V jedné diskusi jsem dostal důležitý dotaz týkající se integrace. Jistá velmi vnímavá žena, která je navíc profesionální terapeutka, mi napsala, že sdílení a kreslení mandal a zapsání prožitků vidí pouze jako prvotní integrační fázi, jako základní zpracování, které slouží k tomu, aby se obsah seance dostal do vědomí, ale že toto není životní integrace. A že si vždy za nějaký čas po seanci opakovaně pokládá otázku, zda se jí opravdu podařilo pochopení získané v tripu či holotropním dýchání nějak začlenit do života. Tedy jestli toto pochopení nějak „reálně žije” a jestli ji to nějak proměnilo. Měla samozřejmě pravdu, toto „začlenění do života” jsem ve svých textech nepopisoval a musím to napravit. A tak jsem si otázku životní integrace trochu promeditoval a prodýchal a dostal jsem zajímavé odpovědi. Ale bylo jich hodně a tak v tomto povídání popíšu jen něco.

Především jsem si uvědomil, že právě tyhle texty, které píšu a zveřejňuju a které vyvolají různé reakce lidí, jsou mou specifickou formou „životní integrace”. Zvláště je pro mě velice důležité, když mi lidé napíšou svůj názor a nebo když mi pošlou své příběhy. Obojí je nesmírně obohacující a tak bych vás, kdo si čtete tohle povídání, chtěl poprosit abyste neváhali a posílali mi svoje připomínky, zkušenosti či cokoliv o co byste se chtěli podělit. Jsou to často opravdu výjimečné dialogy, které takto mohu s lidmi alespoň na dálku vést a velmi si jich vážím. A vždy mě velmi inspirují.

Ale ne každý píše texty, takže existuje i mnoho jiných způsobů „životní integrace”. Většinou asi mají to společné, že díky nastartovaným změnám se setkáme s novými lidmi a získáme tak nové podněty, někdy i nové možnosti a nebo nové cesty. V seanci jsem také viděl, že v naší současné kultuře je „životní integrace” poněkud těžší v tom, že ve společnosti jsme všichni silně „zaškatulkovaní” do všemožných rolí a okolí od nás obvykle očekává, že budeme tyto role naplňovat. Takže uskutečnění nějakých změn v životě může být leckdy dost nesnadné. Ale i tak je to v současnosti asi mnohem snazší, než třeba před 100 lety.

Shodou okolností jsme si nedávno prohlíželi u rodičů mé ženy staré fotografie jejich rodičů a prarodičů z konce 19. a první poloviny 20. století a z těch obrázků bylo hodně cítit, jak tehdejší společnost byla ještě více „rozškatulkovaná” a jak se od lidí opravdu vyžadovalo, aby žili „jak se má” a jak to druzí od nich očekávají. Podobně mi to ostatně v dětství vyprávěla i moje babička. Vzpomínala, jak za jejího mládí bylo pro každého zásadní jakou má „pověst” u druhých a aby ho druzí „nepomluvili” a divila se, že na to lidé už tolik nedbají. V těch časech by nějaké životní změny asi byly opravdu obtížné. Protože lidé se asi především snažili, aby se jejich život moc neměnil a měli „své jisté”.

V současnosti už je společnost mnohem volnější, ale i tak je naše civilizace založená především na bypassování všeho druhu. My se většinou snažíme jen hromadit další a další „skvělé prožitky” či si pořizujeme nové technické hračky, které nás mají hlavně zabavit. Čili vyhledáváme hlavně „zábavu”, ale integraci prožitého se spíš kolektivně vyhýbáme. Seance mi ukazovala, že staré kultury, které používaly psychedelické látky a měly různé rituály přechodu a vision questy, k těmto otázkám zřejmě přistupovaly jinak. Absolvování rituálu totiž bylo chápáno opravdu jako „proměna” dotyčného. Ostatně všichni to přece znali z vlastní zkušenosti, že tyto rituály vždy nějakým způsobem změnily jejich chápání světa, přinesly jim nové myšlenky a nové směřování. A koneckonců proto tyto rituály přece vykonávali a udržovali, že?

Změny v názorech a chování a v životním směřování jedince po absolvování rituálu tedy zřejmě byly okolím vítány a podporovány a specifickým způsobem i oslavovány. Protože to znamenalo, že ať už „bohové” či „pomocní duchové” či „silové zvíře” tomu člověku pomohli najít jeho novou životní cestu, jeho další úkol. A někdy díky rituálu získal jedinec i nové jméno, které nějakým způsobem zviditelňovalo jeho další směřování. A toto všechno mělo zřejmě důležitý význam i pro okolí. Takže kultura provádějící psychedelické obřady a rituály přechodu a vision questy zřejmě asi byla také zákonitě silně orientovaná na následnou životní integraci. Obřad byl asi chápán jen jako počáteční impuls, jako přinesení nové myšlenky či úkolu, kdežto uskutečnění záviselo často na pochopení a spolupráci okolí. A všichni na tom byli díky těmto rituálům podobně, takže měli asi i daleko větší pochopení pro životní změny u ostatních.

Naopak dnešní společnost donedávna změny silně potlačovala, protože jejím heslem byly hlavně „jistoty” a „stabilita” a jediné změny považované za žádoucí, byly ty, které podporovaly „hospodářský růst”, který pak samozřejmě vedl k ještě větším jistotám a stabilitě. Na lidi bylo pohlíženo jako na „malá kolečka ve velkém soukolí ekonomiky”. Očekávalo se, že „kolečko” bude dělat co se po něm žádá. Rozhodně nebylo moc žádoucí, aby se jednotlivec snažil najít nové ideje pro svůj život. A tak to průkopníci měli vždy těžké s novými myšlenkami v naší údajně „vyspělé” ale přitom vlastně podivně zablokované kultuře založené hlavně na udržování současného stavu. Nelze se tedy vůbec divit, že když mladí lidé v USA chtěli v 60. letech integrovat své prožitky z tripů do reálného života, narazili na těžký a opravdu ozbrojený odpor existující společnosti. Vždyť přece od mladých se čekalo poslušné začlenění se do „soukolí ekonomiky a armády” a následování „velkých vzorů” a „velkých vůdců”. Rozhodně nebyl nikdo zvědavý na nějaké revoluční myšlenky o tom, jak by se život mohl změnit. Proto se pak mnoho „květinových dětí” snažilo tehdejší společnosti vzdálit.

Zdá se, že naše současná společnost se již natolik proměnila, že nyní konečně budeme schopni začlenit do ní psychedelické látky a holotropní stavy vědomí. Vyplývá mi z toho jistá naděje, že jsme jako kultura dospěli k pochopení, že se musíme změnit a že už nadále nemůžeme věci dělat „jako vždycky”. Doufám proto také, že čím více lidí absolvuje zkušenost s holotropními stavy vědomí, tím více se naše kultura začne orientovat k podpoře následné životní integrace prožitků a z nich vyplývajících změn. Staré kultury toto zřejmě dobře chápaly, naopak způsob, jakým jsme tyto jejich zkušenosti dosud ostentativně přehlíželi a prohlašovali se za ty „nejvyspělejší”, názorně ukazuje na jakém stupni nevyspělosti a nepochopení naše dosavadní kultura dosud stála…