Saturnovskými energiemi rituálů přechodu. A tak se není co divit, že si pro sebe necháváme ty „šťastné”, „světlé”, „cool” energie a zbytek odmítáme a vytěsňujeme. Ostatně řada psychonautů takto pojímá i psychedelické tripy – také se snaží vyhledávat hlavně „skvělé prožitky” a chtějí se vyhnout obtížným tématům… Na druhou stranu také ale samozřejmě existují i lidé, kteří přímo programové ztělesňují temnou složku lidstva. A ti pak žijí právě energiemi Stínu. Ale to už by bylo na úplně jiné povídání… Myslím si, že je z toho všeho každopádně jasně vidět, že v naší kultuře je opravdu potřeba zaobírat se vlastním Stínem a snažit se ho pochopit a integrovat. A co že nám to přinese? Na to se vám pokusím odpovědět v následujících odstavcích…

I když se věnuji holotropení a tripům již nějaký ten rok, tak ale ani já jsem dlouho neměl odvahu konfrontovat se napřímo se svým Stínem. To i prožitek spirituální smrti a znovuzrození byl pro mě nakonec snáze dosažitelný než výlet do vlastního Stínu. K výletu do Stínu jsem se musel dlouho odhodlávat. A i když jsem sice v různých seancích postupně odhaloval své temné stránky, přeci jen to ještě nebyl plný vnor do Stínu. Nicméně vědomí nutnosti navštívit a pochopit vlastní Stín ve mě postupně narůstalo. A po čase přerostlo přímo v niternou potřebu a vlastně i touhu. Vnímal jsem to jako další „práh”, který je potřeba překročit. Jako další velké dobrodružství na cestě sebepoznání. A jednoho dne se to už prostě nedalo odkládat a holotropní seance mě tam rovnou sama vzala…

Již jsem od té doby podnikl několik dalších výletů do mého Stínu a vím, že ještě budu nutně potřebovat další. Protože jsem zjistil, že Carl Jung měl velkou pravdu když říkal, že Stín má více úrovní a že pod podvědomým osobním Stínem existuje ještě něco jako „archetypální osobní Stín”. A pak zřejmě ještě existuje něco jako „kolektivní Stín” v kolektivním podvědomí lidstva. A možná to jde ještě hlouběji. Toto objevování různých rovin Stínů je naprosto fascinující a děsivé zároveň ale také nesmírně poučné a hlavně úžasně osvobozující… Každopádně, po těch několika „návštěvách” ve vlastním Stínu se cítím jakoby „lehčí” a mnohem celistvější a jako by se mi rozšířilo pochopení a vnímání. Díky tomu, že jsem si přiznal a přijmul za vlastní i ty svoje vlastnosti a schopnosti o kterých jsem vždy tušil, že je mám, ale odmítal jsem se s nimi smířit.

Ve svém Stínu jsem našel velmi mnoho prožitků. Byly tam například démonické energie u nich jsem vnímal souvislosti s vlastními i archetypálními porodními prožitky. Bylo jich tam opravdu hodně a projevovaly se v nejrůznějších podobenstvích. Dokonce jsem tam prožil něco jako podobenství jakéhosi temného obřadu, přičemž u „zúčastněných” jsem vnímal přesně stejné nevyřešené perinatální prožitky, kterým dávali průchod právě touto formou. Byl to zvláštní obraz – naše kultura je plná nevyřešených fobií a těžkých prožitků, které ani nijak doopravdy neléčíme. Jen je potlačujeme a podivnými způsoby si je ventilujeme. Někdo pak může sklouznout až ke svéráznému „uctívání” těchto nezpracovaných těžkých prožitků…

Také jsem ve Stínu našel divoké „dračí” sexuální energie. To nebyla relativně „poklidná” hadí síla – toto byla opravdu naprosto nespoutaná „dračí síla”. Něco jako ještě hlubší úroveň Kundalini energie. To byl opravdu mocný prožitek a uvědomil jsem si díky němu, že jsem se přesně těmto energiím vyhýbal i ve svých intimních prožitcích. A také mi došlo, že řada lidí asi takto zatlačuje do svého Stínu i poměrně běžné sexuální energie – těm pak musí jejich Stín doslova „sršet” potlačenou sexualitou…

Také jsem tam objevil něco jako válečné regresní vzpomínky – těch tam bylo opravdu hodně. Měly nejrůznější bizarní podoby a souvisely s nimi i různé kruté a děsivé scény z filmů, se kterými jsem se zjevně během jejich sledování nedokázal vyrovnat, byť jsem asi tehdy měl dojem, že „mi to nic nedělá”.

