Avšak aktivní práce se stavy vědomí může být i velice problematická, pokud se příliš vzdálíme od reality. Ale to ani zdaleka nemusí nastat kvůli psychedelikům… Setkal jsem se během let s několika lidmi, kteří si zjevně vlastní vůlí navozovali extatické stavy vědomí zcela nezávislé na vnějších okolnostech. A na těch lidech bylo opravdu hodně poznat, že si žijí ve svých myšlenkových světech, v nichž si prožívají vlastní výjimečnost a niternou myšlenkovou extázi. Byli takto hodně mimo realitu, smáli se svým vlastním vtipům a dost si užívali chválení sebe sama. Byli možná v sobě vnitřně šťastnější než jejich „objektivně depresivní“ sousedé, ale zrovna dvakrát zdravý stav to také nebyl. Spíše to připomínalo něco jako autismus – byl to druh uzavření se do svého niterného světa. Ve slabší formě to označujeme za „bypass“ a docela se nám to tu rozmohlo. Spirituální bypass, psychedelický bypass, ale taky podnikatelský workoholický bypass, televizní bypass, konzumní bypass… Má to mnoho podob, všechny mají společné to, že skrze ně dotyčný uniká realitě, která se mu nelíbí.

Měl jsem k tomu jednou v holotropním vědomí velice zajímavý prožitek jakési minulé doby, něco jako baroko či rokoko. Byl tam velmi specifickým způsobem tvarovaný nábytek, vnímal jsem, že ty tvary jsou vlastně fraktálové, a založené na vizích z tripů, akorát my si toho dnes nevšímáme. V tom vnoru jsem viděl lidi v drahocenném oblečení, s krásně upravenými vlasy, kteří konali jakési „vznešené tripy“. Dostávali se do „ušlechtilého uměleckého vědomí“, vyznávali „vznešenou psychedelickou erotiku a filozofii“ a jejich cílem bylo „vytříbené extatické vytržení“. Ale zároveň si žili ve svém umělém aristokratickém světě, odtržení od jiných lidí, zcela mimo všední realitu…

A vize dále ukazovala, že podobně na tom byli v těch časech i lidé nábožensky založení. Ti se oddávali pro změnu zase náboženské extázi. Však v řadě kostelů je stále možno vidět sochy v extatickém vytržení a některé z nich i drží v ruce kalich. Copak z něho asi pili? Můžeme samozřejmě věřit symbolickým teologickým výkladům a nebo si můžeme připustit i docela reálnou možnost nějakého psychoaktivního nápoje. Třeba červená muchomůrka je v tomto ohledu dobrý kandidát, protože přesně takové extatické stavy umí navodit… Nicméně i tito nábožensky-extaticky tripující lidé se podle té vize hodně vzdálili od reality a uzavřeli se do svých niterných „extatických rájů“. Možná že právě proto později někteří lidé popisovali náboženství jako nebezpečné „opium lidstva“… A celý ten svět vytříbené aristokracie a nadpozemské náboženské extáze se nakonec zhroutil právě pod tlakem nepříjemné reality, před kterou oni unikali…

Já nevím kolik je na té vizi pravdy, dost možná, že to bylo pouhé podobenství. Ale velice dobře to zapadalo do toho, čím jsem se zabýval… Čili jako ve všem, bude nutno i při aktivní práci se stavy vědomí najít tu správnou míru. Onu pověstnou „zlatou střední cestu“… Protože jinak se tu buď navzájem umlátíme našimi „objektivními depresemi“ a utrápíme se vzájemným vynucováním si pozitivních podnětů a nebo naopak se budeme uzavírat v našich malých soukromých „nirvánách“, v našich zcela subjektivních niterných „ráječkách“, kam realita nebude smět ani nakouknout… Obojí nevede k ničemu dobrému…