Při on-line sdíleních, kterým jsou věnovány poslední oddíly této knihy, jsem vyslechl i několik dalších prožitků a postřehů týkajících se regresních vzpomínek na porody. Jedna žena například uvedla, že si při holotropním dýchání prožila, že během porodu její maminku medikovali, takže jak maminka, tak ona coby dítě, byly kvůli tomu „mimo“ a doktoři ji nakonec museli vytáhnout kleštěmi. Prý ji ten prožitek ukázal, že to je důvod, proč se jí v životě opakovaně stávalo, že v silně stresové situaci omdlela – tedy šla „mimo sebe“ – a čekala na pomoc z vnějšku.

Další žena popisovala, že během porodu vnímala velký zmatek na porodním sále, připomnělo se jí v prožitku, že lékař křičel na maminku aby tlačila, ale dítě samo s tím nemohlo nic dělat, protože samozřejmě v leže se rodí špatně a ve stresu obzvláště. Stres na sále se ale prý vyhrocoval a lékař křičel ještě více a ostatní i zmatkovali ještě více. Tato žena pak prý v prožitku pochopila, že tahle situace se jí pak v životě přehrávala tak, že když nějaký muž začal křičet a nastal zmatek, tak ona upadla do naprosté pasivity, vůbec nijak se neangažovala v řešení problému a cítila se být doslova „uvězněná“ v dané situaci. Což pochopitelně celou záležitost obvykle ještě více vyhrotilo. A to všechno se podle prožitku dělo proto, že v ní zůstal nezpracovaný právě tento zážitek malého miminka, které je uvězněné v porodním kanále, nemůže vůbec nic dělat a kolem lidé zmatkují.

Další člověk popsal, že jemu prožitek porodu v holotropním dýchání ukázal, že kvůli kombinaci medikace, stresu na sále a samozřejmě nevhodné porodní polohy v leže se i jeho porod zasekl a on se dostal do jakého stavu mezi životem a smrtí. Nebyl tak úplně ani v jednom z těchto světů a byl to stav, který mu způsoboval velkou fyzickou i duševní hrůzu. Nemohl vůbec nic dělat. Ani se plně vrátit do života a ani úplně zemřít. Pochopil, že právě vzpomínka na stav „mezi světy“ ho v životě nejvíce děsila a vracela se mu někdy při usínání a několikrát ve vysoké horečce při nemoci.

Další osoba popisovala, že její porod trval skoro 3 dny, protože placenta bránila jejímu narození, takže zažila extrémně dlouhou druhou porodní matrici. Lékař prý musel placentu zvenku nastřihnout, aby se dítě vůbec mohlo narodit. Dotyčnou osobu to prý tak velice poznamenalo, že vlastně pak v životě v případě jakýchkoliv problémů pořád čekala na nějakou pomoc zvenčí.

Je také zajímavé, že vzpomínky na vlastní porod se nemusí vynořit jen při tripu nebo při holotropním dýchání. Vyslechl jsem vyprávění jedné ženy, která popisovala, že se při kojení svého nově narozeného dítěte dostala postupně do velmi hlubokého meditačního stavu vědomí a najednou z pohledu miminka uviděla doktora s rouškou a zdravotní sestru a železnou postel se zábranami a měla pocit, že se s ní „točí celý svět“ z toho jak s ní coby dítětem různě manipulovali. Vnímala to všechno jako velikou křivdu, protože se najednou z bezpečného světa mámy ocitla ve světě o němž vůbec nic nevěděla. Ten prožitek pro ni byl velice ohromující a měla pocit, že se takto na krátkou chvíli „propojila s Vesmírem“. Hned potom volala své matce a ta jí tu situaci potvrdila, že prý přesně takto to vypadalo při jejím narození – postel s železnými zábranami, lékař seděl, sestra stála.

Dalo by se takto pokračovat ještě dál a dál, ale myslím si, že to pro tuto chvíli bohatě stačí. Všechny tyto příběhy dostatečně názorně ukazují, že perinatální prožitky jsou naprosto zásadní pro každého z nás a mohou velice silně ovlivňovat naše životy. Je tedy nanejvýš žádoucí pracovat na jejich poléčení. Avšak jak už jsem uvedl, nejdřív musíme sebe sama připravit na znovuprožití těchto potlačených vzpomínek, protože jinak si je budeme podvědomě blokovat. Proto by bylo dobré, abychom si vytvořili nějaká nová „mystéria“, která by nám v tomto ohledu pomohla…