Začal jsem v poslední době při svých holotropních procesech hodně naslouchat. Různým lidem, situacím, místům – přesně jak jsem o tom psal ve svém posledním povídání. A také mi nyní více přichází texty, ve kterých se vlastně píše o tom, že naslouchání léčí. Například Peter Levine, zakladatel metody somatic experiencing, říká, že “trauma není to, co se nám stalo, ale to, co v sobě držíme, protože nám chybí empatický svědek.” Celá metoda somatic experiencing mi přijde vlastně jako naslouchání reakcím těla a zatuhlým traumatům.
V angličtině je také možné najít v různých podobách mnoho zmínek o metodě empatického či soucitného svědka-pozorovatele (empathetic witness, compassionate witness). Je to způsob pro uzdravení sebe sama i ostatních právě “pouhým” nasloucháním. Stejně tak i buddhismus hovoří o postoji svědka-pozorovatele, i když někteří lidé to možná někdy chápou trochu jako netečnost. Můj zcela laický dojem z učení Gautamy Buddhy ale je, že on byl empatickým svědkem-pozorovatelem, který všechno soucitně spoluprožíval s ostatními a tím jim pomáhal. Aneb jak říká staré české přísloví – sdílená bolest je poloviční…
Také v knize “Healing Collective Trauma” od rakouského terapeuta Thomase Hübla, která pojednává o léčení kolektivních traumat minulosti, jako například tragických událostí holocaustu, jsem našel podobný popis kolektivního soucitného meditativního vyslechnutí-spoluprožití. V této souvislosti jsem si také uvědomil, že lidé dřív možná dobře věděli proč měli doma “oltáře předků” a připomínali si je a naslouchali jejich příběhům. Možná to byla staletími prověřená metoda jak léčit stará traumata, která by jinak přecházela na další a další generace. My jsme od toho v moderní době upustili a teprve nedávno jsme zjistili, že existuje něco jako transgenerační traumata. Čili že před traumaty našich předků nikam neutečeme…
Ač to tedy zní na první pohled iracionálně, tak ale se zdá, že máme jako lidstvo prastarou kolektivní zkušenost s tím, že naslouchání léčí. Jen na to v různých časech zapomínáme a pak to právě pod tíhou kupících se traumat musíme znovu objevit. Přesně to se nám v poslední době děje. Naše civilizace je civilizací traumat a bypassů. Dnes už se to nedá přehlížet. Jistě, najdeme si vždy nějaký další “hurá-bypass”, budeme si ho chvíli užívat a až už to nebude ono, tak se snad objeví něco dalšího. Ještě více “hurá-hurá”, protože s tím jak se ta traumata kupí, bude potřeba bypassovat stále více a silněji. Zdá se, že zatím doufáme, že to tak půjde pořád.
Ale co když ne? Co když všechna ta snaha uniknout do svého soukromého bohatého ráje, do svého nebetyčně důležitého podnikání, do své stopadesáté dimense, do vysokých vibrací a podobně celou naši existenci vlastně jen zhoršuje? Co když toto jsou různé podoby strážců brány, která vede ke skutečnému hluboce pochopenému a prožitému soucitnému naslouchání?
Když jsem totiž začal během holotropních procesů doopravdy upřímně naslouchat, setkal jsem se v jednu chvíli přesně s takovým “impozantním strážcem prahu”. Byl tam, před slavnostně vypadající “branou do moudrosti” a měl mnoho podob různých lidí, kteří mě v minulosti opakovaně poučovali, že “nevím co čeho jdu”, “nechápu co mě čeká”, “nejsem na to dost vyspělý” apod. Poznal jsem takových lidí dost a postupem času jsem u některých z nich s překvapením zjistil, že oni během let téměř nikam nepostoupili, že jsou stále na stejném místě “před branou” a “zkušeně varují” ostatní…
A tak jsem se nyní rozhodl zaposlouchat do mého “mentálního strážce brány”. Když mě varuješ, ukaž mi pravdu, pouč mě, pomoz mi…
Po chvíli naslouchání jsem dobře věděl, jaká je jeho odpověď. On neví… On neví, co je tam “za branou”. On tam nikdy nebyl… Proto stojí tady a varuje. On se bojí. On je ten strach, který zde před branou cítí každý. Strach z toho, co je tam na druhé straně. Tváří se vyspěle a zkušeně, protože je sestaven ze strachů mnoha a mnoha lidí, kteří touto branou prošli přede mnou. Proto působí tak impozantně. Ale i tento strážce prahu, tento slepenec strachů, se dá vyléčit nasloucháním… A co on na to? Jak jinak než – “nejsi připraven na to, abys mi naslouchal”, “nejsi dost vyspělý”, “ještě to nezvládneš”…
Tož jsem se “zastavil” a začal naslouchat. Jsem jaký jsem, osud mě dovedl k této bráně, má to svůj důvod, musí to stačit jaký jsem… A když budu naslouchat tobě a všem strachům všech lidí, kteří tu stáli přede mnou, tak pochopím daleko více… Co to je vyspělost? Jsou to přece zkušenosti z prožitků, tedy i zkušenosti z naslouchání…
Jistě všichni víte, jak to bylo dál. Ten samotný strážce prahu, ono ztělesnění všech strachů a obav – to byla ta skutečná brána. Kdežto ta načančaná, naleštěná, zářící věc vedle něj, ta zdánlivá “brána do moudrosti”, to byl jen další bypass…
Jistěže naslouchání příběhům a bolestem minulosti a jiných lidí bolí. Jistěže je mnohem lákavější “být vysoce vyspělý”, “být nad věcí”, “nenechat se tím ovlivnit”… Ale čím nás život doopravdy poučuje? Právě autentickými bolestnými prožitky…
Když jim dokážeme naslouchat, když dokážeme spolu prožít a pochopit to, co zažili druzí a co se stalo v minulosti, nebudeme to muset prožívat sami. Změníme se a tím se změní i svět okolo nás. Protože už nám nebude muset přehrávat a zrcadlit to, před čím utíkáme…
A možná pak už ani nebudeme muset čekat na to, že přijde někdo “vyspělý” odněkud odjinud, kdo to tady za nás všechno vyřeší…
Aneb jak prý říká Mayské proroctví – Na “konci času” zjistíme, že jsme to my sami – ti, na které jsme tak dlouho čekali…