Všechny tyto potlačené děsivé energie a obrazy pak měly přímou souvislost s okamžiky, kdy jsem se v minulosti zachoval velmi necitlivě či až krutě vůči svému okolí. V prožitku jsem viděl, jak mě v takových chvílích ovládly právě tyto nezpracované energie zatlačené do Stínu. V takových chvílích jsem se pak vždy velice divil, proč jsem vlastně takto reagoval a neuměl jsem to tehdy pochopit. Ve Stínu jsem naopak našel vysvětlení. Nicméně usmířit se s tím bude vyžadovat ještě další seance…

Také jsem tam našel zastrčené vzpomínky na různé události, které se mi nelíbily a nebo mi přišly trapné či zesměšňující. A tak jsem se je tehdy snažil rychle „zapomenout” – tedy jsem je vytěsnil. Ale nahlíženo dnešníma očima jsem to celé už chápal samozřejmě jiným způsobem, takže jsem neměl problém se s nimi smířit. Také tam bylo mnoho mých různých „utopických” nápadů z dětství, kvůli kterým se mi ostatní vysmívali. I ty jsem tehdy potlačil, ale dnes jsem viděl, že jejich ozvěny mě vlastně inspirovaly k jiným idejím.

Rovněž jsem tam ale objevil cosi jako zvláštní entity jakoby „přisáté” na můj Stín a „sající” z něj energii. A také jsem tam našel něco jako Stíny jiných osob, jak tam zápasí s nějakou částí mého Stínu. Tohle by mě dřív nenapadlo, že by to takto mohlo fungovat. Zvláště to vysávání energie z něčího Stínu. Ale sotva jsem to prožil, tak jsem rázem pochopil, že to dává smysl. Do Stínu vytěsňujeme velmi mnoho své přirozené divoké energie a nemáme ji pak proto pod kontrolou. Takže pokud by chtěl někdo „sát”, tak právě ve Stínech by našel přesně to, co hledá a nikdo by ho tam nerušil. Ale celé jsem to zároveň vnímal i jako velké podobenství. My sami sobě „vysáváme” energii právě tím vytěsňováním a neustálým potlačováním některých svých částí…

Byla tam uvnitř na hlubších úrovních i jakási „tajná komnata s okultním věděním”, chráněná jakýmsi Stínem „temné kněžky” a musel jsem nejdřív „splnit její úkoly”, než mě pustila dál. To byl hodně intenzivní symbolický prožitek. A měl jsem dojem, že něco takového mají ve svém Stínu i jiní lidé – přesně takovou komnatu utajeného poznání…

V mém Stínu jsem ale potkal i svoje nenaplněné lásky a také nedokončené usilování z minulých let. Z některých ve mě zůstala hořkost, z jiných nenaplněná touha. Ale obojí prostě bylo svého času nad moje síly a proto jsem to všechno potlačil a vytěsnil právě do Stínu. Smířit se s některými z nich nebylo ani dnes po letech nijak snadné, ale už jsem je nahlížel jinak, takže jsem je díky tomu viděl jako cenné zkušenosti…

Každý z těchto mých výletů do vlastního Stínu byl velice náročný a stál mě hodně úsilí abych odtamtud předčasně neutekl, ale nakonec jsem se pak cítil opravdu lehčí a svobodnější. Také jsem si po těchto seancích uvědomil, že i můj nejsilnější prožitek rozšířeného vědomí, který jsem popsal v jednom svém starším textu měl hodně co dělat s integrací Stínu. Dostal jsem se tehdy na asi deset dní do nepřetržitého holotropního stavu vědomí. Ale od té doby jsem tento stav nedokázal ve stejném rozsahu znovu docílit.

Setkal jsem se s tímto stavem znovu až nyní, když jsem začal vědomě pracovat se Stínem. A zpětně jsem si uvědomil, že tehdy ten dvoutýdenní pobyt s Nadou Shakti v Jeseníkách byl právě o integraci Stínových prožitků a energií – i když jsme si to tehdy takto přímo nenazývali. Ale výsledek byl, že jsme se po této akci cítili být velice osvobození a mnohem celistvější. A ono zdánlivě náhlé a nečekané probuzení se do Velkého Vědomí, které po něm nastalo, pak bylo vlastně naprosto přirozené, protože jsme se už nijak nebáli toho probuzení. Už jsme prostě věděli do čeho se probudíme. Dokud totiž něco stále odmítáme a vytěsňujeme, tak vlastně tímto odmítáme a zavrhujeme nejen část sebe sama, ale hlavně stejně zabarvenou část Velkého Vědomí. A nemůžeme se proto doopravdy otevřít celku, protože si zároveň kolem sebe stále stavíme zdi a některé části celku nechceme znát…

Holotropní či psychedelický výlet do vlastního Stínu rozhodně není jednoduchý. Člověk si musí být jistý, že je schopen se vyrovnat s tím, co v něm najde. Pokud se ale cítíte být na takovou zkušenost dostatečně připraveni, pak bych vám rozhodně doporučoval o takovém výletu do Stínu uvažovat. Určitě k tomu ale budete potřebovat velice bezpečný set a setting a hlavně velmi vyspělého sittera, který už má zkušenosti se svým vlastním Stínem. Ale především budete muset mít silné odhodlání či přímo niternou touhu a potřebu – abyste měli sílu v tom prožitku vytrvat. A také je nutno počítat s tím, že takový výlet pak bude vyžadovat opravdu upřímnou a hlubinnou integraci a čas na zpracování. Protože to bude opravdu přelomový prožitek. Ale až ho absolvujete a zpracujete, pak teprve opravdu budete do hloubky chápat smysl výroku Carla Gustava Junga o tom, že „osvícení” je možno dosáhnout jen pochopením své vlastní temnoty a nikoliv hrou na „světlost”…