Názory se mohou různit, ale z mého osobního pohledu tato revoluce v názorech na vědomí začala ve čtyřicátých letech 20. století a začala – poeticky řečeno – jízdou na kole. V pátek 16. dubna 1943 si v Basileji, v laboratoři farmaceutické firmy Sandoz, švýcarský chemik Albert Hofmann během soustředění na práci mimoděk protřel oko a zanedlouho pocítil účinky látky, kterou se v rámci svých výzkumů rozhodl opakovaně po několika letech znovu syntetizovat.

Tou látkou byl diethylamid kyseliny lysergové, který o pár let později vstoupí do dějin pod zkratkou LSD a Alberta Hofmanna údajně fascinovala chemická struktura této sloučeniny. Intuitivně tušil, že při její první syntéze v roce 1938 zůstalo cosi neobjeveno. Po několika desítkách minut se díky této látce dostal do jiného stavu vědomí. Jak později vzpomínal ve své knize „LSD, mé problémové dítě“, viděl různé fantastické obrazy, které se vyznačovaly výjimečnou plasticitou a barevností.

Proto se rozhodl, že hned následující týden tuto látku cíleně vyzkouší. Všichni psychonauté tento příběh samozřejmě dobře znají – v pondělí 19. dubna 1943 si Albert Hofmann vzal dávku, kterou považoval za zcela minimální a bezpečnou. Jak se později ukázalo, byl to ale ve skutečnosti pětinásobek „normální dávky“, protože LSD působí v neuvěřitelně malých množstvích. Dostal se tak do velice silného psychedelického tripu – stav byl mnohem silnější než při páteční náhodné intoxikaci. A protože se cítil velice špatně, požádal svou asistentku, aby ho doprovodila domů.

Museli jet na kolech – byla válka, nešlo to jinak. Albert Hofmann vzpomíná, že vše okolo sebe viděl jako v křivém zrcadle. A i když jeli velice rychle, jak se později dozvěděl, tak prý měl pocit, že se kolo téměř nehýbe z místa. Tato legendární Hofmannova cyklojízda v silném tripu se od té doby každoročně oslavuje jako „Bicycle day“ – jako oficiální „narozeniny LSD“ a vlastně celé „psychedelické vědy“…

Ale začátky psychedelického výzkumu nebyly snadné. Firma Sandoz se rozhodla nabídnout LSD zdarma pro výzkumy, výměnou za zpřístupnění výsledků. Ale protože naše moderní civilizace neměla předchozí zkušenosti s prožitky vyvolanými psychedeliky, tak si s nimi výzkumníci zpočátku nevěděli rady. Nejdříve se domnívali, že LSD umožní psychiatrům nahlédnout do vědomí duševně nemocných lidí. A tak se zkoumala podobnost mezi psychedelickým prožitkem a stavy psychózy, schizofrenie apod. Až postupně výzkumníci pochopili, že zažívaný stav vědomí představuje něco zcela kvalitativně jiného.

Velký zlom nastal, když výzkumníci nabídli psychedelika umělcům. Ti v nich objevili hluboký estetický prožitek a veliký zdroj inspirace a zasloužili se tak o radikální změnu názorů na tyto látky. V květnu 1953 vyzkoušel britský spisovatel Aldous Huxley meskalin a svůj prožitek velkolepě popsal v knize „Brány vnímání“ (The Doors of Perception). Vše prý vnímal jako nové, dosud nepoznané, neobyčejně krásné. Doslova napsal – „prožil jsem to, co prožil Adam v den, kdy byl stvořen“. Popsal také svůj dojem, že mozek za normálního stavu vědomí funguje jako ventil, který nás ochraňuje před záplavou vjemů z okolí. Díky jeho knize zatoužilo mnoho lidí poznat tyto prožitky „na vlastní kůži“…

O pár let později se objevilo na scéně dějin další významné psychedelikum – psilocybinové houby. O jejich znovuobjevení se zasloužil americký bankéř Gordon Wasson, který se ve volném čase věnoval se svou manželkou rozsáhlému výzkumu hub. Dostal se jim do ruky citát ze staré španělské knihy, který popisoval náboženské obřady mexických indiánů, při nichž byly používány halucinogenní houby. Po několika letech hledání se v červnu 1955 Wasson a jeho přítel fotograf Allan Richardson zúčastnili v Mexiku, jako první běloši v novodobé historii, ceremonie s psilocybinovými houbami.

Stalo se to v městečku Huautla de Jiménez v pohoří Sierra Mazateca. Zdejší „curandera“ Maria Sabina svolila, že se mohou zúčastnit léčebné ceremonie označované jako „velada“. O dva roky později, 13. května 1957 o tom Wasson vydal obsáhlý článek v časopise „Life“. Text byl doprovázen řadou fotografií a také velmi přesnými kresbami halucinogenních hub a dostal se do rukou velmi mnoha lidem. A někteří z nich samozřejmě nelenili a vydali se do Mexika, aby mohli zažít totéž a jiní se začali více rozhlížet ve svém okolí, jestli náhodou takové houby nerostou i jinde než jen v Mexiku. A jak to tak bývá, kdo hledá, ten najde…

V roce 1959 se objeviteli LSD Albertu Hofmannovi podařilo identifikovat psychoaktivní složku „magických houbiček“. Objevil dvě tryptaminové sloučeniny – psilocybin a psilocin a vyvinul způsob jejich syntézy. Firma Sandoz pak začala nabízet výzkumníkům zdarma i syntetický psilocybin. V tehdejších časech bylo běžné a dokonce to bylo považováno za etické a potřebné, aby výzkumníci nejprve vyzkoušeli psychedelické látky sami na sobě, aby chápali, jaké zkušenosti budou jejich pacienti prožívat. A na mnohé z nich to mělo zcela zásadní vliv. Jedním z takových byl i český psychiatr Stanislav Grof. Říká, že díky svému prvnímu tripu na LSD pochopil, jak moc se materialistická věda mýlí ve svých názorech na vědomí. Prožitky ho tak ovlivnily, že následně zasvětil celý svůj život zkoumání změněných stavů vědomí…