Naši předkové vypracovali mnoho různých technik, které navozují změněné stavy vědomí a mnoho z nich je založeno na práci s dechem. Obvykle se jedná o zrychlené dýchání, velmi podobné tomu, jaké se používá při holotropním dýchání. Však také Stanislav Grof opakovaně o těchto technikách hovořil jako o inspiraci pro jeho metodu. Na tomto místě chci zmínit hlavně techniky domorodého zpěvu. Jedná se velmi často o zpěvy napodobující zvuky přírody, při nichž se střídají hluboké hrdelní chrčivé tóny s vysokými zpěvnými. Základem každého takového zpěvu je zrychlené hluboké dýchání a také soustředění na dech a zpěv. Člověk se takto odpojí od myšlenek v hlavě a dostane se postupně do stavu změněného vědomí. Tyto techniky zřejmě existovaly v různých podobách po celém světě, ale mnohé z nich už asi bohužel nenávratně zanikly. Protože bílí kolonizátoři se je vždy snažili cíleně vymýtit. Novodobá „válka proti psychoaktivním rostlinám“ je totiž jen pověstnou „špičkou ledovce“. Euroamerická kultura se po staletí aktivně snažila potírat cokoliv, co mělo spojitost s domorodými šamanskými obřadními technikami. „Válka proti změněným stavům vědomí“ trvá na této planetě už velmi dlouho…
Jednou takovou technikou „holotropního zpěvu“ je „katajjaq“ – inuitské hrdelní zpěvy. I ji se snažili běloši vymýtit, naštěstí se jim to úplně nepodařilo a tak mají dnešní mladí potomci Inuitů na co navazovat. Katajjaq se zpívá obvykle v duetu, zpívají většinou ženy, během zpěvu stojí blízko sebe, obličeji k sobě. Na YouTube je možno najít zajímavá videa s těmito zpěvy. Obsahem inuitských písní jsou především zvuky přírody – zvuky větru, moře, ptáků, ale prý také zvuky, které vydává led a sníh. V Japonsku prý existovala podobná technika „rekuhkara“, ale poslední člověk, který ji dokonale ovládal prý zemřel v roce 1976. Nicméně i v tomto případě se mladí lidé nyní snaží tuto techniku zpěvu obnovit – a i v tomto případě zpěv napodobuje především zvuky přírody. Už jsem tu na předchozích stránkách psal o tom, že vzhledem k rozdílům ve fungování mozků mužů a žen, mají ženy i za normálního vědomí přirozeným způsobem mnohem blíže k rozšířenému stavu vědomí. Proto když tyto domorodé zpěvy zpívají ženy, dostávají se díky tomu velice snadno do změněných stavů vědomí. A na některých videích je možno to vidět. Muži naopak obvykle provozují hlavně hluboké hrdelní zpěvy – takové známe z pohoří Altaj, z Mongolska a nebo z Tibetu. Tyto zpěvy intenzivně rozvybrovávají celé tělo, což zřejmě mužům ulehčuje vstup do změněných stavů vědomí.
Dalším příkladem jsou „opičí zpěvy“ z ostrova Bali – neboli „kečaq“. Jeho ukázku jsme asi všichni viděli ve filmu Baraka – je to ta scéna, v níž mnoho polonahých mužů sedí v soustředných polokruzích v chrámu v přírodě, zpívají různé zvuky a mávají rukama. Když se zaposloucháte, pocítíte, jak intenzivně všichni dýchají a na záběrech můžete vidět, jak se postupně dostávají do transu…
Mnohé takové „přírodní zpěvy“ se zřejmě později transformovaly do vícehlasých lidových písní, ale jejich účinek na změny vědomí je zřejmě podobný. Zvláště ruské lidové písně zpívané velmi táhlým způsobem a sborově u zpěváků viditelně navozují změněné stavy vědomí. A když se zaposloucháme do kterékoliv z těchto starých forem zpěvů a hluboce se do nich ponoříme, tak brzy zjistíme, že i my se začínáme dostávat do změněného stavu vědomí.
Ale kromě zpěvů používaly staré národy i mnoho dechových hudebních nástrojů, které při delší hře vyvolávají rovněž podobné stavy. Jde především o nástroje, které nevyžadují soustředění na jejich ovládání, protože změny tónů se u nich dosahují pouze dechem. Známým příkladem je australské didgeridoo. Když hráč ovládne techniku cyklického dechu, může na něj hrát dlouhé desítky minut a soustředí se při tom pouze na rytmus dýchání. Dech je v tomto případě samozřejmě jiný než u zpěvu, ale výsledek je podobný – hráč se také dostává do změněného stavu vědomí. Někteří dnešní hráči to popisují tak, že se „stávají zvukem“, překračují hranice svého malého vědomí a propojují se s vědomím přírody a planety…
V naší moderní době se na tyto domorodé zvyklosti a tradice často díváme s jistým opovržením a povýšeně, ale je to jenom proto, že už povětšinou nechápeme jejich skutečný význam, protože v naší kultuře si změněné stavy vědomí navozujeme jinak a vyhledáváme jejich pomocí trochu jiné prožitky. Ale důvod všech těchto způsobů je stále stejný – my lidé prostě bytostně potřebujeme prožívat stavy změněného vědomí…
