Slovo paradigma je v oblasti vědy vykládáno jako systém názorů, soubor vzorců myšlení, které jsou v daném čase v určitém oboru považovány za správné. Paradigma je vlastně vymezení hranic toho, co je prohlášeno za „možné“. Cokoliv, co leží za těmito hranicemi, co se nevejde do existujícího paradigmatu, je označováno za „anomálii“. Postupem času se tyto „anomálie“ množí, až po nějaké době zjistíme, že nás to donutilo ke změně našeho chápání „možného“ – tedy že došlo ke změně paradigmatu. Ale taková proměna názorů obvykle nebývá snadná. Většinou kráčí známou cestou kdy nové poznatky, překračující dosavadní „hranice možného“, jsou nejprve ignorovány, potom odmítány a zesměšňovány, aby posléze byly přijaty jako samozřejmé. A po nějaké době se celý cyklus znovu opakuje…
Tohle celé povídání je o právě probíhají změně paradigmatu, o změně chápání toho, co považujeme za možné – a to v oblasti výzkumu vědomí. V posledních staletích jsme naše chápání světa opírali o materialistický názor. Hmota byla považována za „jedinou reálnou“ a v rámci tohoto výkladu jsme pak odmítali vše, co se nedalo hmotně změřit a zvážit a snažili jsme se chápat veškeré dění okolo nás jako jeden velký mechanický stroj. Bohužel nám tuto bezpečnou „hmotařskou mechanistickou idylku“ narušovala právě taková „nepříjemná drobnost“ jako je lidské vědomí. Vědci se dosud neshodli na tom, co to je vědomí a někteří se dokonce i snaží tvrdit, že žádné vědomí ani „objektivně“ neexistuje. Aby se vědomí vůbec nějak dalo začlenit do mechanistického materialismu, byla stvořená magická formulka, že „vědomí je epifenomén hmoty“. Tedy že když hmota dosáhne dostatečné složitosti, začne si „nějak“ vytvářet subjektivitu, začne „generovat vědomí“. Český lékař a psycholog Stanislav Grof to humorně parafrázuje – názor je takový, že myšlení je produktem mozku podobně jako ledviny produkují moč. Ale jak zároveň upozorňuje, ve skutečnosti nemáme naprosto žádný důkaz o tom, že by mozek „vytvářel“ vědomí. A nikdo ani netuší, jak by to vlastně mohlo být možné.
Stanislav Grof je právě jedním z vědců, kteří se snaží „prošlapal cestu“ novému paradigmatu. Je jedním z těch, kteří stáli u zrodu nových revolučních názorů na vědomí. Jejich zastánci prohlašuji, že vědomí je nezávislé na hmotě a že mozek je pouze něco jako televizní přijímač – tedy že nám umožňuje kontakt s vědomím, ale rozhodně ho nevytváří. Můžeme měřit aktivitu různých elektronických součástek v přístroji, postupně takto zjistíme, které části se podílí na generování obrazu a které vytváří zvuk, ale není to přece důkaz toho, že televizní pořad nebo film vzniká přímo v samotném přístroji. Nikoho by ani nenapadlo si to myslet pokud jde o televizi ale u našeho mozku se tohoto názoru držíme…
Bohužel tento postoj že „vědomí je produktem mozku“ vede v dnešní době často k egoistickému vyvyšování svého vlastního „jedinečného osobního vědomí“ nad ostatní a postoji, že vědomí jiných lidí nejsou tak „vyspělá“. Potkal jsem i lidi, kteří byli tak těžce zahledění do svého „vlastního dokonalého vědomí“, že prakticky nebyli schopni s nikým spolupracovat, protože jiné názory okamžitě automaticky odsuzovali, bagatelizovali či zesměšňovali. Mám dojem, že pokud bychom všeobecně přijali myšlenku, že vědomí je ve skutečnosti nezávislé na hmotě, že se k němu pouze ladíme, došlo by tím pádem k jisté „demokratizaci vědomí“.
Chápali bychom pak více, že všichni prožíváme ve své podstatě „stejné vědomí“, jen je u každého trochu „jinak zabarvené“ či trochu „jinak zaměřené“… Mohlo by to i přispět k tomu, že bychom více chápali, že „osobní paradigma“ je vlastně pouze věc osobní odvahy – odvahy chápat více či méně z „celkového vědomí“ a že tudíž hranice možného pochopení jsou dány pouze oním celkovým „Velkým Vědomím“ a nikoliv naším osobním paradigmatem…
